Jak se vyvinuly hlavní postavy cyklu od Pěti mrtvých psů? Postavy detektivů se v tomto žánru obecně vyvíjí minimálně. Diváci je mají rádi pro to jací jsou, nikoliv pro to, kam se vyvíjí. Hrdinové se ocitají na jiných místech, v jiných životních okolnostech, ale jsou stále těmi, které jsme si zamilovali.
Podobně jako v Modrých stínech je Vodník velmi vizuálně osobitý. Můžete Vodníka a Modré stíny porovnat? Vodník je vyprávěn na platformě jiného žánru než byly vyprávěny Modré stíny a jeho příběh se odehrává v jiném světě. Porovnávání jejich vizuality je tedy z podstaty nesmysl, který vede k povrchnímu pojmenovávání elementů, které odrážejí pouze naturel shodných vypravěčů. Každé z těch sérií jsem věnoval rok svého života, každá z nich se v jistém smyslu na ten čas mým životem stala. Snažím se k nim proto přistupovat s tomu odpovídající láskou a vyprávím je, jak nejlépe umím.
Co je pro vás nosná myšlenka scénáře Vodníka? Zajímala mě možnost prozkoumání tématu potlačené paměti. Fascinovalo mě objevovat, jak se v čase projevuje na lidské povaze, fyziognomii, jak mění naše životy a v důsledcích celou společnost.
V cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice si předáváte pomyslné režisérské žezlo s Janem Hřebejkem. Jaká je to zkušenost, ovlivňujete se nějak navzájem? Příběhy Detektivů od Nejsvětější trojice byly zamýšleny jako série, ve které bude každý příběh režírovat jiný režisér, neb každý z příběhů je vyprávěn v jiném žánru. Proto jsou Případ pro exorcistu a Modré stíny formálně tak rozdílné. Přejeme jeden druhému to nejlepší a těšíme se na projekce svých minisérií. Fakticky se ale neovlivňujeme.
Ve Vodníkovi se objeví prvky hororu, v čem ho tam divák pocítí? Strukturálně je Vodník klasická investigativní detektivka opírající se o místní hororovou legendu, kterou zde představuje VodníkK. J. Erbena. Tři dívky jsou koncem osmdesátých let svědky hrůzného zločinu. Ve své imaginaci tehdy uvěří, že vrahem, kterého viděli, byl vodník. Konfrontace se zločinem, jeho chybným vyšetřením a neochotou vidět pravdu ovlivňuje jejich životy i po třiceti letech. V mé interpretaci tím hororem není ani vodník, ani samotný zločin, ale důsledky umlčení všech zúčastněných, popření tehdejšího zla a tedy v mnoha smyslech odtržení se od vlastních kořenů. Vodníka vyprávím jako baladu o tom, co s lidskou povahou dělá konfrontace se zlem, které není pojmenováno a objasněno. Je to balada o lidech, kteří popřeli svoji paměť, žijí ve světě odtrženém od vlastních kořenů a hledají cestu ven.