Klajnik
8 955 bodů •
1
Vím dobře, co od klasickýho Hollywoodu očekávat. Vím, že mi to nesedí, ale přesto tomu sem tam šanci dávám, protože si rád rozšiřuju obzory a nakoukávám i to, od čeho neočekávám mnoho. Občas mě něco starého překvapí (jedná se o filmy, které zachycují kouzlo doby, ale současně ji překonávají, protože její limitace a normy nejsou ani po dekádách rušivě zřetelné - někdy tvůrci tato omezení překročili a jindy nabídli kadenci kvality v aspektech, které ony omezení zastírají; takto můžeme mluvit o filmech jako Zpívání v Dešti nebo Velká Země).
Roaring Twenties ale nejsou ten případ. Konceptuálně je to ale suprové, protože je to zasazeno do doby, která píše příběh skoro sama; Voják se z první světový vrátí domů, ale nenachází uplatnění na trhu práce. Začne prohibice, což otevře jisté dveře, protože po chlastu je stále poptávka. Od toho se pak odvíjí gangsterký příběh. Problémem je, že tento příběh je příliš zaprcanej nadbytečnou milostnou linkou, která mě nezajímala ještě více než ten zbytek. Po 40 minutách filmu jsem si stále nenašel dobrý důvod, proč postavám fandit nebo se zajímat o jejich problémy... To však trvalo až do samotného konce.
Nedokážu se do toho dostat, protože každá jedna scéna působí příliš uměle, hraně a strnule. Na začátku vidíme protagonistu vtipkovat během bitevní vřavy v zákopu, takže film diváka neponoří do toho, jaká válka musela být, což by mělo dramatické důsledky pro další body příběhu - nemožnost zapadnout po válce, najít si práci, pocity frustrace a nespravedlnosti... Do ničeho z toho jsem nebyl ponořen, protože film mi to svým vadným pojetím znemožňuje. Protagonista nedostane job ve své bývalé práci, ale rychle se s tím smíří. Přijde ke kámošovi taxikáři, který mu hned něco dohodí. Nejsme svědky toho, že by dřeli bídu s nouzí nebo byli nespokojení. Prostě dva sympaťáci, kteří to berou jak to je, protože film si z nějakého důvodu nemůže dovolit nebýt lehkým soustem. Nejde však jen o scénář a režii. Klasický Hollywood je spojen i s jistým typem herectví; Rychlé odříkávání naučených replik, teatrálnost a schématičnost.
Vím, že hereckou metodu začal výrazněji vnášet do Hollywoodu Marlon Brando, i že prvenství vskutnu nese John Garfield, ale realismus a autentičnost se do herectví začala výrazně dostávat v 60s. V 70s už byl starej hollywoodskej systém potopen a to, co předvádí třeba De Niro v Taxikáři je na hony vzdáleno tomu, co od herců vidíme zde. Některým se může nemístné vytýkat dílu vady spojené s dobou vzniku, ale mně přijde nemístné to naopak nečinit. Vím, že i dnes jsou herci, kteří napříč filmy hrají jednu a tu samou roli, v níž se cítí pohodlně, případně do svého výkonu nevnáší mnoho hloubky a prostě jen odehrají to, co od nich ta která scéna chce. Do některých filmů se to hodí, ale do tohoto ne. Tento totiž není dost zábavný a stylově výrazný na to, aby fungoval v té starostí nezatížené lehkosti, jenž rezignuje na hloubku.
Roaring Twenties ale nejsou ten případ. Konceptuálně je to ale suprové, protože je to zasazeno do doby, která píše příběh skoro sama; Voják se z první světový vrátí domů, ale nenachází uplatnění na trhu práce. Začne prohibice, což otevře jisté dveře, protože po chlastu je stále poptávka. Od toho se pak odvíjí gangsterký příběh. Problémem je, že tento příběh je příliš zaprcanej nadbytečnou milostnou linkou, která mě nezajímala ještě více než ten zbytek. Po 40 minutách filmu jsem si stále nenašel dobrý důvod, proč postavám fandit nebo se zajímat o jejich problémy... To však trvalo až do samotného konce.
Nedokážu se do toho dostat, protože každá jedna scéna působí příliš uměle, hraně a strnule. Na začátku vidíme protagonistu vtipkovat během bitevní vřavy v zákopu, takže film diváka neponoří do toho, jaká válka musela být, což by mělo dramatické důsledky pro další body příběhu - nemožnost zapadnout po válce, najít si práci, pocity frustrace a nespravedlnosti... Do ničeho z toho jsem nebyl ponořen, protože film mi to svým vadným pojetím znemožňuje. Protagonista nedostane job ve své bývalé práci, ale rychle se s tím smíří. Přijde ke kámošovi taxikáři, který mu hned něco dohodí. Nejsme svědky toho, že by dřeli bídu s nouzí nebo byli nespokojení. Prostě dva sympaťáci, kteří to berou jak to je, protože film si z nějakého důvodu nemůže dovolit nebýt lehkým soustem. Nejde však jen o scénář a režii. Klasický Hollywood je spojen i s jistým typem herectví; Rychlé odříkávání naučených replik, teatrálnost a schématičnost.
Vím, že hereckou metodu začal výrazněji vnášet do Hollywoodu Marlon Brando, i že prvenství vskutnu nese John Garfield, ale realismus a autentičnost se do herectví začala výrazně dostávat v 60s. V 70s už byl starej hollywoodskej systém potopen a to, co předvádí třeba De Niro v Taxikáři je na hony vzdáleno tomu, co od herců vidíme zde. Některým se může nemístné vytýkat dílu vady spojené s dobou vzniku, ale mně přijde nemístné to naopak nečinit. Vím, že i dnes jsou herci, kteří napříč filmy hrají jednu a tu samou roli, v níž se cítí pohodlně, případně do svého výkonu nevnáší mnoho hloubky a prostě jen odehrají to, co od nich ta která scéna chce. Do některých filmů se to hodí, ale do tohoto ne. Tento totiž není dost zábavný a stylově výrazný na to, aby fungoval v té starostí nezatížené lehkosti, jenž rezignuje na hloubku.
Bouřlivá dvacátá léta
Burne dvadesete
Då lagen var maktlös
De, der kom tilbage
Die stürmischen zwanziger Jahre
Die wilden Zwanziger
I ruggenti anni venti
Kuohuva 20-luku
Les fantastiques années 20
Los alegres 20
Los violentos años veinte
