Občas myslím na smrt, říká nesmělá hvězda Hvězdných válek. Nenápadné drama tne do živého

Režisérka Rachel Lambert už sice dva snímky natočila, až její třetí dílo ale přitahuje zaslouženou pozornost – i když jen v omezených kruzích. Snímek měl premiéru loni v lednu na festivalu Sundance, navzdory pozitivním kritikám se však do portfolia žádného z velkých distributorů (který by se následně postaral i o adekvátní kampaň) neprocpal.

Což je sice škoda, lze to však pochopit – být markeťákem tohoto filmu musí být peklo. Částečně připomíná surrealistická vztahová dramata s Jessie Buckley v hlavní roli (jako Nehty nebo Asi to ukončím), vzpomenout dá i na nedávnou romanci Všichni moji cizinci. I oproti těmto snímkům se však drží spíše při zemi, nenabízí ničím výraznou premisu či šokující zvrat, neodehrává se ani v prvoplánově atraktivním prostředí. Dělá tedy skoro všechno špatně z hlediska zaujetí publika, ale přesto – či spíše právě proto – se pyšní značnými kvalitami co se týče křehkosti, procítěnosti a subtilnosti, tedy atributů, jež jsou většině hollywoodského mainstreamu cizí.

Lambert dala dohromady hned několik inspiračních zdrojů. Scenáristka Katy Wright-Mead totiž rozpracovala stejnojmenný kraťas z roku 2019 od Stefanie Abel Horowitz, který zase vycházel z divadelní hry Kevina Armenta. Z 12minutového snímku Lambert skoro jedna ku jedné využila několik scén, teprve v celovečerní stopáži se však vyjevuje nepolapitelná efemérnost konceptu.

Sledujeme zhruba třicetiletou Fran, již výborně odstíněným výkonem ztvárňuje Daisy Ridley (dosud známá hlavně jako Rey z nové trilogie Star Wars), která v jakémsi zapadákově na severozápadě USA vykonává rutinní kancelářskou práci. Denně přichází mezi svou zhruba desítku kolegů a kolegyň, kteří spolu u kávovaru vedou neobratné small talky a snaží se zakrývat si oči před děsivou obyčejností svých životů. V tomto duchu se odvíjí první téměř půlhodina, působící jako epizoda britského Kanclu, kdyby ji natáčel Jordan Peele ve svém nejtemnějším období. Chybí tu totiž David Brent, který by svou extravagantní trapností snímal z druhých hříchy zaměnitelnosti a zbytečnosti. Prostřednictvím sledování pasivní a sociálních her se neúčastnící Fran jsme této mrzkosti kancelářského života, v níž se jistě leckdo z nás uvidí, nekompromisně vystaveni.

Někdo se ale také jistě pozná v hrdinčině ostýchavosti, ambivalentní touze zůstat skrytý a neviděn, ale zároveň i někam patřit. Na první pohled to tak nevypadá, ale Fran je v práci zřejmě docela spokojená – přehledná rutina každodenního handrkování jejích spolupracovníků jí vyhovuje, stejně jako dopřávání si oblíbeného sýru Cottage k osamělé večeři. Pokud bychom se chtěli přiklonit k zavádějícím a zbytečně zjednodušujícím nálepkám, mohli bychom Fran označit za neurodivergentní, hypersenzitivní či především schizoidní.

To ale nakonec není důležité, protože se na Franinu osamělost, vykořeněnost a problémy s navazováním blízkých vztahů lze snadno napojit. Komunikační i emoční nedostatky však vyplavou na povrch o to výrazněji, když si začne hledat cestu k novému, mnohem družnějšímu kolegovi. Ten má rád filmy, zábavu a krátce po příjezdu do městečka dovede proniknout do místní komunity. Tím otevře oči i Fran, jež většinu lidí, vedle nichž několik desítek let žije, vlastně vůbec nezná. Jenže v praxi nepříliš platné pořekadlo, že „protiklady se přitahují“, nefunguje bez problémů ani zde, a tak na sebe odlišné nátury obou hlavních postav nevyhnutelně narážejí.

Nesledujeme však melodrama, v němž by nebyla nouze o osudové zvraty, rozchody a následná srdceryvná shledání. Zde jde totiž o poetiku všednosti a zdánlivé povrchnosti, o hledání a nacházení radosti v obyčejných momentech, jež bývají často spojené s druhými lidmi. Mezilidské vztahy jsou vykresleny jako zdroj nekonečné úzkosti, ale zároveň i největšího naplnění. To podporuje i vychýlené záběrování, v němž jen zřídkakdy vidíme Fran ve středu obrazu; naopak hodně prostoru je věnováno jejím rukám a nohám, jako by snad i jiné části těla než pouze obličej vyjadřovaly aktuální vnitřní rozpoložení.

Kamera Dustina Lanea se zaměřuje na to, co by se v jiných filmech do finálního střihu nedostalo, ba co by dokonce nejspíš nikdo ani nenasnímal. Snímek Rachel Lambert se snaží být jiný, zneklidňující a nedávající jasné odpovědi, zároveň se však nepouští do radikálně zběsilých výjevů na způsob Charlieho Kaufmana či Jorgose Lanthimose. Ve výsledku jde o tlumenou studii osamělosti a jejích různých rovin, jež toho zdánlivě mnoho nenabízí, přesto však od ní nelze odtrhnout oči.

Dramedii Občas myslím na smrt můžete zhlédnout na platformě Max. Podívejte se také na nejlepší filmy, jež jsou na této službě k vidění.