Jeden komunista a deset Downey juniorů. Sympatizant patří mezi nejdůležitější série roku

Vietnamskou válku známe primárně z amerického úhlu pohledu, což je opravdu tristní vzhledem k tomu, že máme v Česku početnou vietnamskou komunitu, od níž bychom se jistě mohli dozvědět mnohé bližší informace.

Z amerického hlediska šlo především o politické selhání. Spojené státy se dle názoru většiny obyvatel zcela zbytečně zapletly do vzdáleného lokálního konfliktu, jenž vyústil v jejich jedinou válečnou prohru v historii. Ruku v ruce s tím se nesla i pořádná hromada černého svědomí vzhledem k řadě válečných zločinů, které byly na denním pořádku. Vždyť jen na neutrální Laos shodily Spojené státy víc výbušnin, než kolik bylo použito během celé druhé světové války dohromady.

Z geopolitického hlediska šlo o střet imperialismu a komunismu. Američané se pokusili v oblasti po zmožených Francouzích přebrat roli západních vládců a museli čelit komunistickým revolucionářům, kteří usilovali o samosprávu pod očekávaným sovětským vlivem.

Při pohledu ze země šlo o špinavou občanskou válku. Stáli proti sobě lidé se stejnou kulturou, mluvící stejným jazykem, rozděleni mnohdy na základě velmi náhodných kritérií. Narodili se o kus víc na severu, nebo na jihu? To mnohdy rozhodovalo spíš než ideologie. Netřeba dodávat, že občanská válka vede prakticky nevyhnutelně k řadě zvěrstev na obou stranách, takže názor na to, kdo byl „ten hodný“, dodnes povětšinou odpovídá tomu, jestli je daný národ otevřený víc východní nebo západní propagandě, jež vždy podtrhávají zločiny druhé strany.

Jde o různé narativy, které mají jedno společné – vždy proti sobě stojí dva póly, z nichž si je třeba vybrat. Román Sympatizant Việt Thanh Nguyễna vydaný roku 2015 se rozhodl právě tuto dualitu narušit. Ve středu vyprávění stojí rozervanost muže, jenž byl vhozen doprostřed binárního konfliktu a musí se vypořádat s tím, že realita není (či by neměla být) tak černobílá, jak se vůdčí osobnosti jednotlivých stran tváří.

Náš hlavní hrdina, nazývaný pouze Kapitán (Hoa Xuande), se skutečně topí v dualitě. Jedná se napůl o Vietnamce, napůl o Francouze, takže v sobě od narození nese dědictví koloniální minulosti Vietnamu a lidé okolo něj mu to nikdy nezapomínají připomenout. Asi i proto se jedná o oddaného komunistu, který chce s imperialismem zatočit víc než kdokoliv jiný. Je mu tedy svěřena důležitá špionážní mise, nejprve infiltruje Američany ovládanou saigonskou vládu a na konci války „prchá“ se svými falešnými kolegy a přáteli do Spojených států, kde jeho mise pokračuje.

Kdybychom sledovali vyprávění po vzoru západních klišé, šlo by o začátek Kapitánovi „nápravy“. Jeho opuštění komunistické ideologie, případně jeho potrestání karmou za to, že nedokázal včas přehodit výhybku. Smyslem knihy a nyní i série je ale vyhnout se tak očekávanému výsledku. Kapitán nikdy nepřestane být komunistou a své ideologie se nevzdá. Nicméně je to jenom člověk, takže se nevyhnutelně začleňuje do kolektivu. Jednak poznává to dobré na životě v kapitalismu, zároveň se ale v rámci své dvojí mise musí dopouštět zločinů na vlastních lidech. Vše začíná být nepříjemně šedivé a rostoucí morální komplexita v něm budí takovou hrůzu, až prosí nadřízené, aby se mohl rychle vrátit domů, než zapomene, co je opravdu důležité. Není mu ale vyhověno, na to je moc užitečný.

Sympatizant je minisérie pohlcená pocity represe, sebezapření, neschopnosti projevení se. Čchan-uk Pak je nejvíce známý filmy, v nichž nahromaděná energie exploduje v projevy ultranásilí a vnější agrese. Na to ale hrdina Sympatizanta nemá prostor. K okamžikům uvolnění nedochází, což je nepříjemné i proto, že během nich by hrdina poznal, kým doopravdy je. Časem to přestává vědět on sám, co teprve my.

Sympatizant je jednou z těch minisérií, které jsou možná o kus lepší na analýzu a na rozbor než na sledování. Nečitelnost hlavního hrdiny a jeho ztracenost v cizím prostředí jsou koncepčně silná témata, přesto může být nepříjemné, že poměrně dlouhé úseky děje nevíme, co je protagonistou motivací, jak se doopravdy cítí, zkrátka co se děje v jeho hlavě. V důsledku se sedm téměř hodinových epizod občas táhne a mnohé situace rozhodně působí repetitivně.

Jednou z hlavních deviz minisérie je, že hned několik rolí ztvárňuje Robert Downey jr. v různorodých parukách a občas s nějakou tou obličejovou prostetikou. Pokud vám po předchozím výčtu komplikovaného politického psychothrilleru přijde podivné, že jím proskotačí různě se pitvořící hollywoodská celebrita, nemusíte se stydět. Dílo holt vzniká spíš podle východoasijského vkusu než toho západního. V asijské kinematografii existuje větší expresivita, a také větší žánrová rozháranost. Není neobvyklé, aby jedno dílo přepnulo během své stopáže do takřka všech žánrů a Downey jr. je rozhodně komediální vsuvkou. Možná si na něj budete muset chvíli zvykat – jeho excentrismus jistě připomene Petera Sellerse v Kubrickově Dr. Divnoláskovi, kterýžto film byl ale od začátku do konce černou komedií, jíž Sympatizant po většinu stopáže není.

Pokud se ale s tímto přístupem zvládnete sžít, čeká vás nesmírně vtahující zážitek. To je nakonec asi největší přednost celého projektu. Tenhle seriál vás do sebe dokáže vtáhnout a vložit do bot hrdiny tápajícího po identitě své a přeneseně po identitě svého národa. Úžasnou epizodou je pasáž, v níž Kapitán slouží jako historický poradce na natáčení válečného filmu, jenž připomíná Coppolovu Apokalypsu nebo Stoneovu Četu. Potýká se s egomaniakálním autorem (samozřejmě Downey jr.) a pokouší se do jeho díla nenápadně včlenit svou agendu – Vietnamec tu s Američanem zase jednou bojuje o výklad dějin.

Sympatizant tedy rozhodně má co nabídnout. A přestože někdy se může trochu vléct a občas trpí nepřehledností, jakmile skončí a vše zapadne dohromady, uvědomíme si, že máme hodně co zvažovat. To je rozhodně úspěch.

Podívejte se na žebříček nejlepších seriálů HBO podle databáze Kinoboxu.