Maskovaní Cizinci zahajují další frustrující teror. Skvělý hororový originál ale nepřekonali

Čím by vás recenzent vlastně měl přesvědčit, že byste v kinech měli dát šanci dalšímu rutinnímu hororu, v němž klaďasové zoufale odráží útoky zabijáků se zahalenou tváří? Pokud patříte mezi hororové fanoušky či fanynky, pak jste dávno přišli na to, že historicky podceňovaný žánr je svým způsobem esenciální diváckou zkušeností z hlediska kinetiky na filmovém plátně nebo empatií směrem k morálně čistým postavám. Vrazi nahání oběti, které se brání násilné odplatě a snaží se pochopit, do čeho se vlastně namočili. A jestliže mezi příznivce žánru nepatříte, pak vám Harlinův přímočarý snímek může výše popsané do jisté míry osvětlit.

Krásný pár Maya (Madelaine Petsch) a Jeff (Ryan Brown) na pětileté výročí směřují do Portlandu, ale cestou se pro jídlo zastaví v zapadlém vidlákově. Jelikož se jim porouchá auto, ubytují se v neobývané chatě. Na dveře jim klepe jakási dívka shánějící Tamaru, vrzající podlaha a bažant zavěšený pod lustrem následně signalizují, že podezřelé aktivity na prahu dveří nekončí. Trojice anonymních nezvaných hostů používá místo klíčů sekeru, na dočasné nájemce nezdvořile bafá ze tmy a beze slova je prohání šachtami plnými krys či improvizovaným pohřebištěm, kde se rozkládá tělo pohřešovaného muže zabitého v prologu.

Devadesátiminutový film má pro neobeznámené řadu výhod. Rychle utíká a zpočátku sází na bezpečné žetony, kdy podezíráme každého divného starousedlíka. Zejména teenagerské páry se mohou v kinech choulit do klubíčka, když nevinné strašení přechází ve fyzičtější teror, a současně se smíchem poukazovat na klišé a dle očekávaní nelogické chování protagonistů, které ale naštěstí není extrémně nervydrásající. Jsou to zamilovaní měšťáci Maya a Jeff proti nelidským zloduchům, jejichž počínání je ke konci čím dál více frustrující – stále víc nám totiž dochází, že morálně žádoucí zadostiučinění tu originální Bertinův námět nerozprostřel.

Na více obeznámené publikum snímek chrlí minimálně dvě bolestné slabiny. Jednak je místy obšlehnutý od originálu s Liv Tyler, a to poctivým kopírovacím formátem jedna ku jedné. Pár má sice jinou dynamiku a prolog se zásadně liší, ale po zahájení home invasion se mustr spíš opakuje než variuje. Pokud tedy máte film z roku 2008 v živé paměti, za celou dobu vás mohou překvapovat maximálně dílčí cestičky, jimiž se Harlin a scenáristické duo Alan R. Cohen a Alan Freedland (Na doraz) ubírají ke shodným záchytným bodům. Kvůli tomu se poněkud křiví smysl, proč se film vlastně stylizuje jako dějový prequel, tedy předchůdce. Většinou je regulérním remakem, který o šestnáct let později připomíná nenápadnou hororovou klasiku, jež onehdy aplikovala až moc specifický a nekomfortní přístup na to, aby se stala vzpomínaným mainstreamovým hitem.

V tom tkví druhý hlavní problém, neboť zdejší aktualizace jdoucí na ruku mainstreamu snižují údernost a pocitovou rezonanci navzdory tomu, že vyznění je v součtu velmi podobné. Bertino svou nekompromisní vizi vztáhl na žánrovky 70. let, kdy zlo v hororech vyvěralo přirozeně z neznámého prostředí. Úvodní komentář jako kdyby vypadl z Texaského masakru motorovou pilou a napětí šponovaly hlediskové záběry ruční kamerou buď z perspektivy protagonistů, nebo na bázi lovec/oběť. Příběh byl věcný, držel se bezprostředního okolí domu a v prvé řadě šlo o vystižení nahodilosti i fatálnosti daných okolností. Stylizace do rádoby skutečné události byla podpořená i strohým a zároveň šokovým finále.

Harlinova verze kopíruje úvodní titulky simulující dojem reality, ale jinak se vydává bezpečnější cestou tzv. hixploitation hororu, v němž měšťáky bezdůvodně tyranizuje venkovské obyvatelstvo. Schází silný vztahový impulz oproti originálu, kde žena v úvodu odmítla mužovu žádost o ruku, a tak s hrdiny trávíme víc rutinního času před i během útoku cizinců. Pozornost se tedy tříští mezi oba partnery a nakonec i mezi pronásledovatele, čímž se ve prospěch triviálnější gradace napětí dává vale subjektivnímu přístupu, kdy útočníci náhodně okupují pozadí záběru a vzniká prostorová hra kočky s myší.

Takové postupy jsou i zde a Harlin je dostatečně zkušený na to, aby na 90 minut udržel diváckou pozornost. Za ty nejlepší momenty ale zkrátka dluží Bertinovi a těch vlastních vyprodukuje poskrovnu, takže motiv se ztraceným inhalátorem, jejž Jeff musí v kritickou chvíli nahradit petkou a nevyhnutelně se tím prozradit, je ojedinělou snahou o původní dějovou kontinuitu. Pochopitelně tu najdeme mnohem víc nenápaditých lekaček a pracovnice tísňové linky je zase tou nejhorší zaměstnankyní v branži.

Není to opruz a Madelaine Petsch, již zatím nejvíc proslavil seriál Riverdale, má vzhledové i herecké predispozice pro „final girl“ nezpochybnitelné. Film však oproti soběstačnému originálu zabíjí krkolomná snaha o budování větší franšízy (Harlin zřejmě plánuje celou trilogii) a s tím spojené slabůstky, kdy řada motivů zůstává spíš referenční než dějotvorná. Jestli však neznáte a nechcete znát mnohem lepší původní snímek, tak proč ne.