Jak sloupnout pozlátko, kterým jsme fascinovaní? Elizabeth Taylor stále nesmí být smrtelnou ženou

Hned zkraje je třeba říct, že „clickbaitovému“ názvu navzdory tu nemáme co do činění s nějakým novým exkluzivním materiálem, který by odhaloval netušené informace. Meryman, ve své době velmi ceněný novinář, pořízené audio promptně zpracoval a vydal v jedné z nejznámějších knih, jaké o Elizabeth během jejího života a s jejím posvěcením vyšly. Spíš než o odhalování kostlivců ve skříni jde tedy o přeříkání oficiálního narativu o Taylor právě tak, jak jí vyhovovalo. Jediný rozdíl je, že tentokrát přímo slyšíme její hlas.

To jistě není automatická stopka. Každý má právo vyprávět o sobě svůj příběh. Tím spíš někdo, za koho ho tolikrát vyprávěli jiní. Jen je třeba přistoupit k tomuto snímku v produkci J. J. Abramse s realistickými očekáváními. Další nevyhnutelnou limitací je stopáž hodiny a čtyřiceti minut, která je tím problémovější, že prioritou režisérky Nanette Burstein zůstávají partnerské vztahy Taylor. Celý film je tedy poměrně mechanickou prezentací jejích milostných eskapád až do prvního manželství s Richardem Burtonem, v kteréžto době nahrávky vznikly. Můžete tedy zapomenout na nějakou intimní sondu, na to zkrátka není čas. I když filmařsky je dílo ošetřeno zručně, utíká příjemně a překvapivě plynule, co do informační hloubky se nedostaneme dál než stránka na Wikipedii.

Skutečností ovšem nakonec zůstává, že poodkrytí „opravdové Elizabeth“ není něco, co bychom jako společnost či jedinci „potřebovali“ dělat. Existují životní příběhy, jejichž reflexe může přinést užitečná zjištění, protože se na nich odráží širší společenské problémy. To však není případ Elizabeth Taylor. Přinejmenším ne toho aspektu jejího života, na nějž se soustředí tvůrci. Na její situaci by se jistě dalo naroubovat nejedno silné téma, kdyby se opravdu snažili, vždyť pohyb ambiciózní ženy v šovinistickém prostoru bude vždy skýtat nějaké ty přesahy. (Je například fascinující, že Taylor byla zároveň sex symbol a zároveň hrála často postavy o desítky let starší, než byla sama.) Ztracené nahrávky to ale nedělají. Až na výjimky nedohlédnou za horizont původních nahrávek, jejichž cílem bylo vygenerovat čtivou biografii, jež pokryje především témata, po nichž lační čtenářstvo bulváru.

Dá se postesknout, že v dokumentu není přirozený prostor věnovat se těm pár okamžikům veřejného angažmá Taylor, které mělo hluboký společenský dopad. Jen krátký dovětek je věnovaný intenzivnímu aktivismu pozdní třetiny jejího života v podobě podpory queer komunity a boje proti HIV/AIDS. Její poslední léta se přitom veřejně nesla ve znamení dvou motivů – přátelství s Michaelem Jacksonem a podpory queer komunity. Tvůrci je chtějí začlenit, zvolený formát jim to ale příliš neumožňuje.

Jedná se přesto o jeden z mála případů moderní rekontextualizace slov Taylor. Skrytí homosexuální herci jako Rock Hudson a Montgomery Clift, s nimiž ji v mládí bulvár pároval, byli jedinými muži, s nimiž se kdy cítila zcela v bezpečí a jako plnohodnotný člověk. Tolik sama zmiňuje i v nahrávkách během 60. let, jen nemůže veřejně pojmenovat důvod. Queer přátelé pro ni však celý život představovali „safe space“, později tedy neměla problém prohlédnout skrz reaganovskou propagandu, jež se během nekontrolovaného šíření nové smrtelné nemoci pokoušela homosexuály vykreslit jako nebezpečné, nedůvěryhodné a nehodné pomoci. Taylor byla mezi prvními, kdo proti tomu vystoupili.

V samotném těle dokumentu ale tvůrci nemají prostor na o moc víc než letmou zmínku, protože i ve chvílích, kdy Taylor řekne něco podnětného, co by mohlo být záminkou k větší introspekci, se tak stane v kontextu sprintu skrz její třetí rozvod. Je vskutku nešťastné, že se tvůrci nebyli schopní oprostit od tohoto rámce a nesoustředili se třeba na to, jaký byla Taylor člověk, jaký byl její vkus, jaké byly její pracovní postupy? Vlastně se o ní nic nedozvíme.

Zároveň není třeba zajít do druhého extrému a lámat rukama nad tím, proč milovanou divu nenecháme v klidu spát. Elizabeth Taylor zesnula před dvanácti lety a nimrat se v důsledku bezelstné lidské zvědavosti v jejím soukromí je v tuhle chvíli zločinem bez oběti. Rozhodně to je lepší než třeba perverzní fetišizace třetí říše typická pro popovou dokumentaristiku.

Ztracené nahrávky jsou navíc sestříhané velmi vkusně, tedy natolik vkusně, jak to tento námět umožňuje. Skutečnost, že slyšíme z velké části mluvit hlavně přímo Taylor (nebo lidi, kteří ji zjevně chovají v úctě), navíc zaručuje, že se při sledování nemusíme cítit „špinaví“ – Elizabeth zjevně nemá problém s tím, že posloucháme, když sama vypráví. Pokud něco, mohl by si snímek vysloužit pochybnosti spíš za to, jak nekriticky přejímá její narativ a předkládá ji vždy jako nevinnou součást dění. V tomto ohledu ale platí totéž, Taylor je pryč, stejně jako většina účastníků jejího životního příběhu, a vskutku by nemělo velký smysl začít vykřikovat něco o rozvracečce rodin. To radši berme to, co jsme dostali. Rozhodně pak mnohem lepší než bulvární a vulgární konspirace Tajemství Marilyn Monroe: Ztracené nahrávky.

Snímek si můžete přehrát na platformě Max. Podívejte se také na žebříček nejlepších seriálů podle databáze Kinoboxu, které jsou na této platformě k vidění.