Svatá je film s podivnou etikou. Talentovaná lhářka z gulagu Bohdalová v něm jde za hranici sil

Olga (Jiřina Bohdalová) po drtivou většinu svého života v nikom nevyvolávala zájem. Jde o obyčejnou ženu s obyčejnými starostmi. Po vlastním nešťastném manželství se předním dramatem její existence stal rozpad rodiny dcery Hany (Lenka Vlasáková), která s ní nyní žije. Tím to zdánlivě mělo skončit, Olga měla v relativním klidu dožít a upadnout v zapomnění.

Jednoho dne však odvyprávěla příběh svého mládí a dvanácti let strávených v gulagu. Intenzita a přirozené charisma téhle dámy okamžitě strhly davy. Vyneslo jí to smlouvu na knihu, státní vyznamenání a obrovské množství společenského kapitálu. Nyní se chystá její profil v Reflexu od novinářky Dastychové (Pavla Beretová) a Olga jen s velkou námahou skrývá dětskou radost ze zájmu veřejnosti. Šťouravá reportérka ale pomalu odkrývá jednu nesrovnalost za druhou.

Ačkoliv v samotném filmu se s tím zachází jako s pomalu odhalovaným tajemstvím, již z propagačních materiálů bylo jasné, že protagonistka ohledně své historie lže. Podobně jako v případě filmu o Titaniku či epizodě Columba tedy známe hlavní zákrut děje od začátku a sledujeme, jak se k němu dopracují postavy. Otázkou není, jestli mluví Olga pravdu, ale v jaké míře lže a co ji k tomu najednou motivovalo. Což je poměrně dobrý přístup, který umožňuje sledovat specifické nuance příběhu a ne jen čekat na velké odhalení. Jedná se o jedno z mála rozhodnutí, které atraktivnímu námětu spíš pomáhá, než škodí. Tedy ještě za doprovodu sympatické osmdesátiminutové stopáže.

Svatá je na první pohled velmi televizní film, Jiří Strach tu co do práce s obrazem dělá absolutní minimum. Dříve to byl právě on, kdo ve svých projektech přinášel na obrazovky vyšší „production values“, taková ambice je ale nyní v nedohlednu. Jako tradičně se Strach hodně spoléhá na své herečky, což se mu vyplácí hlavně u Beretové a Vlasákové.

Jiřinu Bohdalovou je třeba respektovat za to, jakého výkonu je schopná v 93 letech, to si zaslouží uznání. Nicméně má nevyhnutelné fyzické limity a v těch nejvypjatějších chvílích už nemůže jet na doraz. Nápaditější tvůrce by si mohl pomoct filmovým jazykem, který by ústřednímu výkonu dodal intenzitu střihem či záběrováním, na to tu ale můžeme zapomenout. Kamera vždy stojí na stejném místě, obraz má vždy neutrální teplou barvu. Své kolegyni tu pak hodně pomáhá Vlasáková, která je schopná doslova hrát za dva a její reakce emocionálně táhnou film. Největším problémem je v tu chvíli nevkusně doslovná hudba, která svou prvoplánovostí (jak co do její podoby, tak i užití) sráží každý okamžik, během něhož je přítomná.

Velká část kritiky Svaté směřovala  k tomu, jak nerealisticky a nezodpovědně zobrazují Strach s Epsteinem žurnalistickou praxi a etiku, zosobněnou fiktivní reportérkou skutečného plátku Reflex. Musíme si dát ale pozor, abychom nepropadli fenoménu „hasič spílá filmu o hasičích, protože hrdina drží v ruce špatně stříkačku.“ Není z principu nutné, aby filmy důsledně kopírovaly realitu žurnalistiky, ve fikci není třeba důsledně rekonstruovat žádnou profesi.

Dokonce i nedávná Občanská válka Alexe Garlanda, jejíž všichni čtyři protagonisté jsou novináři diskutující po většinu stopáže o své práci, nechává ožít spíš archaicky naivní představu žurnalistiky než její mnohem méně atraktivní realitu. Klade veškerý důraz na individuální reportéry a přehlíží vše korporátní a neromantické na jejich profesi. Stejné zkratky se v důsledku dopouští Svatá, v níž funguje novinářka víceméně jako soukromý detektiv, který se nezpovídá nikomu a ničemu a odmítá svému šéfovi říct, co přesně po několika týdnech práce vlastně připravuje za text. To je naprosto absurdní.

Samotný fakt, že reportérka ve Svaté má věrohodnost Rity Holoubkové z Harryho Pottera, však není pozitivní ani negativní. Posoudit ho můžeme až v kontextu díla. Musíme se ptát, k čemu tato zkratka slouží. Žurnalistika má ostatně ve vyprávěních všeho druhu velmi často symbolickou roli jakéhosi vyššího soudu či karmické spravedlnosti, nebo naopak nevypočítavosti a iracionality veřejného mínění. Publikum si nemá klást otázky o etice ani logistice profese, důležité je pouze, o jaký typ konfliktu na základě tohoto klacku pod nohama musí protagonista zakopnout.

Může na základě tohoto principu fungovat Svatá? Nejprve si shrňme účast naší reportérky: Svou investigací shodí celý domek z karet, který Olga vystavěla, nakonec se ale rozhodne, že užitečná lež poslouží světu lépe než zbytečná pravda. Během svého pátrání viděla, jak jsou středoškoláci nadšení na besídkách s šarmantní devadesátnicí (další velmi nerealistický prospekt, ale budiž) a došla k závěru, že ji v tom dovolí pokračovat. Místo plánovaného exposé vydává text, v němž ukradený příběh stvrzuje. Překážkou se stává až nesouhlas dcery, kvůli němuž Olga zvažuje, že se přesto přizná, aby získala zpět její respekt.

V realitě by byla celá tahle anabáze naprosto nepřípustná na všech rovinách. Novinářka Reflexu tu nejen porušuje základní profesní normy, stává se nejspíš i spolupachatelkou trestného činu. Vždyť Bohdalová se v důsledku svého lhaní opakovaně obohacuje na státu i na soukromých firmách a Reflex jí v tom de facto začne aktivně pomáhat. I kdyby byla skutečná reportérka dost bezskrupulózní, aby se tohle rozhodnutí pokusila učinit, nikdy by to nepřipustili její nadřízení, kteří by rychle vše utnuli (rozhodně by o tom věděli). Když ne z morálních, tak komerčních a legálních důvodů.

Pobuřující je mimochodem i teze, že „svědectví“ talentovaně teatrální lhářky je pro společnost užitečnější než všichni „nudní" autentičtí pamětníci, což ve filmu prakticky přímo padne a skoro se zdá, že jde o názor tvůrců. Rozhodně není dílem nijak rozporován. Epstein se Strachem by možná měli navštívit videotéku Paměti národa, aby se přesvědčili o tom, že skuteční svědci rozhodně mají co říct. A mnohdy tak činí sugestivnějším způsobem, než vidíme předvádět Bohdalovou. Je to vlastně dost urážlivé.

To vše by však stále šlo s přimhouřenýma očima přijmout jako potřebně nadnesený či morálně ambivalentní hybatel děje, kdyby vynikl alespoň příběh na popředí o vztahu matky a dcery. Celá zápletka o vymyšleném příběhu z lágru by mohla nabýt alegorickou hodnotu a strhnout naši pozornost k příběhu o osamělé staré ženě, která sbírá zbývající síly a chytá se stébel ve snaze na poslední chvíli najít životní smysl. Bylo by méně důležité, co přesně Olga udělala a jak moc to dává smysl, protože bychom se soustředili čistě na její rozpoložení a motivace. Tvůrci k tomu mají nakročeno, rozhodně právě z tohoto směru nabízejí pro protagonistku náznak morálního alibi. Na zápletce ale příliš ulpívají, než aby se mohla přesunout do pozadí a uvolnit místo tomuto intimnějšímu dramatu. Svatá v důsledku není ani jedním. Není ochotná opravdu důsledně přemýšlet o předložených otázkách etiky a slušnosti, ale není schopná ani nabídnout silné emoce. Zůstává kdesi napůl cesty v mírném nadprůměru.

Viděli jste film Svatá? Ohodnoťte ho na Kinoboxu.