Furiosa je úplná jiná než Šílený Max. Ačkoli je lepším filmem, nabízí trochu horší zážitek

Předně je třeba si připomenout, proč se pouštní akce od téměř osmdesátiletého režiséra řadila k nejočekávanějším titulům letošního roku. Vždyť režisér George Miller za poslední dekádu natočil jen velmi podivnou a vlažně přijatou fantasy romanci Tři tisíce let touhy. Roku 2015 však byla situace podobná, Miller v předchozích letech natočil pouze dva rodinné animáky Happy Feet a jeho raná sláva díky sérii Šílený Max se zdála jako nepředstavitelně daleko.

Navzdory všem předpokladům však Miller po letech odkladů a průšvihů dokázal čtvrtého Šíleného Maxe nejen přivést k životu, ale resuscitovat jej skutečně dechberoucím způsobem. V 21. století byste nejspíš marně hledali živelnější, viscerálnější, punkovější a audiovizuálně působivější akčňák než právě Zběsilou cestu, u níž bychom čekali spíše energii nějakých mladých videoklipařů nežli v té době téměř osmdesátiletého hollywoodského veterána.

Charisma Toma Hardyho a Charlize Theron jakožto drsné a nemluvné dvojice stojící téměř proti celému světu však fungovalo na jedničku a pomohlo táhnout tuhle adrenalinovou jízdu po celé dvě hodiny stopáže. Výsledek se nemohl opřít o příliš smysluplný příběh s propracovanou psychologií postav, nabídl však vzrušující, divoký, nespoutaný zážitek, jaký se v hollywoodském mainstreamu vyskytuje velmi vzácně. A proč tu dostává tolik prostoru vzpomínání na akční hit minulé dekády? Odpověď je jednoduchá – návrat do postapokalyptické Pustiny totiž sází na úplně opačné kvality a nabízí poněkud umírněnější, v součtu však komplexnější a „filmovější“ zážitek.

O minulosti Furiosy v podání Charlize Theron jsme se ve Zběsilé cestě dozvěděli několik detailů, které jsou zde pochopitelně rozehrány mnohem důsledněji. Na začátku prequelu se tak s touto hrdinkou seznamujeme v mladém věku, kdy utrhává pomyslné jablko poznání ze stromu, jimiž se její idylická domovská osada jen hemží. Mírumilovná zemědělská komunita však nemůže donekonečna odrážet nápor banditů, kteří mladou Furiosu (ztvárněnou Alylou Browne) unesou jako důkaz, že celý svět ještě není jen písečnou, nehostinnou Pustinou, nýbrž že existují i radiací a živořením nezasažená území.

Vzhledem ke znalosti Furiosina osudu ze Zběsilé cesty víme, že záchranný plán hrdinčiny matky (Charlee Fraser) nevyjde a dívka se ocitne v krutém, dystopickém prostředí, kde vládne právo nejen toho silnějšího, ale hlavně sociopatičtějšího. Environmentální a feministické vyznění Zběsilé cesty je zde rozvíjeno ještě důsledněji a nelze si nevšimnout kontrastu mezi poklidnou rajskou oázou, v níž dominují ženy, a toxicky maskulinním prostředím městských osad, jež jsou ovládány šílenými a degenerovanými muži, z nichž si tvůrci dokonce leckdy poťouchle utahují.

Jedním z nich je i příznačně pojmenovaný Dementus, vůdce motorkářské bandy nájezdníků, který si hodlá podmanit některou s klíčovými zdroji oplývajících osad. Citadele, kde se daří pěstovat zeleninu a není nouze o vodu, stále vládne Immortan Joe, dalšími pevnostmi jsou Brokovice a Ropanov, jež zase dokážou nabídnout zbraně a náboje, respektive benzín. Křehkou rovnováhu čilého směnného obchodování mezi těmito třemi osadami však naruší právě Dementus v podání sošného Chrise Hemswortha, který ve stylu antických bohů řídí trojspřeží – jen místo koňů se zde nacházejí motocykly.

Odkazy na Bibli a antickou mytologii by vydaly na samostatný rozbor, stejně tak je zábavné si všímat i proměn Furiosiných vlasů, zřetelně upozorňujících na to, jak hrdinka pracuje se svou genderovou identitou především v souladu s cílem, který v úvodu předchozího filmu definoval Max: tedy přežít. Motivace dospělé Furiosy, kterou namísto Theron ztvárňuje Anya Taylor-Joy a většinu pohnutí mysli dokáže uhrát svým nezaměnitelným pohledem, je však ještě o něco bohatší – chce se i pomstít a pokusit o návrat do své domovské krajiny. Jak víme ze Zběsilé cesty, to druhé se jí nepodaří, to první však možná ano; ačkoli překvapivě intimní závěr ukazuje, že rozhodně ne tak, jak si představovala.

Aktuální snímek, který Miller stejně jako Zběsilou cestu napsal s Nickem Lathourisem, prostřednictvím barvitého příběhu Furiosy ukazuje strasti života v Pustině ve větším měřítku nežli Zběsilá cesta. Ta se zaměřila na jednu akcí nabitou epizodu a ačkoli o honičky, přestřelky a násilné výjevy není nouze ani zde, Miller s Lathourisem se zjevně snažili svět trochu rozšířit a zapojením kataklyzmatického narušitele Dementa ukázat víc z fungování primitivního futuristického světa – a použít postavu silné a odhodlané hrdinky jakožto figurky v mocenských hrách.

Nový snímek s možná až příliš štědrou stopáží o délce dvou a půl hodin tedy není takovou smyslovou šlehou jako předchozí Šílený Max. Kamera Simona Duggana (Velký Gatsby, Já, robot) není tak precizní a vizionářsky dechberoucí jako v případě veterána Johna Sealeho a na akčních scénách jsou navíc leckdy patrné digitální zásahy, jež ve špinavém, motorovým olejem umazaném vizuálu občas působí jako pěst na oko.

Tom Holkenborg se v rámci soundtracku též nedokázal vytasit se zcela novými skladbami, jež by podkreslovaly klíčové momenty silněji než ve Zběsilé cestě. Oblíbené motivy ale kompetentně použil i zde, což ostatně vystihuje i celý snímek. Ten totiž není revolučním dílem jako Zběsilá cesta, představuje však sympatickou evoluci výrazně převyšující standardy hollywoodských sequelů a prequelů.

Furiosu můžete od tohoto čtvrtka vidět v tuzemských kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších akčních filmů.