Články

„Je to těžké, co? Být člověkem,“ povzdychne si jedna vedlejší postava v nečekaně emotivní zpovědi, jimiž přitom nenápadné drama Občas myslím na smrt (Sometimes I Think About Dying) tak šetří. Americké indiečko je nyní k vidění na platformě Max, což je ideální příležitost k tomu, abychom se zase jednou vystavili dobře známým sociálním hrůzám – tedy fungování v běžném kolektivu, formálním úsměvům směřovaným k našemu okolí či hledání lásky v prostředí, které přeje dominantnějším a extrovertnějším jedincům.

Pánbůh ví, že o špatné filmy nikdy není nouze. Většinou ale prochází bez povšimnutí, protože o nich prostě není co říct. Jednou za čas se ale planety seskupí a za svitu úplňku zrodí dílo, které na první pohled vypadá nejen jako špatný film, ale jako špatný film, jehož špatnost se stane notorickou. Adaptace počítačové hry Borderlands v režii všeuměla Eliho Rotha k tomu má nakročeno, jak naznačuje epesní počet nula kladných recenzí, který se na serveru Rotten Tomatoes zjevil po zdvihnutí embarga. A ačkoli už se tam pár shovívavějších textů objevilo, komerční prospekt tohohle filmu za 120 milionů dolarů vypadá podobně tristně. Máme tu jednu z katastrof sezóny.

Elizabeth Taylor je nepochybně jednou z absolutních star, vždyť podle Amerického filmového institutu jde o sedmou největší filmovou ikonu všech dob. Největším problémem takové kariéry je jistě povýšení (nebo ponížení) osobního života na veřejný spektákl. Což platilo u Taylor s jejími sedmi bouřlivými a občas bizarními manželstvími více než u leckoho jiného. HBO nyní uvádí celovečerní dokument Elizabeth Taylor: Ztracené nahrávky (Elizabeth Taylor: The Lost Tapes), jež zužitkovávají především hodiny rozhovorů, jež Taylor v šedesátých letech poskytla spisovateli Richardu Merymanovi jako podklad pro sepsání biografie.

Román Colleen Hoover se stal roku 2016 globálním bestsellerem a vynutil si přeložení do desítek jazyků včetně češtiny. Bylo tedy jen otázkou času, než se dočkáme i filmové adaptace. Ta by snadno mohla prošumět jako rutinní romance, jenže ze zámoří poslední dobou přicházejí zprávy, že především ženské publikum je v předprodejích lístků na tento snímek velmi aktivní, a tak by se film s názvem Námi to končí (It Ends With Us) mohl stát nečekaným letním hitem. Lehce pikantně pak působí fakt, že v jeho hlavní roli se objevuje Blake Lively, manželka Ryana Reynoldse, jenž momentálně slaví úspěchy s třetím Deadpoolem.

Na konci 18. století se za nezávislost nebojovalo pouze ve Spojených státech, kde za ideály George Washingtona pozvedl zbraň i polský generál a pevnostní architekt Tadeusz Kościuszko (Jacek Braciak). U našich severních sousedů se rozmáhal imperialistický carský režim, jemuž se často ochotně podřizovali šlechtici v obavách o vlastní léno, na němž dřeli nevolníci zvalchovaní ranami vlastníků podobně jako američtí otroci. Kościuszka doprovází bývalý černošský otrok Domingo (Jason Mitchell) a jejich cesty se zkříží s prchajícím bastardem po zesnulém feudálovi, jemuž je v patách čistokrevný nevlastní bratr. V okolí navíc větří kapitán ruské kavalerie Dunin (Robert Więckiewicz), jenž hodlá potlačit hrozící generálovo povstání hned v zárodku.

Druhý Rod draka (House od the Dragon) skončil po pouhých osmi epizodách, po nichž bude opět následovat dvouleté čekání na nášup. Prequel Hry o trůny nás opouští v kritický okamžik, a to nejen co do vyprávění, ale i do vztahu diváctva ke své nedělní chvilce dračí zábavy. Mnozí našli uspokojivou rovnováhu ohledně svých nároků a výsledné kvality, jiní se o to marně pokouší a tváří v tvář nekonzistenci a podivným tvůrčím volbám mluví o palčivém zklamání. Obzvlášť u poslední epizody už padla i srovnání s nechvalnou finální sérií Hry o trůny. Co si s tímhle seriálem nadále počít? V textu čekejte spoilery.

Francouzské drama Nedělej vlny (Pas de vagues) režiséra a scenáristy Teddyho Lussi-Modesteho se pouští do komplikovaného námětu nespravedlivého obvinění ze sexuálního obtěžování na střední škole. Mladý učitel Julien (François Civil) je jednou ze studentek nařčen z toho, že se vůči ní choval nevhodně, což ze strany Juliena rozhodně není pravda. Podobně jako v již takřka klasickém Honu či nedávném festivalovém dramatu Vysvětlení všeho však sledujeme postupný rozklad jednoho člověka a jeho postavení ve společnosti. Dalo se tomu nějak předejít?

Co kdyby se Mlčení jehňátek odehrálo na koncertu Taylor Swift? To není žádný oficiální popis zápletky, touto řečnickou otázkou charakterizoval svou mysteriózní novinku Past (Trap) její režisér a scenárista M. Night Shyamalan (Šestý smysl, Znamení). Kdysi nejvelebenější tvůrce filmového napětí a nečekaných zvratů dál plodí filmy, které jinde nezažijete, což dokládá i výše zmíněná paralela mezi dvěma dost protichůdnými audiovizuálními prožitky.

Šimon Holý uzavírá svou trilogii nízkorozpočtových a ve značně omezených podmínkách vytvářených příběhů o ženách v mezních situacích snímkem Hello, Welcome. Ačkoli se jedná o ryze „karlovarský“ film, který byl na tamějším festivalu natáčen a zároveň jej tematizuje, premiéru si odbyl během zahájení jiného festivalu, totiž Letní filmové školy v Uherském Hradišti. I tím se však ukazuje, že jde o titul výrazně přesahující hranice karlovarského filmového svátku.

Cobra Kai je rozhodně jedním z nejlepších rodinných seriálů posledních let. Snad proto, že málokterý pořad svůj formát naplňuje s takovou lehkostí, díky níž je pro publikum několika generací snadné se u něj střetnout se svým vkusem. Na jednu stranu jde o velmi přímočarou podívanou, u níž se zorientuje každý divák oceňující emocionální údernost. Postavy i vyprávění jsou přesto tak rozvinuté, aby si mohl výsledek bez zaváhání užít i ten, kdo chce, aby jeho zábava „o něčem byla“. Tenhle seriál, nehledě na svou rozjuchanost a nadsázku, má zkrátka co říct každé věkové kategorii a každé skupině publika. Jenže jak je tomu teď, u poslední šesté řady? Zbývá ještě něco nového, co jde říct, nebo vítáme blížící se konec?

Američtí fandové Guye Ritchieho mohli vyrazit do kin už v dubnu, většina evropských zemí však ostrouhala. Nyní se novinka anglického řemeslníka, který v posledních letech natáčí neskutečným tempem, dostala i na platformu Amazon Prime Video, a tak se o kvalitách titulu s původním názvem Ministry of Ungentlemanly Warfare a bizarním českým překladem Operace Poštmistr může přesvědčit každý.

Těžko byste hledali překvapivější seriálový fenomén posledních let, než jakým se stal oceňovaný Medvěd (The Bear). Zprvu nenápadný kuchařský počin působil dojmem, že bude dalším z malých seriálů na kabelovce FX. Jenže svým intenzivním stylem, psychickým terorem i nahlédnutím do temných stránek restauračního prostředí brzy uhranul nejen řadu cinefilních diváků, ale povedlo se mu dostat i mezi mainstreamové diváky. Druhá řada navíc patřila mezi nejchválenější série posledních let, laťka pro třetí štaci tedy byla nastavena extrémně vysoko. Tvůrci se ji ale sympaticky nesnažili překonat, naštěstí nedošlo ani na potupné podlézání; radši ji totiž rovnou obešli.

Komiksovka Deadpool & Wolverine byla již delší dobu považována tak trochu za spasitele. A to jak kin, které se potřebují po krušném období a úspěchu animáků V hlavě 2 a Já, padouch 4 zaplnit i dospělejším publikem, tak zejména samotného Marvelu. Před pár lety velebené komiksové studio má za sebou řadu propadáků a ocitlo se ve slepé uličce. Mnozí proto doufali, že ho z ní vyvedou právě dvě milované komiksové postavy, jež nejdou pro sprosté slovo a krev daleko. Je ovšem jejich setkání něčím víc než zábavným letním výplachem?

Jen málokterý seriál schytal v posledních letech tak silnou vlnu internetové nenávisti a posměchu jako novinka ze světa Star Wars s podtitulem Akolytka (Star Wars: The Acolyte). Seriál zase jednou ukázal, že fanoušci Hvězdných válek patří mezi ty nejtoxičtější, kteří mnohdy zaslepeni nenávistí dávali na filmových databázích nízké známky i počinům s podobným názvem, které přitom neměly se seriálem nic společného. Nenávistné bombardování odpůrců seriálu se dá proto z jednoduchých důvodů shodit ze stolu. Z Akolytky to bohužel dobrý seriál i přesto neudělá.

Nová true crime série Voya Kauza Kramný otevírá bolestivý případ vraždy/smrti matky a dcery, jež se v roce 2013 nevrátily z dovolené v Egyptě. Manžel a otec je našel vedle sebe v posteli, mrtvé, snad v důsledku otravy jídlem. Tedy tak zní jeho verze. Ta druhá, oficiální a potvrzená soudem, ho označuje za vraha. Svou nejbližší rodinu měl popravit elektrickým proudem. Zní to absurdně? Jak si toho mohli egyptští vyšetřovatelé nevšimnout? Právě to dodnes tvrdí jak on, tak i jeho obhajoba a několik odborníků. Pět zhruba čtyřicetiminutových epizod rekapituluje oficiální sled událostí, ale dává taky bohatý prostor Kramnému a jeho stoupencům, aby ho zpochybnili.