Recenze: Osudové peníze (TV film)

Upřímně řečeno, filmy akcentující morálku, etiku či sociální témata to v uplynulých dvaceti letech neměly lehké a boj o diváka spíš prohrávaly - Marian, Lea, Smradi, Divoké včely, El Paso... Každý další tvůrce, který se do něčeho podobného pustí v době, jíž vládne neviditelná ruka trhu, by tedy měl být veleben. Jenže Jiří Krejčík udělal sérii těch nejhorších možných rozhodnutí.

Z Trapných povídek Karla Čapka si vybral příběh nazvaný Peníze, v němž gymnaziálního profesora Jiřího z letargie, stereotypu a pavučin vytrhne nečekaná noční návštěva sestry Růženy, která utekla od surového a lakomého manžela. Novou energii, kterou Růženčinou přítomností, mládím a odhodláním, profesor získává, v něm ale záhy zadusí návštěva druhé sestry Tyldy. Růžena prý nadmíru utrácela a byla svému muži nevěrná. "Všimnul sis, jaké má prádlo?," zasouvá semínko pochybností. Nikoliv Růžena, ale Tylda a její muž by potřebovali půjčit peníze! Krátké profesorovo životní nadechnutí končí. Stává se podezíravým, žárlivým a znovu končí sám v kobce svého bytu a školních písemek.

Jiří Krejčík ve svém televizním filmu udělal hlavní hrdinkou vyprávění Růženu (Gabriela Marcinková), což by ještě nevadilo. Co je horší, že z ní udělal prvoplánovou obět, uvzdychanou chudinku, které všichni jen ubližují - přísná mistrová, bezohledný tatínek (Stanislav Zindulka), proradný pan továrník (Ladislav Županič), jeho rozmazlená dcerka, opilecký obchodník látkou (Marián Labuda ml.), jeho lakotná matka (Zdena Herfortová), záletný kapitán dragounů (Jindřich Nováček), cynická andělíčkářka, prolhaná sestra Tylda (Barbora Lukešová)... Prostě všichni! Až na bratra Jiřího (Jan Budař), který nad Růženou dlouho drží ochrannou ruku.

Nejhorší na tom je, že Růžena v očích scenáristy a režiséra Jiřího Krejčíka za nic nemůže. Žádný z problémů si nezavinila sama, je jen obětí chtíče, peněz a zlého světa okolo. Jednak to není pravda a jednak - vydržte se na něco takového dívat dvě hodiny?

V pasti režisérovy optiky uvízli i herci. Vykutat něco životného a přesvědčivého se občas dařilo snad jen Janu Budařovi a Zdeně Herfortové, taková Gabriela Marcinková v hlavní roli ze sebe zoufale ždímala jen jeden útrpný obličej za druhým, aniž by dala divákovi šanci jakéhokoliv spoluprožívání.

Kde jsou ty časy, kdy režisér Krejčík točil skvostné adaptace Čapkových povídek (Čintamani a podvodník)? Kde jsou ty doby, kdy hrdinové jeho filmů byli živí, strhující lidé, stateční i zbabělí, odhodlaní i chybující (Vyšší princip, Svatba jako řemen, Božská Ema)? Určitě by nebylo dobré na ně zapomínat jenom proto, že se Osudové peníze osudově nepovedly.