Finále Rodu draka nás nutí tápat. Kolik vstřícnosti musíme projevit, abychom docenili to dobré?

V naší nespoilerové recenzi poloviny série jsme řešili výzvy, s nimiž se tvůrci střetávají, když adaptují nikoliv román, ale kroniku fantaskní historie. Rozebrali jsme také problematiku toho, když se tvůrci za každou cenu snaží hledat jednoznačně kladné postavy ve vyprávění, v němž nemají co dělat. V následném spoilerovém textu jsme se soustředili na to, jak se (zatím) daří dílu nastavit vlastní priority a cíle, díky nimž méně vadí, že dění dává logicky pramalý smysl.

Tvůrci zjevně upřednostňují emocionální působivost před budováním pevného fikčního světa, jemuž jde uvěřit jako existujícímu místu. Došli jsme ale k tomu, že pokud přijmeme, že Rod draka je spíš shakespearovská tragédie než vysoké fantasy, máme příležitost si užít to dobré. Nutno však připustit, že finále veškerý nás optimismus a snahu vyjít dílu vstříc testuje s dosud neviděnou bezohledností.

Nadále trvá, že největší problém celého seriálu je (a do jeho konce nevyhnutelně bude), že předloha není strukturovaná jako konzistentní fikční vyprávění. Zásadní postavy, z nichž se v adaptaci stali protagonisté, mají svůj životopis zaplevelený několikaletými úseky, kdy nic kloudného nedělají, jen kdesi vyčkávají na vhodnou příležitost udeřit.

V kronice to dává smysl, vždyť tak funguje skutečná historie, kterou se autor George R. R. Martin pokouší emulovat. Dějinami nikdy nehýbe konzistentně jeden jediný člověk. Mainstreamové fikční vyprávění tak ale vystavit nejde, tvůrci tedy viditelně bojují s tím, jak každého z protagonistů zahrnout do každé epizody, i když pro něj jednoduše nemají co na práci. Tak se setkáváme s nesmyslnými nápady, jako byla výprava Rhaenyry (Emma D'Arcy) za Alicent (Olivia Cooke) ve třetím díle, nebo nyní již notorický výlet pod stan, který Alicent podstoupila v předposlední epizodě. Ten byl sice pro část publika působivým okamžikem tiché sebereflexe, nicméně jde stěží popřít, jak nastrčeně působil.

Maskotem tohoto problému je samozřejmě naše neodolatelné toxické zlatíčko Daemon (Matt Smith), které strávilo prakticky celou sérii „na vedlejší misi“ v Harrenhallu, kde sekalo dříví, v noci utíkalo před strašidly a u snídaně se dohadovalo s místním strejdou. I zde se najdou důvody ocenit tuto linku mimo kontext, z vyprávění ale nevyhnutelně trčí pro svou izolovanost.

Největší tragédií Daemona je však až vyústění jeho konfliktu, kdy se tato nevyzpytatelná postava najednou oddá proroctví a svému osudu, čímž prakticky přichází o agendu. Osm epizod čekáme na to, jaké učiní rozhodnutí ohledně svých ambicí a plánů, s napětím vyhlížíme, jestli v sobě najde pokoru sklonit hlavu před svou manželkou a přijme roli krále konsorta. Jenže jemu se nakonec zdá prorocký sen o budoucnosti a z toho vyvodí, že jeho volby jsou beztak irelevantní. Rhaenyře se pokloní ze zcela externích důvodů. Jaké zklamání! Tvůrci zjevně tlačí osudové napojení na děj Hry o trůny, o které absolutně nikdo nestojí.

V předchozím textu jsme řešili, jak málo dávají události logický smysl. Omlouvali jsme to ale emocionální funkčností příběhu. Sice není zcela přesvědčivé, aby se ve čtvrté epizodě setkali tři jezdci na dracích právě v tento jeden okamžik, vede to však k úžasné scéně, která je vyvrcholením předchozí cesty přítomných postav. Odpustíme tedy nesmyslný pohyb prostorem a načasování srovnatelné s výhrou v loterii.

Tvůrci ale v posledních epizodách tuto pomyslnou smlouvu nebezpečně narušují. Děj se rozpadá i na tematické, vypravěčské a emocionální rovině. Celá sedmá epizoda byla o tom, jak nikdo nedůvěřuje Daemonovi. Provinční šlechta slibuje podporu Rhaenyře explicitně navzdory tomu, že je šílený a brutální Daemon jejím manželem (a strýčkem). V osmé epizodě najednou titíž muži bez udání důvodu stojí neoblomně na straně Daemona a jejich příklon k Rhaenyře závisí na jeho rozhodnutí. Ano, Daemon se popravou svého nohsleda omluvil za své chování a získal si kus důvěry, to ale není dostatečná motivace začít zvažovat zradu v zájmu jeho jména.

Můžeme spekulovat, že podobné věci vznikají v důsledku práce scenáristických týmů, které nahromadí řadu efektních nápadů a postupně vyhazují ty zbytné. Prioritou je složit seriál z těch nejvíce působivých scén s menším ohledem na to, jak na sebe navazují. Sedmá epizoda měla být o tom, jak Daemon přijme svou bezmocnost, a osmá o tom, jak dobrovolně složí svou moc do rukou Rhaenyry. Že na sebe tyhle dvě myšlenky nenavazují, je jedno. A my při sledování musíme předvést olympijský výkon v mentální gymnastice, abychom z toho guláše sestrojili ve svých hlavách konzistentní příběh.

Jistě už jste zabrousili na finální hodnocení, takže víte, že přiřazené číslo není zase taková katastrofa. Je to ale tak trochu i důsledek rezignace. Po posledních sériích Hry o trůny (zdaleka ne jen té osmé) si bylo třeba připustit, že seriál zcela opustil touhu Písně ledu a ohně předložit pevný a do detailu domyšlený fikční svět plný lidí z masa a kostí, kde se vše řídí jasnou kauzalitou a každá akce má své důsledky. Seriál se změnil v přehlídku prázdných drahých scén, jejichž prvotnímu wow efektu je podřízeno vše.

V případě Rodu draka tato priorita trvá, s tím se musíme smířit. První sérii se ale podařilo dojít k emocionální působivosti, protože tvůrci předložili silný vyprávěcí rámec, který směřoval naši pozornost ke kladům a odváděl ji od záporů. Víc nebylo potřeba. Víc vlastně nikdy není potřeba, fikce pracuje častěji s iluzí kontinuity a logiky, nejde o zákon. Snaha o vznik přísně realistického vyprávění je spíš gimmick než ideální postup. Tvůrci ale musí být schopní předložit „to něco“, z čeho má pramenit zážitek.

Rod draka má na své straně v první řadě skvělou filmařinu, díky čemuž jednoduše řečeno vypadá a zní úžasně. Ještě mnohem lépe, než kdy vypadala a zněla Hra o trůny. I herecké obsazení je špičkové, obzvlášť u klíčových rolí. To vše by pak mělo podpořit tragický střet postav, které nás zajímají. Tak dílo nastavilo své vlastní priority. Má nás zajímat, jak se vyvine vztah Alicent a Rhaenyry, jestli v sobě Daemon najde kus vnitřního klidu a jak bolestivou smrtí zemře ser Criston Cole alias ser Incelot alias ser Crispy Coleslaw. Je však otázka, jestli to vzhledem k povaze předlohy nebyl předem prohraný boj.

Konflikty a motivace se zažínají rozpadat, vzniká dojem buď trestuhodné pasivity (hlavně Rhaenyra), nahodilosti (Alicent), černobílosti (Aemond) nebo úplného vyšumění (Larys). Nebezpečně se přibližujeme k nutné taktice „vypínání mozku“ a soustředění výhradně na působivé technické zpracování každého okamžiku. A to prostě nestačí.

Přesto se pořád nechce výsledek odepsat. Kvůli tomu dobrému, co zůstává. Kvůli potenciálu. Leaky o ději třetí řady nevedou zrovna k optimismu, podle všeho ale zatím nejsou napsané scénáře. Nijaký dojem z finále (skončit takto otevřeným koncem, když nás čeká dvouletá pauza, je trestuhodné samo o sobě), následovaný hlasitým povzdechen na sociálních sítích, by mohl (a měl) vést tvůrce ke zvážení svých plánů. Protože Rod draka není na dně. Není příšerný a směšný, jako byl konec Hry o trůny. Poučeni z předchozích chyb se ale především bojíme budoucnosti. Stále je tu co zachránit a stále je tu co ocenit. Ale cesta, po které se tvůrci vydali, nás nenaplňuje důvěrou.

Hru o trůny i Rod draka si můžete přehrát na platformě Max. Podívejte se také na žebříček nejlepších seriálů podle databáze Kinoboxu, které jsou na této platformě k vidění.