Ikoničtí filmoví záporáci, jejichž představitelé získali Oscara. Který z nich je nejlepší?

Louise Fletcher jako sestra Ratchedová – Přelet nad kukaččím hnízdem ( One Flew Over the Cuckoo's Nest )

Záporné postavy se začaly drát k oscarové popularitě v 60. a 70. letech, kdy americká kinematografie pod vlivem té evropské potemněla a víc obrušovala tenkou linii mezi dobrem a zlem. Slavná knižní adaptace Miloše Formana, v níž Jack Nicholson jako simulující blázen McMurphy konfrontuje striktní řád vrchní sestry psychiatrického oddělení, vyšla ve zvlášť atraktivním ročníku. Přelet nad kukaččím hnízdem na oscarovém ceremoniálu nakonec rozmetal Čelisti, Barryho Lyndona i Nashville a jako první film od romantiky Stalo se jedné noci vyhrál všechny zlaté sošky v pěti hlavních kategoriích.

Zásluhu na nadčasové kvalitě měla také Louise Fletcher v úloze nenápadně tyranizující Ratchedové. Ve výrazu tehdy nepříliš známé herečky se snoubila andělská nevinnost i ďábelské záměry, její postava zračila institucionální útisk a pošlapávání lidských svobod, což lze vztáhnout na takřka libovolné příklady orwellovských režimů. Strhující herecká partie zajistila Oscara také Nicholsonovi, jenž byl v té době naopak největší hvězdou Hollywoodu.

F. Murray Abraham jako Antonio Salieri – Amadeus

Forman, jenž koncem šedesátých let pláchl z komunistického Československa, měl na závadné charaktery speciální oko. Amadeus vycházel z divadelní hry Petera Shaffera a geniální, byť místy až skandálně neotesaný Mozart (Tom Hulce) v něm drásá nervy o poznání méně nadanému Salierimu, dvornímu skladateli císařského dvora. F. Murray Abraham vůbec nebyl v hledáčku tvůrců, kteří natáčeli v československých lokalitách, ale příhodně se nachomýtl ke konkurzu a svým přednesem Formana odrovnal.

Místy komický, většinou však temný a sugestivní střet geniality s průměrností popohnala k oscarovým výšinám samozřejmě i Mozartova nebeská hudba, Ondříčkova kamera, Pištěkovy kostýmy a samozřejmě Formanova režie, která asi nikdy nebyla lepší. Abraham však strhnul pozornost svým tragickým vypravěčem, jenž v sanatoriu vzpomíná na nejnadanějšího i nejhoršího člověka, s jakým kdy zkřížil cesty. Herec, jehož postava kuje pikle a Mozarta přivádí až do hrobu, dokonce Tomu Hulcovi ukradl Oscara za hlavního herce, na něhož byli nominovaní po zásluze oba. Amadeus jich celkem získal osm.

Michael Douglas jako Gordon Gekko – Wall Street

Po otci Kirkovi druhý úspěšný člen hereckého klanu Douglasů se v 80. letech zviditelnil hlavně po boku Kathleen Turner a Dannyho DeVita v dobrodružství Honba za diamantem a černé komedii Válka Roseových. Oscara však obdržel za netradiční zápornou úlohu finančního predátora Gordona Gekka v klasické kritice Wall Street od nepřítele kapitalismu Olivera Stonea.

Wall Street se zaměřuje na raketový vzestup mladého finančníka s tváří Charlieho Sheena, jenž vstupuje do Gekkova světa nestabilních čísel, jež musíte umět předpovídat stejně jako likvidovat své hamižné rivaly. Douglas si v honosné kanceláři krade všechny scény pro sebe a vytváří fascinující charakter, který je odpudivě cílevědomý, arogantní a nemorální. A jediný způsob, jak jej překonat, je přirozeně vyrovnat se mu. Na svůj oscarový výkon herec navázal také v pokračování Wall Street: Peníze nikdy nespí z roku 2010, které odyseu jeho nezdolné postavy zajímavě završilo.

Kathy Bates jako Annie Wilkins – Misery nechce zemřít ( Misery )

Trochu přehlížená adaptace Stephena Kinga, již si sám mistr hororu nesmírně považuje, nabízí psychologicky a herecky vytříbenou studii psychopatické osoby, která příliš propadla vlastním představám a narcismu. Osamělá Annie miluje sérii knih s hrdinkou Misery a náhoda ji přivede k jejímu autorovi Paulu Sheldonovi (James Caan), jehož zachrání po vážné autonehodě. Paul se zotavuje v jejím domě, ale když Annie zjistí, že Misery má v nadcházejícím románu zemřít, laskavá hostitelka se lusknutím prstu změní v šílenou a násilnickou zrůdu.

Kathy Bates úžasně vystihuje nevypočitatelnost své postavy, jejíž pravá tvář se ukrývá za prospěchářsky nalíčenou fasádou. Na postel upoutanému Sheldonovi Annie připravuje duševní i fyzické trýznění a její hrozba nad pokojem visí i tehdy, když zrovna odjede nakoupit. Zatímco James Caan válí v další Kingově anamnéze spisovatelovy duše, Kathy Bates formuje stejnou měrou ikonického i realistického filmového zloducha. A tedy i oscarového.

Joe Pesci jako Tommy DeVito – Mafiáni ( Goodfellas )

Kriminální veledílo Martina Scorseseho zčásti staví na tom, že žádná z titulních postav není kdovíjak empatická a pacifistická. Striktní a násilný svět mafie, postavený na autoritářské a pokřivené představě správných chlapáckých vztahů, je v živelném retrospektivním vyprávění pohlcující, zneklidňující i morbidně zábavný. „Jak jako směšný?,“ dotírá na pobaveného kolegu nevypočitatelný Tommy DeVito ve zřejmě nejproslulejší scéně filmu, která stojí na unikátně vybalancovaném projevu Joea Pesciho.

Nevysoký herec s hlasem přiškrceného puberťáka podobně jako v pozdějším Casinu opanuje příběh svým impulzivním charakterem, jemuž prostě nechcete zkřížit cestu. Vlastně ho ani nesmíte pochválit za povedený vtip, protože se po vás sveze s očima blýskajícíma nenávistí a pistolí připravenou v každé situaci. Tommy je jako malé stlačené zlo explodující v nepředvídatelných násilných konfrontacích, jež aktivně vyhledává. Jaký rozdíl proti Pescimu, jenž Oscara přebral s jednou z nejstručnějších děkovaček v historii ocenění.

Anthony Hopkins jako Hannibal Lecter – Mlčení jehňátek ( The Silence of the Lambs )

Nejslavnější krimithriller kinematografie zaujal unikátním přístupem k antagonistovi, jenž nejprve za mřížemi pomáhá mladé agentce FBI Starlingové (Jodie Foster) s dopadením únosce a sériového vraha Buffalo Billa (Ted Levine). Intelektuální kanibal Lecter v podání Anthonyho Hopkinse je poněkud morbidním psychologem se zvláštním afektem k novému „subjektu“, k němuž jako kdyby opravdu pociťoval zvláštní sympatie.

Přestože se na scéně ohřeje jen něco málo přes čtvrt hodiny, Hopkinsovy scény se jako tísnivá ozvěna nesou celým filmem. Své delikátní vystoupení ostatně završuje v bestiálním módu, kdy z Lectera rázem učiní jednu z nejnebezpečnějších postav představených ve filmu. Detektivnímu příběhu založenému na genderové debatě obstarává brutální soudcovský metr i sekyru nelítostného kata, přičemž o Oscaru nemohl být pochyb. Mlčení jehňátek bylo třetím a zatím posledním snímkem, který triumfoval v pěti hlavních disciplínách.

Gene Hackman jako Bill Daggett – Nesmiřitelní ( Unforgiven )

Z oscarového hlediska nejúspěšnější western Clinta Eastwooda podává duševně vyzrálý a morálně ambivalentní obraz Divokého západu. Základním aspektem je misogynie a sexismus zkorumpovaného šerifa Daggetta, jenž řádně nepotrestá drsné napadení prostitutky. Ohrožované a nechráněné ženy si najmou stárnoucího pistolníka Munnyho (Eastwood), jenž má nejlepší léta i víru ve společnost za sebou. Krutý Daggett v něm ale probudí touhu po spravedlnosti a pomstě.

Nesmiřitelní se odehrávají v neutěšeném světě, což dokumentuje i paradoxní šerifova nátura. Daggett je na jednu stranu nejhorším, ale také nejupřímnějším charakterem filmu, jenž se nebojí pronášet některé drsné skutečnosti. Své pokleslé hranice má pevně stanovené a z celého srdce nenávidí všechny, kteří mu je naruší. Nesmiřitelní sklidili Oscary za nejlepší film, režii, střih i Hackmanův výkon ve vedlejší záporné roli.

Denzel Washington jako Alonzo Harris – Training Day

Zkušený policista Alonzo Harris by měl být příkladným protagonistou. Zelenáče Jakea Hoyta (Ethan Hawke) bere na objížďku po jižním Los Angeles, ale místo očekávané policejní disciplíny mu předvádí stále křivější způsoby, jak využít vlastního postavení a slabosti druhých. Harris se bez slitování vozí i po afroamerických občanech a sociální interakce mu slouží k tomu, aby nad znevýhodněnými oběťmi rychle nabyl převahu.

Snímek Antoina Fuquy podává neutěšené svědectví o poměrech mezi policií a odpadlíky na hraně zákona v prostředí, kde jsou násilí, nedůvěra a diskriminace hluboce zakořeněné. Denzel Washington tu rozehrává svůj možná nejpůsobivější herecký koncert, který s přibývajícím časem graduje a také šokuje díky tomu, že na vše nazíráme očima o mnoho svědomitějšího Hoyta.

Forest Whitaker jako Idi Amin – Poslední skotský král ( The Last King of Scotland )

Africký kontinent v minulém století prošel vládami mnoha diktátorů, ale zřejmě žádný z nich neproslul tak nechvalně jako třetí ugandský prezident Idi Amin. Ten zastával svou funkci v letech 1971 až 1979 jakožto nedotknutelný vojenský tyran, pod nímž země s podporou Libye, SSSR či Východního Německa zažívala ekonomický kolaps, popravy, nepotismus, korupci i etnickou persekuci.

V dramatu Poslední skotský král sledujeme jím vedený vojenský převrat i násilnou vládu očima fiktivní postavy, skotského doktora Nicholase Garrigana (James McAvoy). Amin, jenž si sám udílel honosné tituly včetně Přemožitele britského impéria, jej přijme jako svého osobního lékaře. Forest Whitaker v hlavní roli svede ošálit dětinskou štědrostí, načež propadá fanatickým vizím, bestiálním výhružkám a paranoii. Jeho charakter udržuje pozornost v jinak standardním příběhu o korupci a mocichtivosti, které vyústily v politické vraždy nejméně sto tisíců obyvatel (čísla však mohou být mnohem vyšší).

Daniel Day-Lewis jako Daniel Plainview – Až na krev ( There Will Be Blood )

Dobový snímek Paula Thomase Andersona o splnění brutálního amerického snu nikam nespěchá. Protagonista Daniel Plainview v prachu a špíně vyrube stříbro, rozjíždí naftařský podnik a ujme se dítěte po pomocníkovi, jemuž se práce na prvním vrtu stala osudnou. Postupuje diplomaticky a s uctivou tváří, dokud nenarazí na kýženou ropnou žílu.

Až na krev je minimalisticky, a přece rozmáchle vystavěná noční můra kapitalismu, který si zotročí lidské duše a v součtu může být podobně svrchovaným pánem jako duchovní ideologie, s nimiž Daniela konfrontuje zbožný mladík Eli Sunday (Paul Dano). Jejich ideová konfrontace na půdě nasáklé miliardovým bohatstvím koupe jakékoli potenciální sympatie a osobní čest v naftě, již jako o život hrající Daniel Day-Lewis „vysrkne jak milkshake“. Takhle nějak možná zbohatl i pan Burns, přičemž v metodickém a kompletně odevzdaném podání trojnásobného držitele Oscara nejde z téhle mainstreamu vymknuté podívané spustit oči.

Javier Bardem jako Anton Chigurh – Tahle země není pro starý ( No Country for Old Men )

Daniela Plainviewa mohla teoreticky zastavit jediná fiktivní osoba, totiž neoblomný a totálně chladnokrevný vymahač Anton Chigurh z tehdy konkurenčního neowesternu Tahle země není pro starý. Nebohý Josh Brolin v něm slízne smetanu v podobě kufříku plného peněz, která spolu s krví drogových překupníků ulpěla na místě divoké přestřelky. Muž s pohádkovou hotovostí musí prchat před přízrakem s tváří Javiera Bardema, jenž je podle výzkumu belgického psychiatra Samuela Leistedta dokonce nejrealističtějším psychopatem filmové historie.

Chigurh je nepolapitelnou a iracionální silou, která se pověsí na paty všem, kteří se dopustí pochybného prospěchářského činu. „Anton je muž svého slova. A také symbol, jakýsi násilný osud, o který jste si koledovali – džin vyproštěný z lahve. Nemám toho chlápka rád, ale líbí se mi, co reprezentuje,“ podělil se Bardem o názor na vlastní oscarovou roli pro The Independent. Jeho znepokojivost tkví v naprosté absenci emocí a stoickém klidu, s nímž vykonává popravy a popírá filmové domněnky, podle nichž filmové zlo musí být potrestané.

Heath Ledger jako Joker – Temný rytíř ( The Dark Knight )

Mentální diagnózu a zárodek traumatu vedoucího k recesnímu komiksovému padoušství u Jokera zmapoval stejnojmenný oscarový film Todda Phillipse s Joaquinem Phoenixem. K lepšímu efektu však Batmanův úhlavní nepřítel dospěl v klasice Christophera Nolana, kde Heath Ledger ztělesnil obtížně uchopitelnou reflexi všech lidí, kteří zkrátka „chtějí vidět svět v plamenech.“ Tehdy osmadvacetiletý herec propadl metodickému přístupu, přišel s vlastními představami ohledně pohybů, make-upu a intonace. Výsledkem byl jeden z nejpamátnějších zloduchů kinematografie a bohužel i předčasná smrt psychicky nalomeného Ledgera, jenž zemřel po předávkování prášky na předpis ještě před premiérou.

Právě on přitom zpečetil fenomenální kasovní i kritický úspěch filmu, který měl podle mnohých odejít s hlavními Oscary. Zlatou sošku nakonec získali jen střihači zvuku a posmrtně také Ledger, jehož výkon zakořenil v popkultuře a zdá se, že každý komiksový padouch už půjde do srovnání s jeho vypilovaným charakterem, jenž na scéně zneklidňoval i ostatní herce.

Christoph Waltz jako Hans Landa – Hanebný pancharti ( Inglorious Bastards )

Ojedinělou čtyřletou sérii oscarových záporáků podtrhl do té doby neznámý rakouský herec Christoph Waltz, jehož si Quentin Tarantino vytipoval jakožto protřelého lingvistu do role odporného prodejného gestapáka Hanse Landy. Hanebný pancharti přistupují k reálné historii podvratně a minimálně nacistické příslušníky pořádně zesměšňují. Landa, jenž dokáže být i extrémně familiérní a výřečný, přitom zosobňuje realistické postoje, motivace a praktiky tehdejších zosnovatelů konečného řešení židovské otázky.

Waltz hned v první legendární scéně vystřídá dva cizí jazyky a odhalením ukryté židovské rodiny pod podlahou napjatého statkáře zanechá charakterový otisk, který se nad filmem vznáší už trvale. Brad Pitt a jeho sebranka náckových pobíječů sice utváří nejzábavnější sekvence, ale Landa je jednoznačně nejplnějším charakterem na pomezí reálné historie a kultovní filmařské představivosti. V podstatě vše na jeho vystupování je po úvodním entrée podezřelé a nevypočitatelné, zcela specifický nádech má rázem i pojídání štrůdlu se šlehačkou nebo konverzace v italštině. Tarantino se nechal slyšet, že Landa je jeho nejlépe napsaným charakterem. A díky Waltzovi to možná platí také o herecké složce.

Podívejte se také na žebříček nejlepších filmů podle databáze Kinoboxu.