Deset případů, kdy kasovní filmové hity zašlapaly do země povedené a divácky neúspěšné snímky

Neblahý finanční osud těchto filmů by se dal s nadsázkou svalit na „odvrácenou tvář Stevena Spielberga“. Je výsledkem tuhého konkurenčního boje převážně hollywoodských premiér. Diváci si odjakživa pečlivě vybírali, za jaký snímek utratí své peníze, a v rozhodování je pochopitelně ovlivňovaly hlavně reklamní kampaně filmu, potažmo přítomnost hereckých hvězd nebo jména osvědčených tvůrců a hitmakerů. Jak se dočtete, Steven Spielberg „kradl“ ostatním produkcím návštěvnost a z ní plynoucí dolary hlavně v 80. letech, ovšem kolize v termínech premiér vyústily v některé zajímavé statistiky také v devadesátkách nebo v tomto století, kdy jsou tržby nejvyšší v celé historii (nepočítáme-li inflaci). Některé povedené a snad i kultovní filmy odcházely ve své době s nálepkou propadáku souhrou okolností, které určitě nesouvisí pouze s úspěšnějším soudobým konkurentem. Různé filmy ostatně cílí na různé publikum. Následujících deset případů přesto zastupuje pozoruhodný statistický jev a ukazuje, jak se filmy s hvězdným obsazením a atraktivním tématem od talentovaných tvůrců musely sklonit před jinými projekty. Ve stínu obdivovaných kasovních hitů se často nezaslouženě krčí neúspěšná díla, která si svou porci uznání získávají až s odstupem let.

V červnu roku 1982 si odbyly americkou premiéru hned tři filmy, které se zapsaly zlatým písmem do dějin kinematografie, především do žánru sci-fi. Každý byl svým způsobem úplně jiný. Věc Johna Carpentera přinesla klaustrofobický hororový příběh s důrazem na praktické gore efekty, Blade Runner od Ridleyho Scotta představil publiku dosud neviděný svět plný filosofických myšlenek a neonového futurismu a konečně E.T. Mimozemšťan od Stevena Spielberga dojal miliony diváků a divaček vykreslením přátelství mladého chlapce s roztomilým „emzákem“.

Všechny tři filmy se s odstupem let těší velké popularitě a respektu od kritiků i

publika, ovšem jen jeden odcházel v době uvedení s dostačujícím finančním obnosem. Spielbergův E.T., jenž vtrhnul do kin 11. června, se stal vůbec nejvýdělečnějším snímkem osmdesátých let a vydělal závratných 793 miliony dolarů (při rozpočtu 10 milionů). V podstatě zabránil vyniknout dvěma zmíněným konkurentům, kteří cílili na dospělejší publikum a v kinech se objevili jen o čtrnáct dní později. V obou případech šlo o finanční propadáky. Blade Runner si při rozpočtu 28 milionů dolarů z celého světa odnesl pouze 39 milionů a Věc, která stála 15 milionů, vydělala pouhých 20.

Jistě, Blade Runner je notoricky známý pro své produkční problémy a zásahy studia, jejichž vinou dorazila do kin docela jiná verze, než jakou Ridley Scott zamýšlel a nakonec realizoval v pozdějším sestřihu. A Věc byla přeci jen záležitostí pro okrajovější publikum, libující si v násilí a obrazové temnotě. Finanční krach obou slavných filmů, které se těší skvělým hodnocením i zářivé pověsti, přesto indikuje nepříznivý vliv Spielbergova Mimozemšťana, jenž pohltil rodiny s dětmi a konkurenci zadupal do země.

Gangsterská freska Sergia Leoneho, kterou slavný režisér spaghetti westernů údajně nosil v hlavě dvanáct let, patří k těm nejvyzrálejším a vypravěčsky nejokázalejším filmům americké historie. Leone sice v zámoří nikdy nebyl filmařskou megastar a jeho skvělé Tenkrát na západě se kupříkladu nedočkalo žádné oscarové nominace, ovšem Tenkrát v Americe rozhodně skýtalo potenciál diváckého hitu už díky hereckému obsazení. Tomu vévodil populární a tehdy už 'dvouoscarový' Robert De Niro, jehož doplňovala nepřehlédnutelná esa jako James Woods, Joe Pesci nebo Treat Williams, známý zásluhou muzikálu Miloše Formana Vlasy. Dvě věci ale hrály v neprospěch Leoneho vysněného projektu - za prvé délka filmu, atakující čtyři hodiny a vedoucí k obavám studia, že mainstreamové publikum neprojeví o takto dlouhý příběh zájem. V Severní Americe tedy putovala do kin drasticky zkrácená verze, která se ani zdaleka nedočkala tak nadšených ohlasů, které doprovázely uvedení plnohodnotné verze v Evropě. Druhým problémem bylo nešťastně naplánované datum premiéry v době letních blockbusterů, které naopak mainstreamové publikum silně přitahovaly.

Tenkrát v Americe startovalo v kinech 1. června 1984, jen týden po premiéře druhého dílu Indiana Jonese, z něhož se stal nejvýdělečnější snímek toho roku. A jen týden před premiérou Krotitelů duchů a Gremlins, z nichž se vyklubaly další popkornové trháky pro celou rodinu. Leoneho mafiánský opus neměl šanci a z amerických kin vykřesal pouhých 5,3 milionu dolarů, což byla při rozpočtu 30 milionů hotová tragédie. Dalších 23 milionů později přiteklo z prodejů na domácí nosiče, ale Tenkrát v Americe už zůstalo diváky odmítnutým snímkem, pozoruhodným uměleckým vyjádřením lapeným v síti zábavných rodinných blockbusterů.

Kultovní buddy komedie to neměla ve svých začátcích vůbec jednoduché. Bruce Willis sice platil za velkou hvězdu díky Smrtonosné pasti, ovšem jeho kariéra značně utrpěla propadákem v podobě bláznivé parodie Hudson Hawk, která při rozpočtu 65 milionů dolarů vydělala v USA jen 17 milionů. Poslední skaut ovšem nešetřil ambicemi a produkce neváhala zaplatit Shaneu Blackovi za jeho scénář rekordních 1,75 milionu dolarů, přičemž rozpočet činil štědrých 43 milionů. Snímek šel do kin 13. prosince 1991 a tvrdě narazil - vánoční termín evidentně nebyl stvořený pro sprostou a násilnou detektivku a diváci, odrazovaní rovněž nepříznivými recenzemi, raději utráceli své peníze za Hooka od Stevena Spielberga, uvedeného jen dva dny před Skautem. Hned týden nato si navíc diváky ukradly další úspěšnější tituly jako JFK Olivera Stonea a Hlava rodiny se Stevem Martinem. Poslední skaut tak v USA a Kanadě vydělal pouze 59 milionů a trochu ho zachránil zbytek světa, odkud přiteklo dalších 55 milionů. O propadák tedy v celkovém součtu nešlo, ale neuvážlivé nasazení před Vánoci nenadělalo žádnou dobrotu a opět se mohl smát Spielberg, jehož Hook sice stál 70 milionů a z Ameriky si odnesl 'pouze' 119, ale ve světě se mu dařilo rovněž o dost lépe než Willisovi a celkově vydělal moc hezkých 300 milionů.

Akční komedie s Arnoldem Schwarzeneggerem je dnes oblíbenou rodinnou zábavou, ovšem její uvedení v kinech nedopadlo vůbec podle představ. Režisér John McTiernan, stojící za okamžitými klasikami jako Predátor a Smrtonosná past, měl obstarat automatický hit, na jehož výrobu bylo uvolněno 85 milionů dolarů. Šlo o jeden z nejdražších snímků té doby a jeho tváří byl populární Schwarzenegger, jenž se stále vyhříval na enormním úspěchu druhého Terminátora. Smělé plány ovšem vzaly rychle za své a jindy rozumné směřování premiéry do červnového okénka se roku 1993 ukázalo jako špatná volba. Jen týden před Posledním akčním hrdinou totiž do kin vlétl Jurský park, který si z nich odnesl více než miliardu. Zarážející je, že rozpočet Spielbergova megahitu byl o 22 milionů dolarů menší než v případě McTiernanova akčňáku, z něhož se nevyhnutelně vyklubal bolestivý propadák. Celosvětové tržby v hodnotě 137 milionů dolarů byly nedostačující a zisky z Ameriky, které se zastavily na 50 milionech, znamenaly opravdové fiasko. Kinům vládli pevnou rukou dinosauři (a Steven Spielberg) a Arnold se musel před jejich nevídanou silou pokorně sklonit.

Kevin Costner zkrátka nemůže na devadesátá léta vzpomínat v dobrém. Načal je sice fenomenálně a jím režírovaný historický opus Tanec s vlky předvedl velké věci na Oscarech i v kinech, ovšem počínaje ambiciózním westernem Wyatt Earp, uvedeným v červnu 1994, přestal slavný herec publikum zajímat. V režii Lawrence Kasdana, scenáristy Dobyvatelů ztracené archy, se přitom vedle Costnera sešli také Gene Hackman, Michael Madsen, Dennis Quaid nebo Bill Pullman. Při vysokém rozpočtu 63 milionů dolarů, jehož značná část jistě padla právě na výplatní pásky pro herce, ovšem Wyatt Earp vydělal v kinech tristních 25 milionů. Není přitom pravda, že by westerny v devadesátkách už publikum nepřitahovaly - medvědí službu jim naopak roku 1992 prokázal Clint Eastwood s oscarovým dramatem Nesmiřitelní a skvěle si vedl i zmíněný Tanec s vlky, který s žánrem westernu rovněž koketoval. Příběh slavného strážce zákona měl ale tu smůlu, že se chytil do kleští dvou neporovnatelně úspěšnějších filmových premiér. Devět dní před Wyattem Earpem odstartoval v kinech Lví král, který si dokráčel takřka pro miliardu, a o dva týdny později pro změnu vyběhl k úžasnému výkonu milovaný Forrest Gump, jehož tržby atakovaly sedm set milionů dolarů. Costner poprvé výrazně ostrouhal, a kdyby tušil, že jej něco podobného záhy čeká také s Vodním světem a Poslem budoucnosti, možná by herectví raději pověsil na delší dobu na hřebík.

Nasazení očekávané filmové premiéry do období vánočních svátků je ošemetným krokem. Publikum si může snadno zamilovat konkurenční titul, a nejde-li o jistotu Star Wars, sváteční útraty jsou nepředvídatelné. Jistě, Majestic od Franka Darabonta nebyl roku 2001 blockbusterem, na který se měly hrnout davy. Darabont, tvůrce Vykoupení z věznice Shawshank, které si po zklamání v kinech vedlo skvěle na VHS, a Zelené míle, která v kinech už dokázala výrazně zabodovat, se ovšem nacházel v pozici respektovaného režiséra. A jeho retro pocta Franku Caprovi s populárním Jimem Carreym v hlavní roli měla být vánoční trefou do černého.

A něco podobného šlo před vánoční premiérou napsat také o novince Michaela Manna, životopisném portrétu boxera Muhammada Aliho s názvem Ali. Will Smith v titulní úloze, režisér Nelítostného souboje a ikonický sportovec měli být dostatečným lákadlem, ovšem Ali stejně jako Majestic bolestivě propadl. Ač šlo v obou případech o velmi kvalitní filmy, načasování jejich premiér nebylo šťastné a jejich soupeři nabízeli o poznání atraktivnější náměty. 19. prosince, dva dny před Majesticem a šest dní před Alim, totiž vlétl do kin první díl Pána prstenů, který stál u zrodu obrovského kulturního fenoménu a jehož tržby se blížily 900 milionům dolarů. A aby toho nebylo málo, 21. prosince měla premiéru rovněž oscarová Čistá duše. Drama Rona Howarda s tehdy oblíbeným 'gladiátorem' Russellem Crowem si jen v Americe přišlo na 170 milionů dolarů (ze světa přibylo dalších 140) a s Majesticem i Alim bylo zle. Darabontův projekt stál 72 milionů a diváci mu do kasičky vrátili pouze polovinu, zatímco Mannův snímek vydělal při vysokém rozpočtu 109 milionů dolarů jen 87 milionů. Šlo o propadáky, jimž možná zlomilo vaz právě datum premiéry.

Vánoční otevírací okno se příliš nevyplatilo ani oslavovanému dystopickému dramatu Alfonsa Cuaróna. Potomci lidí si získali velkou základnu fanoušků hlavně zásluhou cílevědomé režie, která dovedla k dokonalosti inscenaci náročných akčních scén do dlouhých a kompozičně bohatých záběrů. Očekávanému trháku s Clivem Owenem a Julianne Moore to ale nebylo nic platné, neboť rodiny s dětmi chodily koncem prosince 2006 na komediální fantasy Noc v muzeu a na Potomky lidí jakoby všichni zapomněli. Noční hlídač Ben Stiller, jemuž pod rukama ožívají různorodé exponáty v newyorském muzeu, vytáhl z kapes diváků celkem 579 milionů dolarů. A vizionářskému Cuarónovi zbyly jen oči pro pláč, neboť jeho osobité sci-fi dílo za 76 milionů dolarů vytěžilo z kin jen 69 milionů - a to pochopitelně k jakékoli spokojenosti nestačilo. Potomci lidí vedle Noci v muzeu propadli a mexického režiséra může těšit alespoň fakt, že jeho počin se těší výrazně většímu respektu od kritické i divácké obce. A navíc si spravil chuť roku 2013 díky úspěšné Gravitaci, která mu zajistila také Oscara za nejlepší režii.

Sourozenci Lana a Lilly Wachowski se možná nechali předělat z mužů na ženy a vyznávají alternativní životní filozofie, ale jednu věc jim už nikdo neodpáře - stvořili fenomén jménem Matrix, který výrazně ovlivnil celou generaci především akčních režisérů. Sci-fi trilogie s Keanu Reevesem v roli vyvoleného Nea zaznamenala velký divácký úspěch a všichni byli zvědaví, s čím přijdou Lana a Lilly dále. V květnu roku 2008 se ovšem ukázalo, že s tou zvědavostí to tak žhavé nebylo, popřípadě že blockbusterové trendy se opět změnily a divoký eklektický styl režisérek musí ustupovat jistému komiksovému vesmíru. Speed Racer je možná šílenou směsí různých kinematografických kultur a sebeuvědomělých stylistických postupů, ale přesto nebo právě proto jde o skvělý a odvážný autorský projekt. A osobně mě moc mrzí, že při své pouti světovými kiny naprosto propadl. Rozpočet 120 milionů dolarů se nevrátil ani zdánlivě, neboť osobitý snímek vydělal pouze 93 milionů a znamenal nečekaný krach. A 'vinu' určitě nesla také tehdejší konkurence, která většinu diváků přetáhla na svou stranu - řeč je především o prvním Iron Manovi, jenž s velkou parádou odstartoval jen týden před Speed Racerem a z kin si odnesl 585 milionů dolarů. A dobrotu nenadělalo ani fantasy pokračování Letopisy Narnie: Princ Kaspian, které mělo premiéru týden po kiksu Wachowských a vydělalo slušných 417 milionů. Speed Racer spíše bez povšimnutí prošuměl a je to veliká škoda, neboť takto osobité tvůrčí výplachy zkrátka nevznikají každý pátek. Na druhou stranu, při pohledu na pozdější fiasko s názvem Jupiter vychází se vkrádá myšlenka, co by Wachowští předvedli, kdyby jim publikum roku 2008 dál zobalo z ruky.

John Carter si jakožto nejvíce prokletý hollywoodský projekt, který ne a ne vzniknout více než sedmdesát let, zaslouží vlastní podrobný článek. Adaptace oblíbeného románu Edgara Rice Burroughse měla vyjít už roku 1936 jako Princezna z Marsu a mělo jít o první celovečerní animovaný snímek v historii - titul, který nakonec připadl Sněhurce a sedmi trpaslíkům o rok později. Po nespokojených testovacích projekcích ale z plánů sešlo a projekt putoval na dlouhá léta k ledu. Oživil se až v osmdesátých letech, kdy práva přešla pod hlavičku Disney a režii měl obstarat John McTiernan. Opět ale zůstalo jen u velkých plánů a roku 2004 třímal práva pro změnu Paramount, přičemž jako režisér byl oznámen Robert Rodriguez, po němž štafetu přebírali postupně Kerry Conran (Svět zítřka) a Jon Favreau (Iron Man). Roku 2007 získala práva znovu společnost Disney, která tentokráte vše dotáhla do konce. Johna Cartera režíroval Andrew Stanton (Hledá se Nemo) a s rozpočtem kolem 260 milionů dolarů šlo o rekordně drahou živou adaptaci od Disneyho. Propadák byl na cestě, neboť jméno John Carter už dávno nikomu nic neříkalo. Ve stejný den navíc v kinech odstartoval také první díl Hunger Games, který vydělal 677 milionů a připravil Stantonův drahý projekt o značnou část publika. John Carter sice nedopadl vůbec zle z pohledu filmařské kvality a nabídl poctivé zábavné dobrodružství s dobrými herci, ale finančně šlo o katastrofu - po celém světě snímek utržil zoufalých 282 milionů a Disney prohlásilo, že přepočítává ztráty na hranici 200 milionů dolarů. Zatímco Hunger Games se tedy dočkalo ještě třech úspěšných pokračování, o Johnu Carterovi už s největší pravděpodobností nikdy neuslyšíme.

Válečné špionážní drama odkazující na Casablancu, od režiséra Forresta Gumpa a v hlavních rolích s Bradem Pittem a Marion Cotillard přece nemůže dopadnout špatně. Spojencům mohla hrát roku 2016 do karet dokonce i veřejně propíraná nenávist ze strany Pittovy exmanželky Angeliny Jolie, která snímek označila za nejhorší v celé historii. Zvědavost publika ale navzdory všem proprietám nevykvetla a Spojenci, natočení za 106 milionů dolarů, odcházeli z kin s výpraskem. Tržby, které se zastavily na 119 milionech, znamenaly velký průšvih. Publikum raději utrácelo peníze za dva jiné filmy, které listopadovou premiéru Zemeckisova díla orámovaly. V prvním případě šlo o očekávané rozšíření vesmíru Harryho Pottera s názvem Fantastická zvířata a kde je najít. To vyšlo jen týden před Spojenci a diváci po celém světě za něj v kinech utratili 811 milionů dolarů. Druhým hřebíčkem do rakve pak byl hudební animák Zpívej, který se dočkal premiéry tři dny po Spojencích a vydělal krásných 632 milionů.

Kdysi neomylný Robert Zemeckis si tak po Vánoční koledě, která připravila studio Disney nejméně o padesát milionů dolarů, připsal na konto další velký propadák. Stejně jako v případě všech ostatních zmiňovaných titulů, které v kinech zůstaly daleko za očekáváním, by bylo samozřejmě troufalé tvrdit, že jejich neúspěch jde pouze na vrub jinému a lépe propagovanému filmu. Celé systémy 'diváctví' a uvádění filmů jsou nesmírně komplikované a ovlivňuje je spousta dílčích atributů. Uvedené příklady můžeme brát spíše jako statistické zajímavosti a číselný důkaz toho, jaký má občas kino-konkurence ve filmovém byznysu negativní, byť samozřejmě přirozený a nevyhnutelný dopad.