Filmová Amy Winehouse ukazuje talent i utrpení. Pochopit ji ale pořád nedokážeme

Amy Winehouse je jistě jménem, jež si o životopisný snímek říkalo už od jejího tragického skonu před 13 lety. Její hvězda vyletěla během pouhých dvou alb raketově vzhůru, o to drtivěji ovšem kvůli závislostem na alkoholu a drogách, osobním vztahům či psychickým problémům spadla na dno a dočkala se smutného konce. Její příběh měl jistě potenciál stát se silným pohledem do života rozervané umělkyně a více nám přiblížit její dobré i temné stránky či boj s vnitřními démony. Jenže jako u většiny biografií posledních let, i zde se objevoval jistý strašák. Dokáží tvůrci, v tomto případě zejména režisérka Sam Taylor-Johnson (50 odstínů šedi), zarýpat dostatečně hluboko, nebo kvůli souhlasu rodiny budou muset řadu věcí skrývat?

Snímek ukazuje prakticky celou zpěvaččinu kariéru od dospívání, kdy zpívala v londýnských barech, přes první album a spolupráci s velkým labelem až po velké životní kotrmelce a bolesti, díky nimž nahrála své ikonické album Back to Black. Po něm je pojmenován celý film, zároveň se však jeho písně linou prakticky celým snímkem a jsou navázány na stěžejní události v jejím životě. Mezi ty patří zejména pouto k milující babičce (Lesley Manville) a bouřlivý a značně toxický vztah s problémovým Blakem (Jack O´Connell), jenž je od pohledu „bad boy“ a rád holduje drogám, od nichž je Amy svým otcem (Eddie Marsan) marně odrazována. Vše pak vede k nevyhnutelnému konci.

Kladem snímku je, že tvůrci se rozhodně nebojí ukazovat stinné stránky hudební ikony. Snímek dává na odiv její nesmírný hudební talent a um pro silné texty, které dokáží zapůsobit díky střihovým sekvencím a promítáním do životních událostí i v celovečerní podobě. Zároveň se ovšem autoři nebojí ukázat, že s Amy bylo často opravdu složité vyjít a měla v sobě démony, jimž nedokázala porozumět ani ona sama.

Snímek jde tedy v tomto případě o trochu dál než třeba Bohemian Rhapsody, kde bylo leccos jen naznačeno. Zde se zpěvaččina láska k alkoholu neskrývá od prvních záběrů, stejně jako řada jejích excesů a postupný příklon k drogám či velmi sebedestruktivní chování, při němž se nezdráhala napadnout i fanynku na ulici. Amy zkrátka i přes svou auru a neustálý sklon rebelovat rozhodně nebyla bez chyb a film to ukazuje poměrně sympatickým způsobem.

Je proto trochu paradoxem, že snímek nedokáže se silnými motivy a nastíněnými stránkami pořádně pracovat a pořád se pohybuje spíše po povrchu. Což můžeme dávat za vinu i jisté zkratkovitosti a neukotvenosti vyprávění. Řada motivů a linek je zde nahozena, vzápětí však dojde k jejich opuštění. To se týká např. vztahu mezi Amy a jejími rodiči, u nichž je na počátku zmíněn rozchod a napjaté vztahy. Matka ovšem po úvodu naprosto zmizí ze scény a objeví se bez vysvětlení až v samotném závěru, hlavní iniciativu tak přejímá otec.

Roztříštěně a nelogicky se tu často pracuje i s ústředním vztahem mezi Amy a Blakem. Jeho toxicitu se scénáři podařilo vystihnout poměrně solidně, vztah se ale zároveň pohybuje od extrému k extrému během pár minut, aniž by to bylo dostatečně promyšleno či vysvětleno. V jedné scéně mluví Amy o bolesti, jakou jí bývalý partner způsobil, a díky sepsání písně se s ní vyrovnala, ale když jí Blake záhy napíše SMSku, ona za ním ihned zamilovaně běží. Takových momentů a nelogických skoků nabízí snímek více a divák má často pocit, že tvůrci omylem nějakou scénu vystřihli.

I kvůli tomu působí snímek značně nekonzistentně, má kolísavé tempo a nedokáže se hlavní aktérce patřičně dostat pod kůži. Film se tak sice nevyhýbá jejím temným stránkám a čím dál většímu emocionálnímu utrpení, zároveň však nemáme šanci pochopit, co ji k daným věcem vede či jaké psychické problémy ji sužují. Hlavní hrdinka sice v jedné scéně řekne, že důvod svého jednání nezná ani ona sama, takže se dá říci, že tato nedořešenost je i tvůrčím záměrem. Jenže z dramatického hlediska to příliš nefunguje, divák si kvůli tomu ke zpěvačce nikdy naplno nenajde cestu a celý počin působí chladně, nedotaženě a neuspokojivě. Pokud tedy měla novinka působit jako počin, po němž Amy konečně pochopíme, tak selhala.

Po řemeslné stránce si přitom není na co stěžovat. Sam Taylor-Johnson sice nedokáže pořádně vytěžit stěžejní témata a hudební ikonu, zvládne ale i přesto dodat poctivé řemeslo s funkční atmosférou, jež i přes „nultá léta“ evokuje velké retro a zároveň má snímek hezkou britskou patinu. Režie dokáže šikovně pracovat i s hudebními sekvencemi a hodně jí pomáhá přesné obsazení, v němž jsou všechny party přesně nacastované a zahrané. Marisa Abela sice doplácí na to, že není Amy příliš podobná, její mimiku, vyjadřování a auru ovšem vystihla na výbornou a jistě patří mezi největší klady filmu, stejně jako toxický partner v podání O'Connella. Dvě hodinky pak i přes nevyrovnané tempo utečou solidně a Back to Black se rozhodně nedá označit za prohru, která by sílu zpěvačky i titulního alba nedokázala patřičně vystihnout.

Zároveň však kvůli své zkratkovitosti i snaze řadu věcí přeci jen zjemnit (což se týká zejména slabého a neuspokojivého závěru) se pořád jedná o vlastně dost povrchní a nijak objevný životopis, kde člověk část jednání známé zpěvačky nepochopí a ta další část se dá lacině a poněkud nepřesvědčivě svézt na zlomené srdíčko. Amy byla dost svéhlavá a rebelující osobnost na to, aby její tragický životní osud zaujal a Johnson nedělá zásadní řemeslné chyby. Ve výsledku se tak jedná o neurážející životopis, co zůstal stát na půli cesty a za týden si na něj nevzpomenete.

Podívejte se také na žebříček nejlepších životopisných filmů podle Kinoboxu.