Viktor Tauš

Autorský režisér a producent Viktor Tauš se narodil 3. prosince 1972 v Praze. Nejdříve studoval filmově zaměřenou Střední průmyslovou školu sdělovací techniky v Panské, načež po maturitě nastoupil ke studiu pražské FAMU. Tam realizoval úspěšný krátkometrážní projekt na pomezí dokumentárního a hraného filmu Eleanor Rigby z Malé Strany (1995), který je oslnivou studií stáří a osamocení, podtrhnutý skladbou Paula McCartneyho. Námět napsal Boris Hybner a snímek podnikl úspěšnou mezinárodní festivalovou štaci. Během studia začal mít problémy se závislostí na drogách, kvůli čemuž školu opustil. Své zkušenosti se závislostí a částečně autobiografický příběh promítl do svého celovečerního debutu Kanárek (1999), kde zároveň ztvárnil hlavní roli. Strhující a zběsile nespoutané drama z pražských ulic snímal ruční kamerou a využil dynamické střihové skladby, která byla oceněna Českým lvem. Zároveň jej obohatil o různorodou škálu popkulturních odkazů, včetně citace Tarantinova Pulp Fiction (1994), a i díky tomu jej kritici označovali za nejslibnější filmový debut za dlouhou dobu. Tauš však po natáčení opět začal bojovat s heroinem a několik let přežíval na ulici. Po překonání sebe sama získal práci jako tvůrce reklamních storyboardů, načež se vypracoval v reklamního režiséra a natočil spoty například pro Renault, Nescafé či Vodafone. Angažoval se také v oblasti hudebních videoklipů, když režíroval klipy pro Vladimíra Mišíka, J.A.R. a Michaela Mejlu Hlavsu. K celovečerní tvorbě se vrátil tematicky hořkým pokračováním kultovního snímku Sněženky a machři po 25 letech (2008), které se v mnoha směrech vzpírá komediálním konvencím a je rozporuplným dílem, které však širokému diváctvu nesedlo. Taušova režie však byla i přes negativní ohlasy vyzdvihována. V opětovné spolupráci s námětem Borise Hybnera natočil trpký příběh o přátelství, křivdách a ohlížení se do minulosti. Koprodukční drama Klauni (2013) zaznamenalo u kritiky úspěch a Jiří Lábus si odnesl Českého lva za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. Následovala kriminální minisérie z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice s názvem Modré stíny (2016), kde pomyslně zboural dosavadní pohled na televizní detektivky a vnesl do strnulého žánru autorskou perspektivu a kriminální zápletku využil pro mapování mezilidských vztahů. Dílo disponuje výrazně stylizovanou vizuální stránkou a důležitou roli v něm hraje production design, který je pro Tauše jedním z nejdůležitějších formálních prvků, který má však většina tuzemských tvůrců tendenci přehlížet. Ve stejném duchu se nesla další minisérie ze stejného cyklu Vodník (2019), kde skrze zločin spáchaný před několika desetiletími otevírá minulost několika rodin. Na televizních obrazovkách setrval i s další minisérií Zrádci (2020), která se soustředí na prostředí městského dealování drog. Oba projekty získaly Českého lva a Tauš si za svou práci odnesl prestižní cenu z festivalu Serial Killer, která ocenila jeho pokrokovou osobnost televizní tvorby s vlastní vizí a celoevropským přesahem. V divadle Jatka78 realizoval představení Amerikánka, jejíž scénář je jeho celoživotní srdcovou záležitostí. Během covidové pandemie představení přenesl na pole audiovize a založil unikátní projekt Film naživo, kde neotřelým stylem snímal divadelní inscenace v neobvyklém prostředí a posunul hranice chápání divadelních záznamů. Amerikánku aktuálně připravuje i jako celovečerní film, který by měl do kin dorazit v nejbližších letech. Jako producent se mimo své režijní projekty podílel i na filmech Jana Hřebejka Líbánky (2013) a trilogii Zahradnictví (2017), mrazivém thrilleru Rudý kapitán (2016) či debutu Beaty Parkanové Chvilky (2018), kde se také objevil ve vedlejší roli.