Sylvester Stallone prvního Ramba nesnášel a hotový film málem zničil. Pak z něj udělal výdělečnou značku, i když se zaprodal Reaganovi

„Nehraj si na Ramba!“ Pro české děti vyrůstající v devadesátkách se jedna ze dvou ikonických rolí Sylvestra Stalloneho stala nejen typickým zástupcem stylové americké popkultury, ale i synonymem pro nezničitelného akčního hrdinu, jimž 80. léta tak přála. Dokonce i výkladové slovníky hovoří o Rambovi jakožto o označení extrémně násilného samotáře, jenž nejde pro výhrůžky a silová řešení daleko.

Ale ještě předtím, než Stallone jako John Rambo ve druhém a třetím díle série kosil nekončící davy nepřátel a přetahoval se s Arnoldem Schwarzeneggerem o titul nejzabijáčtější hollywoodské hvězdy, prolil První krev. Soustředěně, depresivně a neopulentně ukázal osobní tragédii válečného veterána, zdůrazňující postvietnamské vystřízlivění na počátku reaganovské konjunktury.

Na počátku byla kniha. Román Davida Morrella vyšel už v roce 1972, tedy během stále ještě probíhající vietnamské války. Profesora literatury už o pár let dříve inspirovalo vyprávění jeho studentů, kteří se vrátili z válečné vřavy. Tyto vlivy obohatil o vyprávění Audie Murphyho, oceňovaného veterána z druhé světové války, který po návratu domů čelil posttraumatické stresové poruše.

Kladné přijetí románu se promítlo do okamžité snahy o jeho zfilmování, avšak neukončená válka ve Vietnamu produkci značně komplikovala. Neustále docházelo ke změnám ve scénáři a vyznění titulní postavy. Snímek se dostal do tzv. development hell, tedy mezi nekonečně dlouho připravované projekty, jež už nikdy nemusí spatřit světlo světa. Postupem času se práva podařilo koupit Mario Kassarovi a Andrew G. Vajnovi, zakladatelům nezávislého (a později slavného) studia Carolco. Ti najali nepříliš známého režiséra Teda Kotcheffa, pro něhož se následně jednalo o zdaleka nejúspěšnější snímek kariéry.

Kotcheff angažoval Sylvestra Stalloneho, jehož jméno mělo po úspěchu prvních dvou dílů Rockyho výrazný zvuk. Stallone následně upravil i scénář, díky jeho zásahům je například počet Rambových obětí ve filmu de facto nulový a celkově hlavní postava budí větší divácké sympatie nežli v Morrellově předloze. Sám Stallone také vybral věhlasného nožíře Jimmyho Lileho, aby přišel s designem jedinečné kudly umožňující hrdinovi přežití v extrémních podmínkách.

Natáčelo se v Kanadě na přelomu let 1981 a 1982 a ani produkce se nevyhnula řadě problémů, v čele se Stalloneho zlomenými žebry během provádění riskantního kaskadérského kousku. Ani po dotočení však nebylo jasné, co z filmu nakonec vzejde – hrubý střih v délce více než tří hodin byl údajně tak hrozný, že jej Stallone chtěl odkoupit a zničit, aby nepoškodil jeho kariéru. Finální verze dlouhá hodinu a půl navíc použila konec, s nímž se původně nepočítalo a který nechal hlavní postavu přežít.

Za zmínku stojí i bezesporu fascinující seznam herců, kteří se během dlouholeté preprodukce kolem projektu motali. Považte sami: Ramba si mohli zahrát Robert De Niro, Clint Eastwood, Paul Newman, Al Pacino, John Travolta, Dustin Hoffman či Michael Douglas, šerifa Teasla zase málem ztvárnili Burt Lancaster, Lee Marvin, Robert Mitchum, Gene Hackman nebo Robert Duvall a plukovníka Trautmana nakonec jen tak tak nepředstavoval Kirk Douglas, Rock Hudson ani George C. Scott. V obou zásadních vedlejších rolích se ve výsledku objevili Brian Dennehy a Richard Crenna a pro oba se jednalo o nejslavnější úlohy jejich kariér.

Dobové reakce nadšením zrovna nehýřily, přesto však převládala opatrná spokojenost, týkající se především Stallonova tlumeného hereckého projevu a citlivého zachycení náročného tématu. Publikum bylo ještě výrazně nadšenější a po premiéře 22. října 1982 se z Ramba stal nejvýdělečnější snímek podzimu. Zisky z kin dosáhly bezmála desetinásobku rozpočtu ve výši 15 milionů dolarů, a tak si tvůrci mohli gratulovat k rozhodnutí nechat hlavního hrdinu na konci filmu naživu. První krev totiž odstartovala jednu z nejslavnějších akčních franšíz, jež především v 80. letech udávala tempo celého žánru. A přestože je snímek z celé série nejméně opulentní a nářezový, těší se historicky nejlepším recenzím.

Jednoduchý příběh lze shrnout pouze několika větami. Válečný veterán John Rambo přijíždí do amerického zapadákova s velmi nenáhodným názvem Hope (Naděje), aby navštívil bývalého spolubojovníka z Vietnamu. Zjistí však, že přítel zemřel na rakovinu způsobenou kontaktem s nechvalně známou látkou agent orange, jíž americká armáda devastovala vietnamské obyvatelstvo. Posmutnělého Ramba začne v podstatě šikanovat místní šerif Teasle (Dennehy), který je přesvědčený o tom, že on sám je víc než zákon. Rambo je zatčený za tuláctví a situace mezi ním a místní policií se začne extrémně (a vlastně zcela zbytečně) vyhrocovat.

Rambo v tomto snímku záměrně nezabije jediného člověka – pouze nepřímo způsobí smrt jednoho policisty, který po něm střílí z vrtulníku. Situaci kolem veterána skrývajícího se v přilehlých lesích se pokusí deeskalovat jeho mentor a nadřízený z války plukovník Trautman (Crenna). Zhrzený šerif však navzdory Trautmanovým doporučením rozhodně není ochotný nechat traumatizovaného vojáka odejít a spor mezi dvěma muži postupně přerůstá v nesmiřitelnou nenávist symbolizující odlišné pohledy na soudobé USA.

Navzdory renomé, které dosud pětidílná sága o Johnu Rambovi postupně získala, zůstává nejsilnějším momentem prvního dílu závěrečný proslov, v němž se hlavní hrdina až terapeuticky zpovídá plukovníku Trautmanovi. Možná nejdelší monolog Stalloneho kariéry sice do značné míry odhaluje jeho herecké limity, zároveň však nesmlouvavě definuje pocity mnoha válečných veteránů, kteří se po návratu do vlasti cítili jako nechtění cizáci.

Právě díky této scéně je Rambo možná nejzajímavějším akčním hrdinou osmdesátek. Pod slupkou stroje na zabíjení, jenž dostal maximum prostoru v pozdějších dílech, se totiž ukrývá citlivý, morální charakter budící v publiku neprvoplánově ambivalentní emoce. Jeho postava je vlastně apelem na antimilitarismus, živou výčitkou vůči americkým zahraničním výbojům.

Armáda dokázala udělat z Ramba prvotřídního zabijáka a odborníka na přežití v náročných podmínkách, vývoj těchto schopností si však vyžádal krutou daň. O to víc je fascinující, že pokračování tyto podstatné myšlenky dávají stranou a Rambových bojových dovedností spíše zneužívají ve prospěch akčního spektáklu.

Další díly jsou tedy antitezí První krve, oslavou reaganovské Ameriky, jež přehlíží důsledky války (nejen) ve Vietnamu na obyčejného amerického člověka. Po vzoru dobových akčňáků také zjednodušuje fikční svět na hodného Ramba a zlé… Všechny ostatní, díky čemuž není problém hrdinovo masové vraždění ospravedlnit. Těmto zjednodušením se jednička vyhýbá, a přestože složení maloměstského policejního sboru příliš sympatií nebudí, nejedná se zároveň o jednoznačné záporáky, kteří by zasloužili pomalé podříznutí Rambovým nožem. Proto je První krev náročnější, ale také podnětnější a barevnější podívanou než její bezesporu spektakulárnější pokračování.

Přestože se ve filmech o Rambovi o termínu posttraumatická stresová porucha nemluví (mezi psychiatry se začal používat až v roce 1980), John Rambo řadu jejích symptomů vykazuje. Na momenty nespravedlnosti reaguje přehnanými erupcemi násilí, jelikož se mu vybavují vzpomínky na mučení ve vietnamském zajetí. Vznětlivá a lehce rozrušitelná povaha mu znemožňuje vykonávání i podřadných prací a Rambo se nedokáže znovu začlenit do společnosti, jíž tolik obětoval.

Z dnešního pohledu se může jednat až o stigmatizující zobrazení – jen menšina vojáků se vrací domů takto zasažená, neřkuli se sklony k agresivnímu chování. Mýtus o „nebezpečném veteránovi“ se stal postupem času znepokojivě častým narativem, o němž se v médiích (samozřejmě především těch amerických) hovoří mnohem častěji, než jaká jsou reálná rizika plynoucí z armádních navrátilců. Musíme si však uvědomit, že tento film vznikal v době, kdy ještě žádný takový stereotyp neexistoval, a dílo se naopak snažilo upozornit na to, že k osobním tragédiím bývalých hrdinů vlasti může dojít děsivě snadno.

Ve zmíněném proslovu Rambo též hovoří o moci a důležitosti, kterou během války měl – mohl pracovat s drahou těžkou technikou, díky následným oceněním se dočkal i statusu národního hrdiny. Jenže to vše je po návratu domů pryč, ostatně ani ten domov už nemá. Je cizincem ve vlastní zemi, nenáviděným vyděděncem, jímž protimilitaristicky orientovaná společnost pohrdá.

Tuto myšlenku navíc hlouběji rozvíjela Morrellova kniha, v níž je lépe vysvětlena Teaslova animozita vůči Rambovi. Ve filmu jej hlavní postava provokuje nezařaditelností, nečitelností – jedná se o tuláka, jenž by mohl do klidného městečka přinést vzruch. Oproti tomu kniha zmiňuje zajímavý postřeh, že Teasle je veteránem korejské války, jež se mezi americkou veřejností nedočkala zdaleka tak velké pozornosti jako ta vietnamská; šerif tedy žárlí na metály a zdánlivý věhlas, jehož se v jeho očích Rambo po návratu z Vietnamu dočkal.

Paradoxně se však Rambo jako hrdina vůbec necítí a žádné výhody ze svého veteránského postavení nemá. „Nic neskončilo,“ říká Trautmanovi, který se jej snaží přesvědčit, že válečný stav je dávnou minulostí. Izolace, pocity viny a resentiment však stále přetrvávají – a filmové fanoušky i fanynky mohou zaujmout dodnes.