Články

V těchto dnech probíhá ve Zlíně věhlasný filmový festival pro děti a mládež, který svým zaměřením patří mezi nejstarší a největší na světě. Už dávno neplatí, že by zde návštěvníci našli pouze tituly určené nejmenšímu publiku v čele s pohádkami a animáky. Festival se samozřejmě zaměřuje také na snímky pro mladistvé a dospívající diváky, v nichž se tvůrci nebojí otevírat také aktuální a mnohem vážnější témata. Typickým příkladem je britská novinka Poslední den (Last Swim), jež začíná sbírat první cenné festivalové vavříny, a na zlínském festivalu si jistě zaslouží pozornost.

Česká herečka žijící v Kanadě Martina Adamcová toho jako režisérka zatím nepředstavila mnoho, její The Perfect Kiss s Lucií Vondráčkovou v čele z roku 2018 si ale na všech možných databázích i u recenzentů vydobyl pověst jednoho z nejhorších filmů s českou účastí posledních let. Může pohádka pod jejím vedením bolet o něco méně? Ale co vás nemá! Rozhodně máme opět co do činění s jedním z nejvýstřednějších a nejméně zvládnutých počinů kinematografie, kam paměť sahá, který může směle konkurovat produkci Tomáše Magnuska a Evy Toulové co do vtíravé otázky: „Jak se tohle mohlo vůbec stát?“

Sympatizant (The Sympathizer) patří jaksi z principu k seriálovým must see roku. Za adaptací respektované vietnamské knižní předlohy totiž stojí jihokorejský ďábel Čchan-uk Pak, režisér kultovního Old Boye, jenž se jako málokdo umí zadřít pod kůži. Jak mu jeho schopnost stupňovat intenzitu k až k nevydržení pomohla nyní? Seriál již je kompletně ke zhlédnutí na Max.

Johna Krasinskiho jsme dlouho znali především jako herce a nejsympatičtější role v americké verzi Kanclu jej předurčila k úlohám milých sympaťáků, kteří dobře zapadnou do každé feel-good komedie. V roce 2018 ale na sebe Krasinski (po dvou předchozích nepříliš úspěšných komediálních pokusech) upozornil i v pozici režiséra, když dal dohromady zvukově fascinující horor Tiché místo. O dva roky později natočil i slušně fungující pokračování, které sice kouzlo jedničky zopakovat nedokázalo, přesto nešlo pochybovat o tom, že Krasinski i jako režisér má rozhodně co nabídnout.

Sci-fi Atlas byl jeden z těch projektů, který mohl na Neflixu příjemně překvapit. V traileru dokázal oslovit akcí, slušnými triky i velkým měřítkem, čímž se snímek pasoval na adepta na největší netflixovský hit sezóny. Účast Jennifer Lopez pak dává jasně najevo, že tady se s úspěchem zkrátka počítá. Jenže při typickém netflixovském kalkulu o vytvoření instantního hitu se zase jednou zapomnělo na to, že film mohl mít třeba i scénář.

Noční klid se nestane hitem. Z takové ambice ale tento snímek jistě nikdo nepodezírá. Nicméně režisér Michal Hogenauer tu po své prvotině Tiché doteky přichází s dalším nenápadně výrazným počinem, který má potenciál vás strhnout, pokud budete mít to štěstí, že vám padne do noty. Je navíc o něco čitelnější než jeho předchozí sektářský thriller, což lze v tomto případě považovat za plus.

Vzpomínáte na strhující found footage horor [Rec], v němž španělskou bytovku zatarasily ozbrojené policejní složky a obyvatelé se museli sami vypořádávat s agresivní zombie nákazou? Debutující francouzský režisér Sébastien Vaniček tuhle nepříjemnou situaci víceméně kopíruje, upouští však od ručního kamerového záznamu vydávajícího se za skutečnost a nemrtvé nahrazuje smrtelně jedovatými pavouky různých velikostí, jež do komplexu se sociálně slabšími jedinci a přistěhovalci omylem vypustil ten největší loser. Před nynější premiérou v kinech a po festivalovém kolečku má Havěť (Vermines) tak dobrou pověst, že Vaničeka v Hollywoodu naverbovali pro režii nového Lesního ducha. Naštěstí pro hororové fanoušky to není náhoda.

Svatá. Nový televizní film Jiřího Stracha podle scénáře Marka Epsteina, v jehož hlavní roli stanula třiadevadesátiletá Jiřina Bohdalová. Stejné kombo jsme naposledy zaznamenali před pěti lety ve filmu Klec, v něm byla protagonistka terčem domácího násilí. Tento tým se zjevně nebojí těžkých témat a nejinak je tomu nyní. Příběh ženy, jež si přivlastnila útrapy života v internačním táboře, má rozhodně velký potenciál.

Jen pár dnů po premiéře na festivalu v Cannes do našich kin přijíždí benzínem, krví a pískem nasáklá Furiosa: Sága Šíleného Maxe (Furiosa: A Mad Max Saga), která se už v názvu odkazuje na devět let starý přelomový akčňák Šílený Max: Zběsilá cesta (Mad Max: Fury Road). Prequel zaměřený na hlavní ženskou hrdinku Zběsilé cesty se v Cannes dočkal velmi pozitivních ohlasů, s nimiž se po zhlédnutí filmu lze ztotožnit – neznamená to však, že by se Furiosa zcela vyhnula nedostatkům.

Tomáš Magnusek není v distribučních materiálech podepsaný pod režií, scénářem ani produkcí nového filmu Společně sami, oficiálně v něm v pojmenované autorské pozici pouze ztvárnil jednu z vedlejších rolí. Podle zákulisních informací (a snad i nepředělaných úvodních titulků) ale tušíme, že jeho účast byla o řád výraznější, pouze se z toho či onoho důvodu rozhodl upozadit v propagaci. První slova, která vidíme na plátně, jsou nicméně „Tomáš Magnusek s.r.o.“ a celý film nese jeho… říkejme tomu „rukopis“ tak na dlani, že se před námi postrach českého filmu nemůže autorsky schovat, jakkoliv by chtěl.

Vylézají v noci, na hlavách mají masky, v rukou nože a sekery a jejich motivace jsou matoucí jako nátura samotného zla, jemuž ani nejde racionálně porozumět. Scenárista a režisér Bryan Bertino je poprvé poštval na nevinný pár roku 2008, komorní horor Oni (The Strangers) hodil do konceptu „home invasion“ vidle a do nešťastných obětí se zavrtal způsobem, že to po projekci nějaký čas nešlo setřást. Kdysi veleslavný akční režisér Renny Harlin (Smrtonosná past 2, Cliffhanger) nyní do kin uvádí dějového předchůdce s názvem Cizinci: Kapitola 1 (The Strangers: Chapter 1), v němž si krutí vetřelci vyhlídnou mladý pár ubytovaný v lovecké chatě. Neurážející řemeslo je z padesáti procent výtažkem originálu, jemuž je spíš remakem, a z poloviny jeho formálním nepochopením.

Éra hudebních biografií v kinech pokračuje a po Freddiem Mercurym, Elvisu Presleym, Eltonu Johnovi či Bobu Marleym to nyní zkusí ikona „nultých“ let Amy Winehouse. Její oslňující, ale bohužel také dosti krátká kariéra už inspirovala tvůrce oceňovaného dokumentu Amy. Dokáže ovšem tragický osud zpěvačky bojující s vlastními démony zaujmout také v celovečerním formátu? A zvládla být novinka i něčím víc než oslavným pomníkem?

Co si budeme nalhávat, převedení populárních komiksových stripů o lenivém kocourovi na filmová plátna ještě nikdy nedopadlo vyloženě dobře. Pomineme-li několik nepodstatných animáků, které si to v rychlém sledu před zhruba dekádou a půl namířily rovnou na trh s nosiči, většině z nás se vybaví dvojice podivných snímků z let 2004 a 2006, v nichž animovaného Garfielda pohybujícího se v jinak reálně vypadajícím světě namluvil Bill Murray. Nyní to v Hollywoodu zkouší poněkud jinak, méně bizarně, ale jen o trochu úspěšněji.

Většina mužů by se proti takzvaným camgirls, které živě a za peníze streamují tělesné rozkoše a ukájí i zvrhlé choutky předplatitelů, možná nijak nevyhradila. Co když si ale takto přivydělávají vaše známé, konkrétně pak partnerka, s níž jste dlouho neměli sex a v hospodě do vás rýpou misogynní kolegové, kteří online místnost vaší ženy samozřejmě navštěvují? Ztroskotaná hudební hvězdička Adam (Adam Ernest) si za tohle všechno může sama a v psychologickém dramatu Jedna noc svým toxickým rozhodováním komplikuje život sobě i loajální Elišce (Vanda Chaloupková), která se zoufale snaží splatit jeho chyby a novorozenému synovi dopřát světlejší budoucnost. V kinech uváděný film Davida Laňky svého námětu plně nevyužívá a realisticky načrtnutou zápletku dotahuje příliš samoúčelně. Přece však kreslí depresivní začarovaný kruh, z něhož na devadesát minut není úniku.

Nad povahou lásky se mohlo zamýšlet i dojímat už karlovarské publikum, bezmála rok po premiéře na festivalu v Cannes se však kanadská romantická dramedie Povaha lásky (Simple comme Sylvain) dostává i do našich běžných kin. A navzdory své nenápadnosti stojí za pozornost, jelikož s ohranými žánrovými vzorci pracuje natolik originálně, že by se od ní tuzemští filmaři mohli (a měli) učit.