Špionský thriller Rozhovor děsí i po 50 letech. Nabourávání do soukromí nikdy nebylo aktuálnější

Během 60. let se totiž Amerika musela vypořádat s množstvím atentátů (v čele s Johnem a Robertem Kennedym či Martinem Lutherem Kingem), houstnoucí válečnou situací ve Vietnamu i společenskými změnami spojenými s koncem květinové revoluce. Vedle Rozhovoru se podobným vystřízlivěním zabývaly i filmy jako Pohled společnosti Parallax, Tři dny Kondora, Kozoroh jedna a samozřejmě především Všichni prezidentovi muži, explicitně tematizující kauzu Watergate.

Právě s tímto útokem na americkou demokracii, jenž otřásl tehdejší zámořskou společností, byl Rozhovor kvůli svému tématu odposlechů spojován nejvíce. Přestože film šel do kin jen pár měsíců před rezignací prezidenta Nixona, Coppola toto spojení odmítal. Trval na tom, že námět vznikl už v polovině 60. let, kdy se seznámil s různou odposlouchávací a špionážní technologií, a natáčení skončilo ještě před zahájením aféry Watergate. Přesto se mu publicita velmi hodila a možná i přispěla k zisku Velké mezinárodní ceny na festivalu v Cannes.

Chvalozpěvy, jichž se snímek už pět dekád dočkává, plynou i z toho, že nejde o typického zástupce technofobního konspiračního thrilleru. Coppola do centra dění totiž staví existenciální rovinu člověka a sleduje jeho tragický úděl ve společnosti charakterizované nejistotami. Harry Caul ve vtahujícím a správně ošuntělém podání Genea Hackmana přitom zpočátku stojí na straně mocných. Je expertem na odposlouchávání a společně se svým týmem nápaditě a zdatně plní roztodivné požadavky bohaté klientely.

Mezi ni patří i tajemný Ředitel (Robert Duvall), jenž si objedná odposlech mladé dvojice na zaplněném sanfranciském náměstí. Harrymu se skutečně podaří značnou část jejich rozhovoru zachytit, jakmile však padnou slova o vraždě, zdráhá se kvůli špatným zkušenostem z minulosti nahrávku vydat. Rázem se ocitá uprostřed hry, v níž on je zdánlivě tím, kdo má navrch, jelikož vlastní zvukový záznam – postupně však zjišťuje, že všechny zúčastněné strany vědí více než on a jeho zapojení do procesu vede pouze k tomu, že se sám stává obětí vlastních metod. Podstatným doplňkem příběhu je však i Harryho oddanost katolické víře a záliba v hraní na saxofon. Coppola chytře pracuje s náboženskými i uměleckými složkami Harryho osobnosti a v pohlcujícím závěru se tyto zdánlivě opěrné body hrdinova života stávají jeho slabinou.

Konec filmu přitom měl vypadat o poznání jinak, ale Coppola ukončil natáčení o několik dnů dříve a odjel pracovat na pokračování Kmotra. Spousta nápadů ohledně finální verze tudíž pochází od známého střihače Waltera Murche, jenž se zde staral i o zvukovou stránku a musel si poradit s tím, že řada plánovaných scén se prostě nenatočila. Jakkoli je to těžko uvěřitelné, tento nedostatek se nakonec podařilo přetavit v přednost.

Divák si totiž většinu stopáže nemůže být jistý, co přesně se děje a z jakého důvodu na sebe scény (ne)navazují zrovna takto. Takto výrazně eliptické vyprávění, v jehož centru je navíc uzavřený a nečitelný protagonista, jednoznačně napomáhá všeprostupující paranoie. Jako by nestačilo, že když společně s Harrym opakovaně posloucháme pořízenou nahrávku, hlasy zní pokaždé trochu jinak. Jak potom můžeme věřit lidem, když se nedá spolehnout ani na exaktní technologie?

Tematicky podobného propojení technologií a zločinu v příběhu nic netušícího jedince využil i Brian De Palma v thrilleru Výstřel, o český příspěvek z tohoto ranku se postaral Filip Renč svou Válkou barev. Sám Coppola se přiznaně inspiroval umělecky mnohem radikálnější Zvětšeninou a Hackman zase postavu podobnou Harrymu Caulovi ztvárnil v pozdějším konspiračním thrilleru Nepřítel státu. Přitom jak Coppola, tak i Hackman tento snímek v rozhovorech opakovaně označovali za svůj neoblíbenější.

Fanoušky svérázných analýz lze odkázat i na celovečerní psychoanalytickou esej Slavoje Žižka Perverzní průvodce filmem, v níž má Rozhovor výrazné místo. Globální filosofická hvězda se zaměřuje hlavně na dodnes znepokojivou scénu, v níž Harry zkoumá dokonale uklizený hotelový pokoj a po spláchnutí toalety se z ní vyvalí množství krve. Žižek argumentuje, že prostřednictvím toalety se snažíme zbavit svých nečistot, poslat je navždy někam pryč – a skutečná hrůza pak nastává ve chvíli, kdy tyto nechtěné pozůstatky činnosti nezmizí, nýbrž se k nám vrací; třeba prostřednictvím důkazů o zločinu.

To lze následně opět vztáhnout ke zmíněné paranoidní atmosféře celého díla, jež je v současnosti ještě relevantnější než v minulých dekádách. Velké technologické firmy prostřednictvím smartphonů a sociálních sítí sbírají taková množství dat, že by se z toho Harrymu protočily panenky. Špehování nikdy nebylo tak snadné a dostupné a zároveň ani my sami jsme se nikdy nenechávali sledovat tak ochotně jako dnes. Jen čas ukáže, jaké společenské změny současný vývoj technologií způsobí, na Coppolovo půlstoletí staré zamyšlení nad pozicí člověka v přetechnizované společnosti se však lze velmi snadno naladit.

Podívejte se také na náš žebříček nejlepších thrillerů.

Zdroje: Slate, WBUR, Crime Reads, Wikipedia