Imaginární přátelé chtějí být rodinnou podívanou v duchu Spielberga. Selhávají však ve všem

Už před pěti lety se začalo mluvit o tom, že společně s Ryanem Reynoldsem začíná vyvíjet Imaginární přátele (IF), k nimž sám napsal i scénář. Zjevně obvolal snad půlku Hollywoodu a skoro dvě desítky hereckých hvězd angažoval do miniaturních dabingových rolí s očividným cílem – vytvořit rozkošný rodinný film jak od Spielberga z osmdesátek. Přizval si k tomu i Spielbergova dvorního kameramana Janusze Kamińskiho, ale výsledek spíše než E. T. – Mimozemšťana připomíná otřesně nudného Obra Dobra, pod nímž je Kamiński také podepsán. Navzdory dobře rozdaným kartám je tedy třeba říct, že takhle spása kin rozhodně nevypadá.

Hlavní hrdinkou více než stominutového vyprávění je dvanáctiletá Bea v podání sympatické a talentované Cailey Fleming, již zatím znají hlavně fanoušci seriálu Živí mrtví. Bea se před pár lety musela vyrovnat se smrtí matky na rakovinu, a tak těžce nese, že její neustále milý a dobře naladěný otec (sám Krasinski) nyní rovněž musí na operaci. Jak se ve filmu pregnantně řekne, má „zlomené srdce“ a léčí se ve stejné nemocnici, kde se Bea rozloučila se svou matkou.

Momentálně tedy Bea bydlí se svou pečující, avšak poněkud staromódní babičkou (Fiona Shaw). Trudné myšlenky ohledně zdraví otce jí však rozežene setkání s podivným sousedem Calem a několika animovanými příšerkami, jež se okolo něj pohybují. Z propagačních materiálů si (doslova) nejvíce prostoru bere dobrácký fialový chlupáč Modrous, jeho protipólem je elegantní tanečnice Kvítko. Z nějakého důvodu tyto a mnoho dalších příšerek vidí jen Bea a Cal a rozhodnou se jim pomoci.

Tato animovaná stvoření jsou totiž vysloužilí imaginární přátelé neboli smyšlení kamarádi dětí, které na ně ale v dospělém věku zapomněly. Tito „IP“ musejí najít nové děti, které by se s nimi bavily, jinak navždy zmizí. Bea tedy postupně zjišťuje, že vlastně každý člověk měl jako malý nějaké své IP, samozřejmě včetně jejího otce, babičky i jí samé. Společně s Calem rozjíždí jakousi seznamku, jelikož se snaží pro osamělé IP najít vhodné děti, kterým by zpříjemnili náročné životní okamžiky.

Sám Krasinski označil svůj snímek za hranou pixarovku a opravdu, vedle některých motivů převzatých třeba z Příšerek s.r.o. či Příběhu hraček má novinka nejblíže k pixarovce Coco, rovněž pojednávající o síle vzpomínek. Jenže právě z tohohle srovnání nevychází Imaginární přátelé vůbec dobře. Zatímco Coco (a platí to pro většinu lepších pixarovek) je skutečně podívanou pro celou rodinu, která smysluplně zabaví malé i dospělé diváky, Krasinskiho snímek natolik sází na atmosféru nostalgie a vzpomínání na dětství, až se z něj stává téměř nesnesitelná nuda.

Zdařilé vtipy lze spočítat na prstě jedné ruky a neustálé žvatlavé pitvoření příšerek je skoro stejně otravné jako přehrávání Reynoldse v módu otráveného strýce. Dojemné momenty jsou neskutečně natahované a ústí v bizarní dialogy – jen těžko lze chápat, proč bychom měli být emočně pohnutí z toho, když jedna postava řekne: „Znovu už loučení nezvládnu,“ po čemž následuje reakce: „Tak se neluč!“

Fikční svět nedává příliš smysl, kvůli čemuž je příběh plný buď logických chyb, nebo nepochopitelné překombinovanosti; a pravděpodobně od obojího trochu. Jako by se Krasinski snažil každou scénu udělat emočně co nejpůsobivější, jenže z jednoho srdceryvného momentu za druhým bez náležitého oddechu a nutného gradování nakonec nevyznívá nic. Lze věřit jeho tvrzení, že chce, aby si dospělí u filmu zavzpomínali na dětství, ale kombinace pomalého tempa, nefunkčního světa a umrtvujícího opakování tklivého hudebního motivu vede k tomu, že těžko si film vyloženě užije divák v předdůchodovém věku.

Je přitom vidět, jak moc se Krasinski snaží, aby vytvořil něco stejně okouzlující jako jeho inspirační zdroje. Angažování Spielbergova kameramana a skladatele Michaela Giacchina, podepsaného právě pod spoustou pixarovek, tomu jde jasně naproti. Vizuálně skutečně zajímavých momentů jako vylézání Cala z obrazu, které se objevilo už v jednom z trailerů, je však překvapivě poskrovnu.

Marketingový buzz bezesporu umocňují i známá jména v původním dabingu jako třeba Brad Pitt (který ale vůbec nic neřekne), nedávno zesnulý veterán Louis Gossett jr. (pro něhož se jednalo o jednu z posledních rolí a jemuž je snímek na konci věnován), Steve Carrell nebo Phoebe Waller-Bridge. Kvůli dětem však pravděpodobně beztak vyrazíte na dabovanou verzi, takže poznávačku slavných hlasů si stejně nejspíš neužijete.

A ještě jeden problém je u Imaginárních přátel až příliš patrný. Více než stomilionový rozpočet je na animacích vidět, snoubení kreslených postaviček se skutečnými herci je tedy téměř bezešvé z hlediska řemesla – ovšem příběhově se ukazuje, že zasadit takto fantaskní námět do skutečného světa nakonec působí spíše podivně.

Vkrádají se totiž myšlenky na to jak to, že se Bea bez většího zájmu babičky či institucí celé dny někde toulá, jakou operaci to přesně musí její otec podstoupit nebo proč se většina posunů v příběhu odehraje tak ledabyle. V běžném animáku bychom nic takového neřešili a bez problému bychom přistoupili na umělost a smyšlenost světa s jeho vlastními pravidly; zde však Krasinskiho tým občas zabrnká na realistickou strunu, vzápětí ale ukročí k pohádkovému řešení situace, což vyvolává zpočátku zmatek, později hlavně nudu. A ta bohužel převažuje.

Na Imaginární přátele můžete od tohoto čtvrtka vyrazit do kin. Podívejte se i na náš žebříček nejlepších rodinných filmů.