Kauza Kramný se vyhýbá největším faulům true crime. Jde ale o trochu schizofrenní projekt

Kritika true crime subžánru, a tím je míněno ta odborná, ale i divácká, je v první řadě zaměřena na etiku, bulvárnost a exploitaci. Projekty s ambicemi na kladné přijetí (což nejsou všichni – mnohé jednoduše přijímají úděl laciné a poněkud nevkusné zábavy) se už naučily vyhýbat těm nejočividnějším a nejvíce kritizovaným prvkům. Krotí se agresivní užívání střihu, hudby a vystavování slz, víc se dává najevo soucítění s oběťmi.

Vzhledem k tomu, že do českého prostředí vstupuje true crime v plné razanci se zpožděním oproti anglicky mluvícímu světu, není ku podivu, že Kauza Kramný vypadá o řád méně kultivovaně a jazyk díla je stále poněkud neotesaný, hraničící se senzacechtivostí a naivním vzrušením. Určité vědomí sebe sama tu přesto existuje, což občas vede k mírně schizofrennímu výsledku. Tvůrci například sami poukazují na mediální pokrytí události jako na problematické, přesto je jejich vyprávění rámováno neironicky předkládanými šokujícími novinovými titulky a výňatky z Televizních novin.

Když je tu mimochodem řeč o záměrech a rozhodnutích tvůrců, je třeba to považovat za metaforu celého procesu. Režisér Petr Hátle dostal zakázku od komerční platformy Voyo/Nova, která má jistě jasno o své agendě. Kdybychom chtěli přesněji posuzovat režisérův osobní vkus a přístup, je lepší podívat se na jeho nedávné fikční Stodolovi, kteří přes vlastní zádrhely rozhodně nezapřou rukopis a vlastní úhel pohledu. Tedy věci, které Kauze Kramný chybí.

Pro publikum znalé true crime bude celý projekt velmi čitelný, vždyť scénu po scéně, jedno rozhodnutí za druhým, následuje bez zaváhání jasný mustr. Způsob, jakým jsou dávkovány informace, jak se vyvolává napětí a zvědavost či jak se užívají ilustrační záběry, je po chvíli velmi průhledný. Celá série dokonce začíná záběrem na respondenta na židli, před nímž filmaři zkouší klapku – klišé tak nadužívané, že je poslední dobou přítomné i v parodiích.

Základní úkol, který musí true crime projekt splnit, pokud chce být brán vážně, je jednoduše vysvětlit důvod své existence. Umění jistě může existovat samo pro sebe, v případě tohoto žánru však existuje nevyhnutelné napojení na skutečnou bolest stále žijících lidí, což u ledaskoho vyvolává ne zcela příjemný pocit. Ultimátním pozitivním příkladem je bezmála osmihodinový opus O.J.: Made in America z roku 2016, který na případu brutální vraždy ve svém středu dokáže odvyprávět příběh Ameriky devadesátých let v nečekané komplexitě a trefnosti. Okomentuje vše od etnického soužití po vládu masmédií.

Jenže co má v tomto ohledu kauza Kramný? Jedná se o individuální zločin spáchaný mezi neveřejnými osobnostmi. Není tu žádný jasný důvod, proč by se jím potřeboval zabývat kdokoliv krom policie a rodinných příslušníků. Jistě by se daly najít nezjevné otázky, série to však nedělá. Jeden z mála aspektů, v nichž má kauza vskutku hlasitý potenciál na přesah, je reflexe jejího mediální pokrytí. „Proč vlastně média věnovala kauze tolik pozornosti a jaký pro to byl veřejný zájem?“ Může být ilustrací toho, jak vznikají podobné šťavnaté, v jádru však irelevantní národní události.

Tvůrci si ji kladou, obzvlášť v druhé a páté epizodě. Jak už však padlo, tak jen nedůsledným způsobem. Předně prakticky nezpochybňují samotnou mohutnost pokrytí, vyčleňují pouze specifické novináře (a především Etienna Bláhu z Blesku), kteří podle nich dělali svou práci obzvlášť pochybně. Dalo by se namítnout, že zájem ze strany pseudoseriózního zpravodajství Novy je mnohem diskutabilnější než aktivita přiznaného bulváru. Jistě nikoho nepřekvapí, že tento prvek se v sérii neobjevuje.

Kauza Kramný je v tomhle ohledu příslovečným vlkem, co se chtěl nažrat tak, aby ovce zůstala celá. Druhá epizoda tedy několik minut nekriticky přeříkává historii případu prostřednictvím mediálních výstupů, a pak najednou vystoupí mluvící hlava a řekne: „Byl to všechno ze strany novinářů hrozně nedůstojný cirkus." Čtvrtá epizoda zase odkrývá vztahy, nevěry a zrady u Kramných, úplná telenovela, jednou za čas ale někdo prohodí cosi o statistikách domácího násilí a nedůvěře vůči obětem. Způsob, jakým dílo ulpívá na šťavnatých detailech, prozrazuje, kde je jeho skutečné těžiště.

Je zkrátka rozdíl v tom, jestli chcete vytvořit etické dílo, nebo jestli chcete vytvořit dílo, které není kritizováno za neetičnost, tak ho nakonec ošetříte několika (sebe)reflektivními vsuvkami „aby se neřeklo“. Kauza Kramný se podle svého zpracování jeví být spíš tím druhým případem. Primární zájem míří k uspokojení základní lidské zvědavosti a fascinace podobnými zločiny, na něž je napojeno (ať už z cynických důvodů, nebo skutečného autorské zájmu) několik podnětnějších dodatků.

Nejedná se o příšerný produkt. Tím spíš v českém prostoru, který si co do true crime stále vystačí s málem a publikum ještě není vycvičeno k ostražitosti. Nejsilnější je ve chvílích, kdy dává slovo obhajobě Kramného (jež je tu mnohem hlasitější než jeho obžaloba) a vyjmenovává jedno pochybení vyšetřovatelů na obou stranách Středozemního moře za druhým. Z principu je vzrušující sledovat sled událostí, které narušují status quo a naznačují nevinu odsouzeného muže. Tvůrce se ale neodvažují zaujmout jasný postoj, takže všechny hromadící se emoce a pomalu odhalované konspirace nakonec nemohou dojít k uspokojivému finálnímu exposé (jeho pravdivost nehodnotíme).

Dílu nezbývá než připomenout, že přese vše, co obhajoba tvrdí, jí soudy (a že jich nebylo málo) ukázaly záda. Jaká je tedy pravda? Nikdo neví. A tím to končí. Tady se mimochodem ukazuje, že všechny sebereflektivní a přesahující prvky jsou jen přívěškem. Kdyby se projekt důsledně zabýval například mediálním pokrytím kauzy, šlo by vynést jednoznačné zhodnocení bez ohledu na to, jestli je Kramný vinen, nebo ne. Nemohli bychom určit pachatele zločinu, mohli bychom ale vystavit vysvědčení celému fenoménu. Protože ale ničemu z toho není věnováno dost pozornosti, nemůže vést dokumentární vyprávění k uspokojivému závěru.

Když se podíváme třeba na Málo mě znáš, dokusérii Voya o Ivetě Bartošové, ta dokázala přes podobná omezení komerčního díla nabídnout trochu více uceleného kontextu a výpovědnosti. Celý pořad měl jasnou dramaturgii a řád. Kauza Kramný přeříká jednu mediálně vděčnou událost a balancuje při tom nad hranicí nevkusu. Nespadne do ní, což slouží tvůrcům ku cti. Asi by byli asi všichni radši, kdyby to nebylo tím nejlepším, co jde o výsledku říct.

Podívejte se na žebříček nejlepších dokumentárních seriálů podle Kinoboxu.