Cobra Kai už nemá o čem být. Přesto je příjemné ve světě karate naposledy trávit čas

Netflix vypustil prvních pět epizod s tím, že další pětky se dočkáme v listopadu a finální pětice někdy v průběhu příštího roku. Poněkud nezvyklé rozhodnutí, máme vlastně co do činění s „řadou a půl,“ čemuž odpovídá i počet epizod – všechny předchozí série čítaly deset zastávek, šestá jich má patnáct. Tvůrci asi nechtějí finále uspěchat.

Předložený kvintet pak zatím bez většího posunu prodlužuje dosavadní zážitek ze seriálu. Potud v pořádku. Poslední série jistě není chvíle na hledání nového směru. Je třeba dojít s postavami na uspokojivý konec jejich pouti a rozloučit se s nimi. Zatímco však některé seriály čelí problému, jak své košaté dějové linie na daném prostoru funkčně uzavřít, Cobra Kai maličko tápe ohledně toho, o čem by vlastně seriál měl ještě být.

Jednotícím motivem celého seriálu napříč šesti sezónami je generační i osobní trauma a tendence přenášet vlastní bolest na své nástupce, jež tím uzamykáme v nekonečném cyklu (sebe)nenávisti. Sice se pohybujeme v absurdní realitě, kde se každý mezilidský konflikt řeší karate soubojem, emocionální jádro ale zůstává pevně ukotvené. Tvůrci důsledně demonstrují, jak nebezpečné je lpět na dávných křivdách a ambicích, jimž podřizujeme veškerou svou identitu. Jde o velmi chytrý způsob, jak se vypořádat s výchozím zadáním, tedy oživit kultovního Karate Kida. Tvůrci mohou v potřebných chvílích tahat za nostalgické nitky, mají ale i prostor být sebereflektivní a možná sebekritičtí.

Tento fenomén sledujeme z obou úhlů pohledu. Jednak z perspektivy generace rozbitých mentorů, která (pod vlivem vlastních rozbitých mentorů) bojuje na různé rovině úspěšnosti s negativitou své minulosti. Permanentní loser Johnny (William Zabka) i jeho nemesis v podobě patologicky morálně nadřazeného Daniela (Ralph Macchio) se musí v první řadě poprat s vlastním stínem, který je navádí k tomu, aby vychovali nástupce k následování svého odkazu. Jenže je to odkaz, který si zaslouží přežít?

A pak tu máme perspektivu naivních a důvěřivých dětí a dospívajících, vystavených někdy mírné a jindy agresivní manipulaci ze strany jejich sensejů. Ti se vždy zaštiťují vznešeným sebezvaným ideálem a systémem černobílých „Pravidel pro život“, která mají ze zmatených teenagerů pátrajících po životním smyslu vycvičit poslušné vojáky. Před mladou generací stojí výzva neoddat se heslům jejich hrdinů, nestát se nástroji jejich osobních ambicí a rozeznat ze sdílené zkušenosti to dobré, co má smysl přebrat, i to toxické, čemu je třeba se vyvarovat.

To je všechno moc pěkné. Problém je, že po pěti sezónách už nám tvůrci tenhle princip vtloukli do hlavy ve vší možné efektivnosti. Po nějaké chvíli se tento seriál o cyklech násilí stal... inu... maličko zacykleným. Během předchozích řad se týmy obou mistrů promíchaly ve všech myslitelných kombinacích, všichni se se všemi v nějaký okamžik milovali a nenáviděli, každý s každým už si vyřešil svůj osobní konflikt, někdy opakovaně.

Je nevyhnutelným osudem většiny úspěšných seriálů, že hrdinové musí zapomínat na morální lekce, které se naučili, a prožívat podobné zápletky znova a znova. Cobra Kai v tom není nejhorší, jaký může být, tvůrci chtějí své postavy alespoň nějak posouvat. Unavenost materiálu je přesto patrná. Výchozím bodem šesté řady je situace, kdy se hrdinové a antihrdinové seskupení okolo Johnnyho a Daniela konečně usmířili. Tvůrci díky bohu nevymýšlí hned v první epizodě nový důvod, aby se dva mistři rozhádali. Jenže co teď? Blíží se sice nový turnaj, který je třeba vyhrát, postavy v seriálu si však doslova stěžují: „Kam zmizelo veškeré drama?“

Aktuální status quo je vlastně dosažený happy end. Jenže seriál byl moc úspěšný na to, aby ho Netflix nechal jen tak skončit. Pět uvolněných epizod se tedy nese ve snaze najít ještě jeden konflikt ve chvíli, kdy byly jeho dřívější zdroje neutralizovány.

U seriálu operujícího na vlně žánrového odlehčení se tvůrci nemusí bát i celkem absurdních podzápletek, třeba když Daniel najednou najde v bytě pana Miyagiho tajnou skříňku odhalující, že jeho milovaný mistr žil v mládí méně vznešený druhý život. Nebo když arcizáporák John Kreese uteče do Koreje, kde opět otravuje mysl mladých studentů kung-fu. Je to velmi šestákové, ale také kouzelné. Nicméně jde také o důkaz, jak moc si scenáristé zápletky cucají z prstu.

Tvůrce také dohání příroda, herci stárnou nevyhnutelně rychleji než jejich postavy. Osmasedmdesátiletý Martin Kove pochopitelně nemá sílu na plnohodnotné akční scény, už v páté řadě ho zastupoval herec, jenž ztělesňoval jeho mladší já vždy, když se záporák dostal do bojového módu. Jinak tomu není ani nyní. Jde o poměrně chytré řešení; lepší než Kreesovi v bitkách navěky zakrývat tvář. Z druhé strany zase platí, že nejmladší generace dávno odrostla středoškolskému věku a u mnohých herců a hereček je velmi na hraně vydávat se za náctileté děti. Jde o další známku unavenosti a opotřebovanosti seriálu, který potřebuje skončit.

Při tom všem ale platí, že je příjemné s tímhle vyprávěním a s těmito postavami trávit čas. Jde pořád o tytéž charismatické herce a podobné situace, které ještě nejsou otravné. Jak tedy k této situaci přistoupit z diváckého hlediska? Bylo by lepší odbýt si konec v nejlepším i za cenu toho, že bychom tyto stále relativně příjemné epizody již nedostali, nebo oceníme možnost poněkud nastavovaného nášupu?

Díky bohu, že šestá série byla oznámena jako poslední. Čistě objektivně by bylo nejlepší skončit někdy okolo čtvrté řady. Když ale víme, že šestka má být finální tečkou, jde snáz nalézt trochu smířlivosti a užít si spíš klady než zápory. Pátý díl opouštíme opět v momentě rozhádanosti našich hrdinů, protože samozřejmě. Dalších deset dílů bude pracovat na dojemném smíření, o němž nepochybujeme. A my budeme u toho, protože to přese všechno pořád stojí za to. Tohle byl spíš takový prolog, stejně jako vydaných pět epizod. Na plnohodnotné zhodnocení si tedy ještě počkejme.

Na seriál Cobra Kai se můžete dívat na Netfixu. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších seriálů na této platformě.