Šestý smysl pomáhá brutálnímu vrahovi na koncertě. Thriller Past od mistra napětí dosyta zabaví

Otec Cooper (Josh Hartnett) bere dospívající dceru (Ariel Donoghue) na koncert fiktivní popové hvězdy Lady Raven, který obsadí policejní jednotky přesvědčené, že lístek si koupil také obávaný filadelfský vrah zvaný Řezník. Jeho identita vyjde najevo záhy a Shyamalan zahajuje nepředvídatelně vystavěný únikový thriller, který poté neočekávaně přepíná mezi rodinným hororem a absurdní černou komedií. A při určité míře tolerance je to ohromně strhující zábava.

Proč tolerance? Máte-li o díle původem indického filmaře přehled, je vám jasné, že i když Shyamalan přímo nezapojuje nadpřirozené prvky, jeho světy se budují stylizovaně a hyperrealisticky. Kreativní tvůrce, jenž si vybral slabé období filmy Stalo se, Poslední vládce větru a Po zániku Země, si většinou najde způsob, jak i ty nejvíc excesivní tematické a žánrové vzorce našroubovat na zdánlivě obyčejné a návodné příběhy. Vždy se nám vnucuje, že protagonisté žijí v bludu a že mysteriózní okolnosti, které je obklopují, se vlastně dají racionálně vysvětlit.

Je tedy možné, že stále nervóznější Cooper, jenž po boku nadšeně pištící dcery ostražitě pokukuje po aktivně pátrajících hlídkách, se zbytečně bojí bezdůvodného osočení a provalení vlastních tajemství? Brzy se dostane k policejní vysílačce a zjistí, že policie má na základě mlhavých popisů spadeno hlavně na bělochy ve středním věku, jichž na koncertu Lady Raven v pečlivě zapečetěné aréně zase tolik není.

Tenhle večer totiž patří všem citlivým a nástrahami emočně jitřícího dospívání zhrzeným puberťačkám. Zpěvačka v podání režisérovy dcery Saleky Shyamalan před divačkami apeluje na pospolitost a odpuštění, její vystoupení i vše kolem se má nést ve znamení milých gest, nenásilí a tolerance. Přesně toho Cooper, na pohled dokonalý táta, jenž při náhodném setkání peskuje matku dceřiných odloučených kamarádek, umí mistrně využívat. Vlídným posunkem obměkčí prodavače merche, jenž jej zasvětí do útrob Shyamalanem zkonstruované pasti.

Režisér pro The Hollywood Reporter kvitoval, jak se mu povedlo propojit dvě rozdílná tematická podhoubí. V kinech v podstatě nabízí unikátní koncertní film své talentované dcery, již rovněž inspiruje fanatismus obklopující nedávnou šňůru Taylor Swift, a navrch dovádí do extrému reálnou operaci Flagship z roku 1985. Stovku hledaných uprchlíků tehdy zatkli, když je na volňásky nalákali na stadion NFL. Jenže Cooper má krizovou intuici Hannibala Lectera a vedle prospěšných lží či sympatických gest si pomáhá také odpornými skutky, jimiž v davu dočasně vyvolá chaos a otevře si jinak nedostupná dvířka.

První polovina filmu je ojedinělá únikovka, která má shyamalanovské parametry především kladeným důrazem na tematizování a hyperrealismus plynoucí také z okázalé filmové formy. Ovšemže Cooper se dopadení vyhýbá místy příliš ladně a náhodně. Režisérovi Vyvoleného, Vesnice nebo Času ostatně opět nejde o realističnost, nýbrž o přesně načasované naplňování nečekaných dějových odboček. Už není kudy pryč? Tak proč nevyužít malé lži před pořadatelem, jenž „z leukémie uzdravovanou“ dceru ochotně vezme za zpěvačkou do zákulisí (a hraje jej sám Shyamalan, ve filmu strýc interpretky). Zvraty šustí papírem, ale tak to bylo s nejslavnějším hollywoodským Indem vždy.

Důležitější je, že i díky Hartnettovu skvělému výkonu a agresivním stylistickým volbám, z nichž v přeplněných davových prostorech dominují velmi krátká ohniska či naopak teleobjektivy, se tahle absurdně smotaná partie velmi dobře sleduje. Jde přece o to nedovolit, aby hrůzné skutky sériového vraha, jenž ve sklepě zrovna drží další lidskou oběť, nijak nepoznamenaly jeho harmonický rodinný život.

Jedná se o linii, která Shyamalana postupně zajímá vůbec nejvíc. Ústí do záměrně bizarních situací, v nichž jeden neví, zda se nahlas zasmát, nebo si raději začít okusovat nehty a bát se o postavy v přítomnosti všehoschopného antagonisty. Zatímco Cooperova pravá identita se musí nevyhnutelně vynést na světlo a zbořit tak předěl mezi dvěma světy i zcela odlišnými filmovými náměty, dcera si v přítomnosti svého idolu užívá nejlepší den v životě – a to hlavně díky tátovi, jenž s ní vše sdílí a dělá ohromný dojem na lidi ze zákulisí.

Tahle jemná třecí plocha je posléze situovaná do jediné místnosti, Shyamalan zase jednou deklamuje svou drzost a zachází někam, kam by si prostě nikdo jiný netroufnul. V krátkém sledu znázorní dnešní vliv sociálních sítí, jež v jistých utopických scénářích mohou stmelit nápomocnou komunitu a potřít kamuflované zlo, načež se vrhá do psychologie rozpolceného zabijáka s obsedantně kompulzivní poruchou a samozřejmě zpochybňuje, kdo na koho vlastně líčil past a který hráč, potažmo jaká rovina Cooperova dvojího života má trvale navrch.

Spoléhá přitom na vzrušení z pravidelných zvratů a angažovanost, již takto podvratné hříčky vyvolávají jako přesně vysoustružené filmové atrakce. To je samozřejmě rozdíl od Shyamalanovy svaté trojice původních filmů v čele se Šestým smyslem, které přihodily i pohlcující zájem o postavy a v samotném průběhu nedávaly až tolik najevo, jak moc je nesmíme brát vážně. Past, i když leckomu přijde zákonitě směšná, nicméně zvládne svůj divoký experiment zakončit s úsměvem, který je spíš mrazivý. A pokud ne, možná si od vás snímek zaslouží trochu jiný metr.

Snímek Past je od včerejška k vidění v kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších thrillerů za posledních deset let.