Havěť všude, kam se podíváš. Děsivější horor s pavouky tu ještě nebyl

Ti totiž na rozdíl od chronických arachnofobiků zamlaskají potěšením. Havěť má v zádech poměrně dlouhou historii pavoučích hororů, jejíž stopy lze vysledovat minimálně do béčkových padesátých let. Spousta námětů přitom rovnou rezignovala na serióznost a osminozí členovci spřádající svá lepkavá vlákna bývala záměrně pro smích. Arachnofobie (1990) je možná zdařilým zástupcem z produkce Stevena Spielberga, ale její povaha nezastírá komiku podobně jako Pavoučí teror a většina dalších lacinějších žánrovek.

Tvůrci si zvykli pavoučí horory stále natáčet hlavně z toho důvodu, že jejich zvířecí antagonisté jsou v našich DNA zakódování jako cosi ohavného, podlého a agresivního, i když to ve skutečnosti vůbec není pravda. Havěť přes všechny menší neduhy nabízí přesně ten zážitek, který vám filmovou pověst pavoučků suverénně obnaží a vrozenému strachu na 100 minut prostě podlehnete.

Vaniček svůj levný nadšenecký projekt zahajuje kdesi v poušti, kde arabská expedice z nory vypudí hbitého pavouka s ostrými a přesnými kusadly. Scéna nemá komický oddech, ale jinak nápadně připomíná prolog Jacksonovy zombie šílenosti Braindead – Živí mrtví. O odchyceném zvířeti si uděláme jasný obrázek a třicetiletého Kaleba (Théo Christine) bychom posléze nejraději praštili, když si pavouka ve Francii pořizuje u pochybného překupníka a v krabičce odnáší do bytu opanovaného různou havětí. Osamocený protagonista žijící se sestrou a několika přáteli nemá v životě moc světla – bydlí v temném bytovém labyrintu protkaném chodbami, šachtami a sklepy, šmelí se značkovou obuví a city upíná ke svým zvířátkům, jejichž domestikace však záhy bere za své. Minimálně u uprchlého pavouka, jenž má nevídané rozmnožovací schopnosti.

Škůdci v celkem rychlém sledu vyskakují z bot, číhají ve ventilacích, zábradlí zabalují do pavučin a nakonec celé chodby vyzdobí stylem, že ujít pár metrů při povážlivě nestabilním osvětlení znamená buď ztělesněnou noční můru (pro arachnofobiky), nebo čerstvě zažehnuté osminohé trauma. Pavouci jsou všude a kupodivu vypadají dost realisticky, přestože jejich množení a občas také chování úplně nemá hlavu a patu. V několika finálních momentech to platí i pro lidské postavy, jež však po trochu plytkém seznamovacím úvodu začneme litovat a fandit jim.

Průměrný člověk se pak při projekci pětkrát ujistí, že jemu po těle žádní pavouci nelezou. Efekt uzavřeného prostředí, odkud přes pavučiny a zamořené stropy není úniku, v některých chvílích funguje bezezbytku. Navíc je tu ještě další důvod, proč se bytovka s mnoha různými východy včetně těch nouzových či garážových promění v hororové vězení. Podobně jako v REC situace neunikne autoritám, které přijíždí zkontrolovat první oběť. V tomto případě se mrtvola s opuchlou nohou nachází v bytovém komplexu obývaném nuznými přistěhovalci či drobnými zlodějíčky, kteří jsou svým způsobem permanentně uzavření před perspektivní budoucností. Policie se proto zjevně nesnaží pomoct a lidi vydané napospas kusadlům nechává jejich osudu.

Sociální kritika státu, který si v pařížských ulicích v posledních letech prošel mnohým, je nakonec určující a přirozenou složkou příběhu. Jednak formuje zprvu nesympatické postavy, jimž ovšem v nepřátelsky smýšlejícím prostředí nezbývá nic jiného než zatnout zuby a probíjet se infikovanou společností na vlastní pěst. Navíc se tím zintenzivňuje hororová linie, kdy skupinka postav zoufale hledá únik a namátkově vstupuje do cesty novým dominantním nájemcům. Vaniček tempo rozmělňuje interakcemi postav, z nichž si toho postupně moc neodneseme, ale osudy některých tragických hrdinů pak s námi rezonují silněji. Zvlášť tehdy, když se pavoučí útoky neodvíjí v názorných detailech a místo toho po nárazovém šoku pouze slyšíme nářek a můžeme si vše pouze představovat. Což v tomhle případě většina z nás ani nechce.

Takzvaní „hardcore“ fanoušci tak mohou být zklamaní, že ve filmu vlastně není žádná krev a řada sekvencí spíš znervózňuje naznačováním možných scénářů nežli jejich realizací. Havěť je do jisté míry vystavěná spíš jako akční snímek, který hrdiny posílá proti stále většímu počtu nepřátel. Do konfliktu zasahuje i třetí strana v podobě velmi nenápomocné policie a Vaniček souvisle obměňuje polohy napětí a konfrontace. Zpočátku jde o staré dobré čekání na lekačku, což si trpělivý tvůrce zřetelně připravuje. Následují úniky před početně zvýhodněnými vetřelci, kteří mohou vyskočit odkudkoli, a finále je explozivní akční i hororovou smrští. Zbraně speciální jednotky toho moc nesvedou a pavouci o velikosti dospělého retrívra neváhají zatarasit cestu rozjetému automobilu.

Logika už ke konci odjíždí na dovolenou a místy je lepší na ní nelpět. Jak jinak by mohli pavouci celkem záhy takhle narůst, kdyby neměli k dispozici hrstku deus ex machina. Havěť nicméně není žádný naturalistický neorealismus – musí nám stačit, že v mantinelech akčně pojatého arachnohororu se sociálním přesahem se neztrácí a přímočarým režijním provedením jasně deklamuje, čeho chce dosáhnout. Myšlenku, že nakonec bychom se neměli bát pavouků, ovšem Vaničekovi po prožitém teroru úplně nebaštíme. Ale vzhledem k sympaticky podprahovému sdělení nenarušujícímu dominantní žánr ji můžeme v klidu akceptovat.