Stovky bobrů (2024)
0
9 246
33. TopUživateljsem filmový kazatel, jehož chrámem je kino
https://www.csfd.cz/uzivatel/455959-klajnik/prehled/ Praha, Hlavní město Praha, Česká republikaHodnocení 3 025
Komentáře 1 420
Oblíbené
Oblíbená díla
Oblíbení tvůrci
+56
Opravdu mi nepřijde nijak humorné, že po každý když si týpek pískne, tak přiletí datel, který ho zraní. Takových infantilních vtipů je tam hromada. Kolikrát jsem si dokonce říkal, že opakovaný vtip není vtipem. Na druhou stranu to muselo dát velkou práci (což je mi však jedno - jako divákovi mi jde o to, co z tý práce mám). Taky to vypadá zajímavě (jako nějaká stará fotografická koláž). A postupně to do sebe začne hezky zapadat.
Problém ale je, že je to bezpředmětná nemá groteska a pokud se u ní divák vyloženě nebaví, tak ho to zcela mině. Já si první půlhodinu říkal, že to asi nevydržím, ale druhej den jsem se k tomu vrátil. Uprostřed jsem ty ještě usnul a pak se vrátil, takže jsem to dokoukal na třikrát. Prokousal jsem se tím, ale humoristicky mě to fakt minulo, což je blbý, když humor je alfou a omegou tohohle filmu.
Film však má 4h stopáž a ač začne to slibně, ale od druhé půlky to na mě chvílema působilo poměrně uměle a v závěru už mě docela ztratil:
To je dáno konflikty, které se v tom jednom prostoru hospody řeší. Aby komorní film fungoval, musí ty konflikty látky být dostatečně nosné a kompaktní. Postava Roberta Ryana (známý z Wild Bunch a zemřivší ještě před uvedením tohoto filmu) mě zprvu velmi zaujala, protože se jedná o pesimistu, co jen čeká na smrt a čas si krátí chlastem a glosováním okolních zoufalců. Čekal jsem, že za jeho popřením života bude nějaká nosnější filosofie, jenže film poměrně rychle odhalí, že to je jenom jeho póza a že se ve skutečnosti bojí umřít stejně jako se bojí žít. Většinu filmu ho pak někdo nutí, aby si to přiznal, jenže odmítá, protože ne a ne k tomu najít odvahu.
Dále... Pokud se v takovém filmu řeší něco mimo prostor zasazení, musí to něco odhalovat o přítomných postavách. Můj dojem je však takový, že se kolikrát zdlouhavě řeší překotná expozice, které si žádá příliš mnoho času, nemá náležitou lehkost a ani mi moc neumožnuje se na daný konflikt napojit. Konkrétně postava mladého Jeffa Bridgese hraje postavu, která je synem ženy, kterou kdysi milovala postava Roberta Ryana. Mladík u bývalého partnera své ženy hledá pochopení, ale ten ho neustále posílá do hajzlu a říká mu, že pro něj už nic neznamená. Mladík ale přesto pokračuje, často zneguje, co říkal před tím, protože je mu hanba přiznati své důvody a na konec tak nějak odhalí, co a proč udělal, než ho v hospodě vyhledal a proč je tak strašně citově rozladěnej. Problém je, že bych to mnohem radši viděl, než takhle překotně poslouchal, pak by se ale film neodehrával jen v tom jednom prostoru zaflusanýho baru. Cítil jsem též, že to jeho vyprávění je dáváno spíš divákovi než postavě, které ho ale směřuje. Tahleta linka mi tedy přišla poměrně špatně napsaná. Vzhledem k tomu, že mě postava mladíka nijak nebavila, tak mi bylo i fuk, co a proč udělal.
Myslím, že když máme komorní film o bandě pasivních zoufalců, tak je těžký mezi nimi vytvořit nějaký nosný konflikt a dramatický rámec. Zde se to řeší tak, že čekají na jednoho známého (Lee Marvin), který pajzl 2x ročně navštíví a všechny opije na vlastní náklady. Tentokrát však přijde s tím, že už nepije, že se změnil a že hodlá zachránit i všechny štamgasty. Chce je donutit vzdát se svých nerealistických snů, přiznat si svou bídu i slabost a konečně osvobodit se... Nefunguje to však ani zdaleka tak, jak si představoval, protože většina lidí volí iluzi před těžkou pravdou. Po vší té snaze pak v závěru pronese dlouhý monolog, kde vysvětlí, jakým byl člověkem a jak to měl se svou ženou a co se mezi nimi stalo. Bohužel to ve mně nevzbudilo žádné napětí ani údiv. Jednalo se jen o další zdlouhavou expozici, kde jedna postava osvětluje svou minulost dalším postavám, které to moc nezajímá.
Ty konflikty/příběh a vyprávění mi teda v klíčových bodech docela drhly, ale po většinu času jsem se bavil.
Pozitivem je, že film funguje v jednotlivostech. Je tam řada dobrých dialogů a postav, které mezi sebou mají dobrou dynamiku. Bavil mě třeba mrzutý majitel baru, kterého hraje Jiří Voskovec.
První hodinu tam jen postarší teplouš pobíhá za mladším mužem, kterej se mu líbí, jenže mezi sebou nemaj žádnou chemii a jejich vztah je naprosto prázdný a není důvod, aby mě jakkoliv zajímal nebo bavil. Craig sice hraje dobře, ale nemá moc co hrát, protože se svým crushem nemá žádnou zajímavou dynamiku. Mladší gay prakticky nemá žádnej charakter - jeho hlavním rysem je, že je poněkud chladný a hlavním tématem filmu je potřeba sblížení a dotyku. To je akcentováno třeba tak, že k němu Craig natahuje ruku, jakoby se ho chtěl dotýkat nebo je nám vizuálně demonstrováno, jak si představuje, že by se ho dotýkal třeba v kině. Nepřijde mi to nijak zvlášť zajímavý. V půlce filmu crush souhlasí, že pojede s Teploušem do Jižní Ameriky a bude na něj hodnej 2x týdně. Osobně nechápu, proč s ním vůbec chtěl někam jet, když to ani nevypadalo, že k němu chová jakýkoliv vztah. Budiž. Cesta se nese v intenzích absťáku, protože Teplouš je heroinový závislák. V pralese pak vyjde najevo, že cílem cesty je vyzkoušet DMT, protože si od toho slibuje, že by se jeden na druhého mohli telepaticky napojit. Chvilku přesvědčujou nějakou pralesní babku a pak jsou nám prezentovány nějaké psychedelické vize, během nichž porodně vyzvrací svá srdce a pak se jejích těla stávají jedním. Po tripu je z toho crush trochu vykolejenej a chce odejít. Po 2 letech se Teplouš dozvídá, že jeho crush podnikl další cestu do Jižní Ameriky jako průvodce a od té doby nebyl viděn. Pak Teplouš sní o tom, že se jeho crush objeví v jeho hotelu, hrajou hru v níž jde o to sestřelit z hlavy druhého sklenici, což se nevyvede a crush umírá zatímco Teplouš drží jeho tělo které se vypařuje. V závěru pak protagonista umírá v posteli jako už starý muž a stále si představuje svého crushe, jak leží vedle něj a tulí se k němu.
Vím, že by z toho šlo vysekat dobrej film, kdyby námluvy měly nějakou dynamiku, kdyby mě ty postavy a jejich vzájemné interakce bavily. Snaha vzít svého rezervovaného crushe do džungle za účelem DMT tripu, aby ho na sebe duchovně "napojil", je nápad, kterej mě sám o sobě baví, ale jaksi mě vůbec nebavil v tomhle unylým filmu. To, že se mi opakovaně předkládá, že jedna postava se chce dotýkat druhé, mi může být samo o sobě u prdele a taky že je. Jediné, co ten film říká, je že jedna postava se chce dotýkat druhé, která o to zas tak moc nestojí. Přijde mi to nedotažené. Autorská vize nebyla dost silná. Není to obsahově dostatečně propracované, vztahovost mezi postavami je taká nijaká a konverzace mezi postavami jsou nezajímavé.
Pro srovnání: V tarantikovkách se postavy můžu bavit o dýškách nebo posraných hamburgerech a divák to žere i s navijákem.
Pokud si někdo žádá můj čas, chci aby si položil otázku: "Proč by diváka měly zajímat mé postavy?" Je mi jedno, jestli budou charismatické a správňácké nebo ujeté, nevydařené či zcela vyjebané. Klidně ať jsou ambivalentní, pokud se film dostatečně noří do jejich nitra. Klidně ať řeší třeba jenom partnerův nezájem, pokud to bude ověnčeno působivými dialogy a zavede to postavu na neočekávanou cestu z níž vzejde nějaká pointa... Cokoliv, proboha! Tahle bezpředmětná sračka ale nemá skoro nic.
Dalo by se říct, že nejlepší na tom filmu je hudba, která tam hraje, jenž se však do filmu ani nehodí...
Guadagnina už fakt začínám docela nesnášet. Trochu se bojím, že ten debil mě unudí i se svým Americkým Psychem, což by byla hotová hereze.