Gene Hackman

Jeho životopisci tvrdí, že se narodil 30. Ledna 1931 v San Bernardinu, ve státě KalifornieDotyční se ovšem mýlí, neboť Eugene Alden Hackman se narodil v roce 1971, kdy Francouzská spojka Jimmy "Pepek" Doyle "uštvala" do svého pomačkaného tvrďáku zlatého Oscara. Neměl tvář filmového hezouna, byl spíše z rodu Hollywoodského komparsu, který je dobrý do počtu, ale neobjeví se na plakátech a v hlavních titulcích. Ženy při jeho pohledu neomdlévaly a muži netrpěli pocitem méněcennosti. A pak trn pohled pod vysokým čelem s předčasnou pleší promluvil a Zandyho nevěsta dostala kopřivku (či co?), trosečníci z Poseidonu i Hráči z Indiany pocítili naději a Nesmiřitelní se zachvěli, neboť pochopili, že toto je člověk, jenž dokáže ubičovat muže k smrti. Nevěděl, odkud bere tuhle sílu a tvrdost, a sám se bál, že ji (až bude třeba) nenajde. Ale většinou to dokázal a také proto vítězil. Bylo mu čtyřicet, věk, kdy hvězdy dozrávají, ale málokdy se rodí - a on toto neúprosné pravidlo popřel... JE TĚŽKÉ STÁT SE HVĚZDOU? KDYŽ NEMÁTE HVĚZDNÉ PARAMETRY Jeho otev byl redaktorem místního plátku Commercial News v illinoiském Danvillu, kde se Hackman protloukal nudnou střední školou. Moc si ho neužil, protože se rodiče rozvedli, když mu bylo třináct, ale přesto se s jeho geny dál potýkal. "jako chlapec jsem měl dvě přání, být novinářským esem nebo se stát Errolem Flynnem." Když v šestnácti, po hádce s basketbalovým trenérem, nastoupil na neklidné paluby amerického válečného námořnictva, mohl se rychle stát mrtvým hrdinou, který své dětské ambice pochová někde v džungli jihovýchodní Asie. Vojenská služba ho totiž zavála na Havaj, do Japonska a Číny, odkud byl už jen skok na horkou korejskou frontu. Unikl jí o vlas, jen díky motocyklové nehodě a zlomeným nohám, a dospěl tak mnohem rychleji, než kdyby dál vyrůstal u své babičky. Šanghaj byl zcela jiný svět než Illinois a on si tam kromě vztahu k čínské kultuře vyzkoušel (po vzoru Robina Williamse) i práci rozhlasového diskžokeje. Na počátku padesátých let skončil po pěti letech služby u "mariňáků" jako desátník. "Tehdy jsem si řekl, že to zkusím se žurnalistikou a trvalo mi šest měsíců, než jsem pochopil, že to byl omyl." Poslední pokus vydat se po stopách svého otce tak jedenadvacetiletý veterán skončil jedním semestrem studia žurnalistiky na University of Illinois, který otevřel zásadní otázku - kudy se vydat dál? Příležitostné kariéry diskžokeje, prodavače bot, rozhlasového technika, baliče nábytku, malíře reklam či portýra v restauraci na Times Square, ho neoslovily. A tak dospěl k osudovému rozhodnutí! "NAKONEC JSEM SI ŘEKL, ŽE BYCH MOHL BŹT HERCEM" Jak řekl - tak udělal! V roce 1953 začal sbírat první zkušenosti jako asistent režie v malých televizních a rozhlasových studiích, a současně se zapsal na studium herectví do kalifornské dramatické školy Pasadena Playhouse College of Theatre Arts. Potkal se tam s dalším samorostem Dustinem Hoffmanem, který spolu s jiným námořním veteránem (a synem kontraadmirála) Robertem Duvallem patřil mezi jeho nejbližší a v hollywoodském ringu nejspolehlivější přátele. Ve škole se příliš neohřál. Po čtyřech měsících byl vyhozen s doporučením, aby se herectví napříště obloukem vyhýbal. Tradovalo se tehdy, že druhým nejhorším adeptem na herectví po Hackmanovi právě Dustin Hoffman. Hackman tehdy potvrdil, že je v něm hodně z odolnosti "Pepka" Doylea a vyhazov y Pasadena Playhouse ho nezlomil. Odjel se svojí těhotnou manželkou Fay Malteseovou do New Yorku, kde si za 22 dolarů měsíčně pronajal byt jedna plus jedna na Dvacáté východní a znovu zarytě provokoval herecké štěstí. "ČLOVĚK NIKDY NEVÍ" Využívá příležitost předvést se divákům v televizních seriálech (např. Hawk, The FBI) a ve filmu debutuje v roce 1961 bezvýznamnou rolí bezejmenného policajta v béčkovém odvaru Šílený pes Coll. Začíná vydělávat na své poměry slušných devadesát dolarů týdně. Za roli ve hře Irwina Shawa Děti z jejich her získal cenu Clarence Derwenta a posunul se na "prvoligové" broadwayské scény. Ale pak přišel režisér Robert Rossen s kontroverzním psychodramatem Lilith a on v roce 1964 konečně odstartoval ke své filmové kariéře. Film propadl, ale Hackman na sebe upozornil, a tak se objevuje jako misionářský doktor v megametrážním projektu George Roy Hilla Hawaii (1966), jako policejní náčelník v Úmluvě se smrtí (1967) a seržant Tweed, který byl První v boji (1967). A potom přišly dvě šance, z nichž jedna mohla a druhá změnila jeho herecký život. Tou první byla přátelská nabídka Dustina Hoffmana na roli v Absolventovi, kterou "zakousl" režisér Mike Nichols; ta druhá přišla od Warrena Beattyho, který přemluvil Wernery k realizaci rozpačitě hodnocené gangsterské road movie Bonnie a Clyde (1967). Za vedlejší roli bratra legendárního gangstera Clyda byl Hackman nominován na Oscara (kterého mu nakonec vyfoukl největší kámoš Frajera Luka George Kennedy). Úspěch téhle krvavé gangsterské love story vydělal Beattymu velké peníze. Arthura Penna katapultoval mezi režijní extratřídu a Hackmana zařadil mezi uznávané hvvězdy "druhých" rolí. S "PEPKEM" DOYLEM PRO OSCARA Ten, kdo se dotkl oscarového pódia, má u hereckých agentů vystaráno. A tak se Hackman opět v policejních službách zmocňuje své kořisti v Podílu (1968), Ve Vzpouře (1968) vede vzbouřence v Arizonské státní věznici, s Burtem Lancasterem pořádá parašutistickou show (Toulavé můry, 1969), zahrál si ve své první a poslední klasické sci-fi (Zajati vesmírem, 1969) a na ledových svazích trénoval Roberta Redforda ve snímu Sjezdař (1969). Byla to průměrná práce v průměrných filmech, která vyvrcholila druhou Oscarovou nominací za vedlejší roli vdovce Gena Garrisena ve filmu Nikdy jsem nezpíval svému otci (1970). Druhá role za vedlejší roli ho zdravě vybudila: "Myslím, že mi tím Akademie chce něco naznačit," prohlásil sveřepě, nasadil si černý tvrďák a zaútočil na mezinárodní gang překupníků drog i nejvyšší oscarový trůn. "Francouzská spojka - Štvanice všechno změnila," prohlásil a zároveň přiznal. "Ale William Friedkin mě musel přesvědčit, že tuhle roli mohu hrát. Největší problém mi dělalo násilí, ale když někoho mlátíte dostatečně dlouho, tak si na to za nějaký čas zvyknete. Lidé si myslí, že takový skutečně jsem, ale není to pravda! Jediný význam, který ve filmu spatřuji, je, že jsme dali drsným poldům, jako je ten, kterého hraju, možnost vyrůst." S nevladatelným policejním tornádem "Pepkem" Doylem Hackman dosáhl na Oscara za hlavní roli. Zlatý gl´bus i titul nejlepší herec roku 1971. Vastoupil na vrchol a mínil na něm setrvat. JSTE JEN TAK DOBRÝ, JAKO VÁŠ POSLEDNÍ FILM Udržet se na špici je stejně těžké jako se na ní dotáhnout. Hackman dobře ví, že již nemůže točit cokoli, ale v jeho další filmografii je i běžná komerční "konfekce" typu Dobrodružství Poseidonu (1972), 700 mil v sedle (1975) či Superman (1978) - po kterém na delší dobu uniká z filmového byznysu. Ale kromě tohoto běžného filmového "zboží" vítězí se svým Strašákem (1973) v Cannes a jeho zranitelný profík na odposlechy Harry Caul v Rozhovoru (1974) vyvolával reminiscence na Antonioniho Zvětšeninu stejně jako na aféru Watergate. Možná to nebyly velké kasovní trháky jako úspěšné pokračování Francouzské spojky - Dopadení (1975) nebo divácká prohibiční komedie Šťastná dáma (1975). Ale v každém případě to jsou poselství velkého herce, který se do každé své postavy snažil vždycky dát něco nového, co se v sobě snažil objevit, aby to mohl ze sebe vydat. "KDYSI JSEM MĚL VŠECHNO, TEĎ UŽ MÁM JEN COKOLIV" Z jedna plus jedna v pátém patře na Dvacáté východní se ocitl v paláci se dvaceti pokoji a devíti koupelnami. "Vydělávám hodně peněz, ale to přece není všechno," prohlásil, přibrzdil a začal pečlivěji zvažovat nabízené scénáře. Daří se mu to se střídavými úspěchy, které často hledá ve westernu. Když v roce 1992 zazářil jeho zlověstný šerig Bill Daggett v Eastwoodových Nesmiřitelných dalším oscarovým triumfem (o Zlatém glóbu nemluvě), pokoušel se o dobytí tohoto žánru i v Geronimovi (1993), westernové klasice Wyatt Earp (1994) či souboji se Sharon Stoneovou (Rychlejší než smrt, 1995). Zdá se, že takto si ale další zlatou sošku nevystřílí, nevysoudí ji v Cause Wardovývh (1990) ani jako exkluzívní právník Firmy (1993). A již vůbec ji nevyloví z kalných hlubin Krvavého přílivu (1995), Cely (1996) odsouzeného k smrti či morbidního operačního sálu doktora Lawrence Myricka (Smrtelná léčba, 1996). Tak přejme jemu i sobě, aby dokázal nalézt role, do kterých bude moci dát ten kousek ze sebe samotného - tu část své bytosti, pro kterou ho máme rádi a jíž se říká herectví. Michal Šobr Cinema 97/4,