Amerikánka je radikální film otevřený každému, kdo se chce dívat. V českém kontextu jde o zjevení

Amerikánku bude nevyhnutelně provázet pověst nepříslušného filmu, to ale nemusí být tak horké, jak to možná působí. Jedná se o senzoricky náročnou podívanou, v níž se můžete ztratit, to nelze popřít. Viktor Tauš ale nenabízí exkluzivní zážitek, který by vyžadoval nějakou specifickou znalost a vědomost. Snad nad rámec toho, že je dobré si před snímkem přečíst, o čem vypráví a jak vznikal. To by mělo člověku dopřát dost silný rámec, aby se ve viděném zorientoval a mohl vychutnávat tuhle stylisticky výraznou exhibici.

Jsme svědky příběhu skutečné ženy, který Tauš vyslechl, když byl sám ve velmi špatné životní situaci. Vyprávěla mu o svém pobytu v dětském domově a následně v pasťáku, kde přežila především z naivní fantazie, že ji po dosažení plnoletosti čeká cesta za otcem do Ameriky. Osud jako by hrál do dívčiných karet, ve vhodnou chvíli přišla revoluce a výprava za oceán se hypoteticky stala možnou. Samozřejmě šlo ale jen o iluzi a z mladé ženy se stala drogově závislá prostitutka.

Tauš se její zkušenost rozhodl pojmout jako zástupnou pro všechny děti bez rodičů, které bojují o své místo na světě. Strávil několik let rešeršováním v dětských domovech, kde vyslechl mnoho svědectví a dokonce využil některé ratolesti v multimediálních eventech, často se odehrávajících na divadelních prknech. To vše nyní eskaluje Amerikánkou, v níž poznáme étos předešlých inscenací, ale získává také nemálo energie unikátní pro filmové médium.

Jakmile tenhle zásadní nástin znáte, není už nic, co by vám víc pomohlo k pochopení Amerikánky. Jistě se v ní najde pár kulturních odkazů a inspirací, jejich identifikace ale není zvlášť zásadní (snad s výjimkou Rockyho, jehož fotku považuje hrdinka mylně za svého tátu, ale to přece dáte). Přestože se snímek odehrává v nadreálném světě, v němž se čas a prostor prolínají skoro s proustovskou tekutostí, nejde o dílo zaplněné složitými symboly či alegoriemi. Návod ostatně Tauš velmi doslovně poskytuje v jedné z raných scén, kdy vidíme skupinu dětí sedět před dětským domovem uprostřed pustiny a nesmyslně přehazovat písek přes kolejnice, které nikam nevedou. Kdyby nebylo naprosto jasné, co se děje, vypravěčka vysvětlí, že si přesně nepamatuje, na čem tehdy děti pracovaly, a pro vyznění jejího vyprávění to není podstatné. Autentickou práci tedy nahrazuje touto její extrémní sisyfovskou podobou, která lépe reprezentuje emocionalitu situace.

Tato přímočarost je následně uplatnitelná prakticky na každou další scénu filmu. Nehledě na to, jak bizarní výjevy sledujeme, jejich primární význam je většinou jasný a analogický. Nejedná se o podobenství života v komunistickém Československu nebo tápání nad abstraktními existenciálními otázkami, ale o silně stylizovanou a do extrému zahnanou verzi sebe sama. Význam není vždy tak zřejmý jako v případě návodného přehazování písku, někdy je třeba na ozřejmění počkat pár minut. Můžete si ale být jistí, že když sledujete smutnou ženu, máte přemýšlet o smutné ženě. Samozřejmě, že když divák chce, může s viděným dál pracovat a přiřazovat si abstraktnější významy. Není to ale nutnější než u jakéhokoliv jiného filmu.

Vyprávění prolínající tři časové linie s třemi verzemi hlavní hrdinky (dítě, adolescent, dospělá žena) může zprvu mást, protože někdy sledujeme různé věkové inkarnace v jedné scéně, jak spolu interagují. Opět se ale jedná o zveličenou verzi explicitního významu, tedy snění o budoucnosti nebo vyrovnávání se s minulostí. Nakonec to přece není tak nezvyklé. Pouze pokud se člověk nenechá strhnout výraznou stylizací k hledání zbytečně složitých vysvětlení, může ztratit půdu pod nohama.

Není tedy třeba mít strach a nechat se odradit, jen je vhodné připravit se nečíst viděné zcela doslova a chápat, že prim tu hraje emocionalita. Tu podtrhávají už úžasné herecké výkony, předně mladinké Kláry Kitto. Nejmenší inkarnace hrdinky předvádí neuvěřitelnou výrazovou škálu a pohybuje se přesně na hraně profesionality a bezprostřednosti, jakou její role potřebuje. Vytáhnout z dítěte takový výkon (a naučit ho tolik sprostých slov) není rozhodně jen tak.

A co do Taušovy režie, jeho příznivci jistě rozpoznají jeho libůstky zahnané nyní opět do extrému. Je vidět, že jakmile nedělá seriál pro Českou televizi, ale kinofilm, má o kus rozvázanější ruce a může se odevzdat křiklavým kontrastním barvám, výrazným kompozicím, agresivnímu svícení a expresivnímu vedení herců s ještě větší intenzitou. Stejně jako v případě zbytku filmu platí, že uděláme lépe, když nehledáme motivace pro každou volbu (neříkáme, že neexistují) nad rámec zdůraznění emocionálního dopadu.

U podobně radikálních filmů vždy hrozí, že se stanou především intelektuálním a racionálním zážitkem. Jestli se jim daří uchovat napojení na city, se samozřejmě dá jen těžko autoritativně rozhodnout v recenzi, jde o nejsubjektivnější část celého hodnocení. Obzvlášť u Amerikánky je jasné, že by chtěla vyvolávat silné a niterné reakce, což se jí v mém případě nepodařilo. Přestože v recenzi padlo slovo emoce snad desetkrát, vždy šlo jen o jejich identifikaci a zaznamenání, nikdy přebrání. Snímek jsem si užil bez narušení diváckého odstupu, nedostal se mi příliš pod kůži.

To je vlastně jediná výtka, která tu padne, protože bylo nesmírně podnětné film sledovat. Vždy se tak však dělo bez silnější osobní účasti. Z jiných reflexí filmu je jasné, že pro část publika, odborného i veřejného, jde o zdrcující zážitek, takže si ona jediná výtka nenárokuje zvlášť velkou platnost. Právě naopak. Film si zaslouží doporučení a stojí za pokus ho ozkoušet. Bez předsudků a bez obav vůči jeho náročnému zevnějšku.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů podle databáze Kinoboxu.