Jiří Krejčík

Před okupací studoval na pražské technice. Když byly vysoké školy zavřeny, pracoval jako úředník v soukromé firmě a jako statista se dostal do barrandovských ateliérů. Zájem o proniknutí do filmové práce ho vedl ke studiu teorie filmového umění a poté se projevil v?touze po vlastní režijní filmové práci. Překvapil hned prvními filmy: TÝDEN V TICHÉM DOMĚ (1947), VES V?POHRANIČÍ (1948), SVĚDOMÍ (1948). Mezi jeho nejznámější filmy patří: MORÁLKA PANÍ DULSKÉ (1958), PROBUZENÍ (1959),VYŠŠÍ PRINCIP (1960), PENZION PRO SVOBODNÉ PÁNY (1967), SVATBA JAKO ŘEMEN (1967), HRY LÁSKY ŠÁLIVÉ (1971) či BOŽSKÁ EMA (1979), PRODAVAČ HUMORU (1984). Působil také jako režisér divadelní a televizní. Angažuje se v zájmových organizacích filmových pracovníků. Český filmový režisér a scenárista. Začínal u soukromých výrobců reklamních a krátkých filmů, s celovečerním hraným filmem debutoval v roce 1947 (Týden v tichém domě). Po únoru zprvu přitakával komunistickému režimu, za což získal dvojnásobné ocenění Laureát státní ceny (1948, 1953) a Laureát státní ceny Klementa Gottwalda (1955). Poté však patřil k předním kritikům totality, byť vesměs v alegorické podobě, a stal se jedním z klasiků českého filmu. Jeho tvorba je tematicky rozmanitá: zahrnuje jak filmy s vážnými, často výrazně psychologicky laděnými příběhy, v nichž jde o čest, pravdu, nedeformované lidské vztahy (Svědomí, 1948, Morálka paní Dulské, 1958), tak bláznivé veselohry o mladých lidech vzpírajících se konvencím (Svatba jako řemen, Penzión pro svobodné pány, 1967). Ucelenou skupinu tvoří filmy s příběhy situovanými do doby válečných let ? jednak z doby okupace (Vyšší princip, 1960, podle J. Drdy, Polnočná omša, 1962, podle P. Karvaše), ale také z let 1. světové války (Božská Ema, 1979). Je jim společné základní poselství, neboť jejich hrdinové se dokáží i v těchto mezních situacích a za cenu ohrožení vlastního života vzepřít nezdravé atmosféře kolaborace s nepřítelem či s represivní mocí. Zejména tyto filmy přes své historizující pojetí byly velkou mravní výzvou divákům denně se střetávajícím s projevy totalitního systému. K úspěchu Krejčíkových filmů přispěl citlivý výběr spolupracovníků (scenárista Zdeněk Mahler, kameraman Miroslav Ondříček) a především herců: F. Smolík, Z. Baldová, J. Brejchová, I. Mistrík, B. Turzonovová, I. Janžurová, J. Hrzán, V. Pucholt, M. Nedbal a další. Vedle filmu spolupracuje Krejčík rovněž s televizí a s divadlem. Po roce 1989 se zjevně nesmířil s novým vývojem a zejména ztrátou možností realizovat nadále své projekty na Barrandově, resp. neúspěšnou snahou podílet se na jeho privatizaci. Jeho značně kontroverzní televizní dokument o polistopadové Praze byl přijat veřejností i odbornou kritikou s rozpaky. (Jan Pömerl, František Honzák) Jiří Krejčík se filmem poprvé projevil jako svérázný komediograf. Anekdotický příběh těží ze situačního humoru, chvílemi připomínajícího klasické grotesky, ale nechybí v něm ani sarkazmus, ironie a černý humor. Ústředním motivem původně divadelní hry Zdeňka Mahlera je ohlášení mladé ženy na VB, že ji znásilnili dva muži, z nichž jeden se má právě ženit. ***** Formálně a motivicky detailně propracovaná komedie (mistrovské rozvíjení syžetu a pointování epizod) se sociologickým záběrem a snahou vystihnout morální dilema všedního dně se opírá o vynikající herecké výkony. Ze skutečnosti tvůrci nevybírají jen to, co se hodí pro tematické oživení komediálních konstrukcí, ale realitu stylizují na formanovský způsob. V normalizačním dvacetiletí film nebol uváděn. Následujícím Penziónem pro svobodné pány Krejčík potvrdil, že mu komediální žánr vyhovuje, a vrátil se do popředí československé kinematografie. 28. Letní filmová škola