Nablito v alejích a divočák se šípkovou. Nebo se zelím? Slavnosti sněženek baví už 40 let

„Připadám si spíš jako tlumočník nebo překladatel, který převádí z jazyka literatury do řeči filmu látku, která si to zaslouží. A myslím si, že tenhle čistě řemeslný vztah mě udržuje ve formě,“ vykládal Menzel v rozhovoru s Galinou Kopaněvou v roce 1990 pro časopis Film und Fernsehen o svém vztahu k literárním předlohám Bohumila Hrabala a Vladislava Vančury. S Hrabalovými texty se Menzel poprvé setkal během natáčení Perliček na dně (1965) a za toto „přidělení“ byl nakonec velmi rád – vždyť podle Hrabalových děl následně natočil i Ostře sledované vlaky (1966), Skřivánky na niti (1969) a Postřižiny (1980).

Poslední dva zmíněné filmy od sebe dělí dlouhých jedenáct let. Skřivánci totiž neskončili na niti, nýbrž v trezoru a během normalizačně tuhých 70. let se Menzelovi nepodařilo prosadit další hrabalovskou látku. Filmový historik Pavel Taussig v knize Český biják cituje Menzelovy vzpomínky, kterak se s Hrabalem neúspěšně snažil barrandovskému vedení protlačit scénář Postřižin. Rychle vzniknul i scénář Slavností sněženek, vycházející z tehdy čerstvé (rok 1978) sbírky povídek odehrávající se v literátově milovaném Kersku. Slavnosti však prý pohlaváry vyděsily ještě více, a tak se odklepnutí dočkaly Postřižiny. Až díky jejich obřímu kasovnímu úspěchu (na film přišlo přes 2,7 milionů diváků a divaček) se Menzel mohl radovat ze schválení natáčení Slavností sněženek.

„Neváhám říci, že Menzelovy filmy tohoto období pomáhají udržovat povědomí uměleckých kritérií, značně rozviklaných diletantským řízením české kinematografie, udržují v kondici i značně pošramocený vkus diváků, a co je také nezanedbatelné, naplňují po celé republice už jen skrovně navštěvovaná kina,“ napsala Kopaněva o Menzelově tvořivém období během 80. let, kdy natočil Postřižiny, Slavnosti sněženek a Vesničku mou střediskovou (1985).

Povídkovou povahu nezapře ani filmová verze Slavností sněženek, na které se sám Hrabal podílel, a v níž se seznamujeme s plejádou postav spojených pouze vesnickým prostředím. Při jejich psaní prý Hrabal vycházel ze skutečně žijících lidí a právě zde se Menzel ke spisovatelově poetice dostal možná nejblíže. Starousedlíci se zde mísí s krátkodobými rekreanty a pomyslným centrem společenského života je hostinec Hájenka.

Panoptiku figurek dominuje dobromyslný Leli (Jaromír Hanzlík), s oblibou sbírající nesmyslné předměty. Zpočátku humorná, později však tragická postava přináší do jinak oddychového pásma nostalgicky úsměvných příhod až existenciální rozměr a její nešťastný osud tak ostře kontrastuje s lehkostí zbytku děje.

V něm sledujeme třeba hostinského Nováka (Jiří Schmitzer), lapeného v intenzivním, leč mlčenlivém manželském vztahu; melancholického milovníka života Jarina (Rudolf Hrušínský) a jeho nesmlouvavou, neustále hláškující ženu (Blažena Holišová a její památné věty jako „To je dost, žes nás taky jednou vyvez“ nebo „To zas bude ráno v alejích nablito!“); policejního kapitána Vyhnálka (Josef Somr), jenž vypouštěním odšroubováním ventilků brání štamgastům, aby se opilí vraceli domů na kole; nenažraného odborníka na uzení klobás Karla (Jiří Krejčík); či moudrou učitelku (Libuše Šafránková), která navrhne uspořádání společné hostiny poté, co se muži ze dvou vesnic hádají o skoleném divočákovi.

Právě lov divokého prasete a následné dohady ohledně toho, zdali je lepší jej uvařit se šípkovou omáčkou, nebo se zelím, je nejznámější příběhovou linkou (vycházející z povídky Hostina), avšak většinu z pouze 83minutové stopáže vyplňují nahodile působící epizodky ze života obyvatel rekreační oblasti.

Tento přístup se ostatně dočkal i nemalé kritiky, jelikož Menzel prý Hrabalovu předlohu banalizoval a vystačil si s divácky nevyzývavou humanistickou laskavostí. Filmové postavy nemají takovou hloubku jako ty literární (což bývá pochopitelné), často si vystačí se smyslovými požitky a úžasem nad zaměnitelnou všedností. Zároveň se však díky tomu podařilo vystihnout normalizační atmosféru maloměšťáckosti a rezignace na naplnění hlubších životních hodnot, a to prostřednictvím líbivé lidové komedie.

„Svěřit hlavní roli divočákovi mohl jedině Jiří Menzel, a to díky tomu, že je filmovým básníkem,“ vzpomínal Hrabal na svou poslední spolupráci s populárním režisérem v knize Český biják. Po Hrabalově smrti v roce 1997 se Menzel jeho látky ujal ještě jednou, a to v případě snímku Obsluhoval jsem anglického krále (2006).

Snímek Slavnosti sněženek je k přehrání na platformách Voyo, KVIFF TV, Netflix a do 21. ledna i na iVysílání.

Zdroje: Kopaněva, G.: Spatřit a napsat; Taussig, P.: Český biják