Hello, Welcome ukazuje naše každodenní pokrytectví. Nejen mileniálové však hrají náročné role

Moderátor a skladatel Holý v roce 2021 režijně (a také scenáristicky či produkčně) debutoval snímkem Zrcadla ve tmě, který se stejně jako o rok mladší A pak přišla láska… dočkal uvedení ve vedlejší karlovarské soutěži. Navzdory těmto relativním úspěchům se mu však stále nedařilo sehnat finanční podporu pro své dva dlouhodobě vyvíjené a ambicióznější projekty, totiž Thinking David a Chica Checa. Než se tedy věci kolem nich daly konečně do pohybu, vrátil se Holý ještě potřetí k rychlému až guerillovému natáčení s omezeným štábem i produkčními možnostmi.

Rozpočet novinky Hello, Welcome se údajně pohyboval kolem jednoho milionu korun, což je vpravdě skromné číslo a odpovídá mu i počet pouhých šesti natáčecích dnů. Společně s triem hereček ve složení Alena Doláková, Eliška Soukupová a Sára Venclovská, s nimiž spolupracoval na svých dvou předchozích snímcích, natočil loni v průběhu karlovarského festivalu vyprávění o rolích, které většina z nás neustále hraje.

Do festivalového víru se tak chystá ambiciózní herečka Adéla (Doláková), jež má hlavní roli v očekávaném festivalovém titulu. Doprovázejí ji dvě kamarádky, rovněž herečky, avšak o poznání méně úspěšné. Uvolněná Soňa (Venclovská) během své dosavadní kariéry částečně těžila z profesní etablovanosti svých příbuzných, snaží se však vyprofilovat jako svébytná umělkyně. Patrně největší pozornost však film upíná na Emu (Soukupová), momentálně pochybující o smyslu celé herecké kariéry i některých osobních voleb.

Všem třem hrdinkám se vyhlídky na budoucnost v následujících dnech částečně promění a stejně tak se z jejich životů dozvíme řadu podnětných střípků, z nichž si můžeme udělat hrubý obrázek o profesní minulosti i vnitřním naturelu jednotlivých postav. Zároveň se zde však projevuje největší problém překotné produkce a kvapného psaní scénáře.

Náčrty charakterů i jejich patálií se totiž letmo dotknou mnoha problémů současných mileniálů a dalece přesahují specifickou sféru filmových a divadelních herců. V pocitech vyhoření, nedostatečnosti či nesmyslnosti se snadno může najít leckdo z nás, komu už není dvacet, aby měl takříkajíc všechno před sebou, ale zároveň se mu ani neblíží padesátka a vědomí určité ukotvenosti. Po třicítce už by přece člověk měl vědět, kam jeho život směřuje, a zároveň má v rukou dostatek zkušeností i energie na to, aby se kýženými směry posouval. Jenže co když to není tak jednoduché a přímočaré, jak se motivační kouči leckdy snaží tvářit? Jak se vyrovnat s pochybnostmi, jež každodenně rozežírají naše nitro, ale zároveň je nesmíme projevit, neboť by šlo o projev selhání?

Herečky se průběžně setkávají se se znuděnou novinářkou (Jana Plodková), podpůrným producentem (Tomasz Wiński), vilným kamioňákem (Václav Vašák), nečitelnou režisérkou (Tereza Vejvodová), přívětivou, leč nedůvěryhodnou influencerkou (Gabriela Heclová) nebo režisérem chystané romantické komedie (Tomáš Pavlíček), v níž se o hlavní roli nezávisle na sobě ucházejí všechny tři hrdinky. Jednotlivá, poměrně nahodilá setkání ukazují masky, které je potřeba v různých momentech nasadit, a tak ženy téměř nikdy nevystupují z určitých rolí – vždyť i zdánlivě autentická poloha nepříliš úspěšné herečky snažící se prorazit je vlastně performancí.

Stále tedy bezesporu platí dramaturgická koncepce Ervinga Goffmana z více než půlstoletí staré, přelomové knihy Všichni hrajeme divadlo – a v éře sociálních sítí má nejspíše ještě větší váhu, jak ukazují četná „storíčka“, které hrdinky téměř neustále natáčejí a jež v kontextu snímku nastavují zrcadlo nejen v podobě čočky kamery, ale především nesmlouvavého přehrávání pro zalíbení se druhým.

Kdybychom se měli bavit o všech štiplavých komentářích, které Šimon Holý do svého ani ne hodinu a půl dlouhého snímku propašoval, byli bychom tu ještě dlouho. Není pochyb o tom, že se v problémech své generace orientuje a dokáže je reflektovat podnětným filmovým jazykem. Jeho pohled na specifické postavy ve specifické situaci je tedy snadno zobecnitelný a přenositelný na leckoho z nás.

Zmíněná bleskovost produkce se však projevuje v tom, že motivy jsou pouze nastřelené, ale rozhřešení se nedočkáme. Z impulsivně a v mnoha momentech jistě i intuitivně vznikajícího tvaru se nepodařilo vydolovat koherentní završení, snímek je tedy jen krátkodobým nakouknutím do života několika figur, nacítěním jejich prožívání, které publiku poslouží spíše jako výchozí bod k debatám o vlastním životě. Takový smysl filmu však rozhodně není nedostatečný, a tak Holého jednohubka nabízí svébytný pohled za oponu festivalového pozlátka, kde se skrývají podobné trable a nejistoty, jaké známe i my všichni ostatní.

Snímek Hello, Welcome se nedlouho po premiéře na LFŠ dostane i do běžných kin, konkrétně už 8. srpna. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších českých filmů posledních deseti let.