Západní civilizaci zničí fóbie ze všeho a všech. Český thriller Noční klid jde na dřeň

„Jednou za sedm let by měl člověk něco radikálně změnit,“ říkali prý v jednom podcastu. Protagonista Nočního klidu to neslyší rád, protože ví, že tuhle podmínku nesplňuje. Hezky minimalisticky pojmenovaný M. (Pavel Gajdoš) žije nevzrušivý život muže ze střední vyšší třídy, jemuž se v jeho středních letech zdánlivě nemůže dařit lépe – má sympatickou a velmi inteligentní partnerku (Judit Pecháček), dobře placenou práci, pěkný byt. Jednoho dne ale po návratu z pracovní cesty na letišti zahlédne arabského muže během nepříliš přívětivé policejní kontroly. A onen muž zahlédne jeho.

Od té chvíle se v životě M. začnou dít podivné věci. Skoro jako by ho někdo sledoval. Skoro jako by mu hrozilo nebezpečí! Do jeho domovních dveří se někdo pokoušel vloupat. Neúspěšně. Jenže co když příště přijde s lepším náčiním? Proč to žádného ze sousedů netrápí? Dole pod okny někdo v noci vystával a zbyly po něm podezřelé lahve s technickou tekutinou, která by podle internetu mohla posloužit k vytvoření improvizované výbušniny. Když to řekne kamarádovi, setká se se zdrženlivým smíchem. Jsou to všechno náhody? Skoro určitě ano. Ví to všichni krom M., jehož tíseň nikdo nezačíná ani vyvracet, protože zní tak absurdně, že ho jistě brzy přejde sama od sebe. Jenže ona zůstává.

Podobně paranoidní thriller jako koncept není novinka. Hogenauerovou výhodou však je, že přeskakuje předkrm, polévku a přílohu. Nebuduje vyprávění, v němž bychom pochybovali o stavu reality a zvažovali, jestli má hrdinova nervozita nějaké opodstatnění. M. má tak málo důvodů propadat svým fantaziím a jeho přechod od normálního nudného chlápka k uzlíčku nervů je tak promptní, že se zdá jasné, že čekal na jakoukoliv záminku spustit svou životní krizi.

Anonymizace protagonisty sahá dál za jeho kafkovsky nesdílné jméno. M jako muž. Jakýkoliv muž. Jakýkoliv člověk. O našem hrdinovi se nedozvíme prakticky nic, protože o něm nemáme přemýšlet jako o individuální bytosti. Spíš jako o zástupci celé společnosti, nebo přinejmenším její středostavovské kasty. Neznáme politické ani ideové přesvědčení M., jeho smysl pro humor, jeho názory na cokoliv pojmenovatelného. Můžeme jen hádat, jestli jeho rostoucí strach ze všeho cizího, co ho obklopuje, spadá do dříve existujícího konzervativního vidění světa, nebo se jedná o liberála, jenž by se dosud oháněl tolerancí, ale podvědomě se štítí všeho „špinavého“, co by mohlo narušit jeho svět.

Jedno je jisté – M. je sám sobě největším nepřítelem. Jakkoliv se mu partnerka snaží vysvětlit jeho iracionalitu, M. se vzdává logiky a přiměřenosti. V mnoha ohledech aktivně přiznává, že pro jeho pozici nejde argumentovat, přesto je zhrzený z toho, že přítelkyni a přátelům nestačí jeho intuice. Strach se začíná mísit s agresí a přestává být mířen jen na domnělé zdroje nebezpečí, ale víceméně vše okolo.

Jeho chování začíná pomalu nabývat sebedestruktivních podob, zatím jen společensky, tedy odtažitostí od své komunity. Přestože nikdy nepřepne do mindsetu Michaela Douglase ve Volném pádu, jenž je třeskutějším zpodobněním podobné společenské tísně, rozhodně tušíme, že jeho vnitřní rozpoložení začíná být velmi podobné. Noční klid je o mnoho řádů umírněnější film než devadesátková klasika, takže nečekejte velká gesta a zuřivé projevy agrese. Při popisu děje byste možná čekali hlasité hádky a různě emocionální projevy. Na to je ale M. moc uměřený a zřejmě posedlý sebekontrolou (jedna z mála jeho identifikovatelných vlastností).

Přitom všem my coby diváci celou dobu víme, o co jde. „Jednou za sedm let by měl člověk něco radikálně změnit." Vzpomínáte si na tuto úvodní citaci? Krize M. přichází z jeho vnitřku, z jeho nespokojenosti se sebou a svým nenaplňujícím nudným životem. Alegoricky řečeno: problémy naší společnosti se rodí uvnitř. Jenže stejně jako pro M., i pro národy je snadnější se fixovat na představu vnějšího ohrožení. Externího nepřítele, kterého jde hypoteticky porazit, když si dáte instalovat lepší bezpečnosti systém, nebo svou zemi obeženete vysokou zdí. Pak bude určitě všechno v pořádku! Všechno lepší než měnit sebe. Samozřejmě, že takové vyznění nebude konvenovat každému, s tím se nedá nic dělat.

Šušká se, že Noční klid si pro sebe původně připravoval režisér Václav Kadrnka, jenž ho nakonec pouze produkoval a podílel se na scénáři. V takovém případě by byl Michal Hogenauer skvělou náhradou, protože mohl zužitkovat silné stránky Tichých doteků a dokonce je ještě povýšit. Doteky byly poměrně nečitelný film, který se publiku plně odhalil až závěrečným dovysvětlujícím titulkem, což je radikálnost, která nevyhnutelně odcizila velkou část publika. V Nočním klidu je výchozí situace o kus čitelnější, takže záměrná vágnost zbylých aspektů netvoří nepropustnou bariéru.

Tento snímek prý vznikal poměrně dlouho a nějakou dobu ještě k tomu čekal v distribuční frontě. To vysvětluje fixaci na arabského migranta, což je téma, jež dnes již není tak mediálně všudypřítomné, jak bylo před třeba třemi lety. I když jistě není ani vyřešené či snad neplatné. Minimalismus filmu tu opět mluví v jeho prospěch a snímek nepůsobí tematicky překonaně, přestože už se na něm projevuje určitý historický odstup.

Zapomenout bychom neměli na Pavla Gajdoše a jeho úžasně přehlédnutelný výkon. M. je člověk, o němž zapomenete, že byl na stejném večírku jako vy. Tedy kdyby chodil na večírky. Jedná se o nevděčný typ postavy, která na sebe programově odmítá strhávat pozornost. Když se ale právě na tyto aspekty soustředíme, působí Gajdošova ultimátní nijakost skoro černohumorně. Po zhlédnutí si v oné roli nejde představit nikoho jiného.