Články

Když pomineme Miloše Formana, jenž se stal pevnou součástí amerického filmového kánonu a světové publikum o něm uvažuje jako o Čechovi až v druhé řadě, může Janu Švankmajerovi co do jeho věhlasu konkurovat snad jen Karel Zeman. Pražský rodák vyrůstal v rodině aranžéra výkladních skříní a vyučené švadleny a zlomovým okamžikem pro něj bylo, když v osmi letech dostal jako dárek domácí loutkové divadlo. V tomhle umírajícím uměleckém oboru se zhlédl a jeho étos přenesl do kinematografie, kde jeho prostřednictvím oživoval své černohumorné surreálné vize. I díky urputnosti jeho dvorního producenta Jaromíra Kallisty Švankmajer přečkal revoluci a uplatnil se i v nové době, kdy začal točit celovečerní filmy a jeho věhlas dorostl astronomického měřítka. Připomeňme si v den jeho 90. narozenin jeho nejdůležitější počiny.

Tim Burton se v devadesátých letech vkradl do srdce nejednoho puberťáka, proto bylo tak smutné sledovat v novém století postupnou ztrátu jeho šarmu. Druhý Beetlejuice ale podle většiny prvních reakcí představuje pro svého režiséra návrat do formy. Vyplňme tedy poslední okamžiky před vpádem Michaela Keatona do kin tím, že vzpomeneme na milovaný první díl a zapřemýšlíme nad tím, v čem vlastně spočívá nechvalné upadnutí Burtona do irelevance v posledních letech.

Je snadné zapomínat, jak dobré to člověk má. O FAMU se veřejnost nahlas dozvídá většinou tehdy, když se na ní odehrává nějaká šílená žabomyší válka, která se v rétorice přítomných uměleckých duší mění v boj o osud demokracie a dobra, nebo když si Jiří Strach potřebuje postěžovat, jak moc nerozumí mladým lidem. Pozitivní zprávy se šíří pomaleji. Potřebujeme prestižní časopis The Hollywood Reporter, aby nám připomněl, že se jedná o jednu z nejlepších filmařských škol světa.

Pokud nejste zarytí fanoušci experimentální kinematografie a dáváte přednost snáze stravitelné hollywoodské zábavě, nejspíš jste zaregistrovali, že dialogy v populárních filmech se často opakují. Postavy v podobných situacích prostě reagují podobným způsobem a komentují to podobnými hláškami. Které z hojně slýchaných větiček můžeme slýchat přece jen častěji než jiné?

Hlavní televizní sezóna naplno začala a poté, co jsme si minulý týden představili zejména novinky jednotlivých stanic, se tentokrát budeme ve větší míře opět věnovat filmovým peckám, které byste v nabité nabídce rozhodně neměli minout.

O Keanu Charlesi Reevesovi se už mnoho let říká, že na place Draculy nejspíš pochytil od transylvánského knížete pár triků a přestal stárnout. Dnes nám však nezbývá než se vetřít s možná nečekanou zprávou, že v Libanonu narozený herec slaví 60. narozeniny. Syn anglické matky a amerického otce podědil evropské, havajské a asijské předky. Od nějakých šesti let vyrůstal ve Spojených státech a Kanadě, velký vliv však na něj měla osoba čínské babičky, jejíž étos ve velké míře přijal za vlastní. Jeho dospívání poznamenala četná matčina manželství (s otcem se přestal stýkat ve svých třinácti, což už bylo mnoho let po rozchodu rodičů). Není divu, že v důsledku nestálosti a nejistoty okolo sebe se Reeves stal problémovým dítětem, vyloučený byl ze čtyř středních škol. Jedním z mála světlých bodů jeho mládí byl zájem o dráhu profesionálního hokejisty. Nakonec se jím nestal, dnes ho známe jako jednoho z nejmilovanějších hollywoodských herců. Během jeho hvězdné kariéry ho pronásledovaly nedůvěra veřejnosti v jeho talent i osobní tragédie, všechny překážky ale překonal a dnes platí za milovanou ikonu. Připomeňme si 8 z jeho nejlepších rolí.

S koncem prázdnin nám ubylo nejen lidí na dovolených, ale také v kinosálech. Návštěvnost oproti minulým týdnům klesla, není ale nutné bít na poplach. Novinky v čele s nepovedenou Vránou (The Crow), která odstartovala až na 10. pozici, sice publikum neoslovily, prověřené hity ale táhnou dál. A všem vládne Jiří Mádl.

Letní prázdniny skončily a tím definitivně začala podzimní televizní sezóna, ve které se stanice vrací do svého typického režimu a připravily si pro nás řadu nových seriálu a pořadů. Vrací se proto i naše tradiční rubrika, v níž si budeme probírat, z jakých titulů rostou hity a jaké se naopak minuly diváckému zájmu. A že nám minulý týden v tomto ohledu přichystal řadu ratingových překvapení.

Být ženou v branži, kde se chlapi s žílami na bicepsech ohání velkými kvéry a cedí drsné hlášky směrem k protivníkům, jež se chystají oddělat, není jednoduché. Maskulinní osmdesátá léta, kdy kinematografie jako čelní hvězdy uznala Arnolda Schwarzeneggera a Sylvestera Stalloneho, přesto otevřela prostor také hrdinkám, které nemohou čekat na pomocnou ruku. Silné ženy v akčních filmech, ať už těch dobrodružných, hororových či komediálně laděných, v některých případech ještě nesetřásly sexuální objektivizaci, ale mužům to dokázaly nandat a obstarat i lidštější, empatický přístup.

Richard Tiffany Gere se narodil do běžné středostavovské rodiny. Táta pojišťovák, máma v domácnosti. To člověka příliš nepředurčuje k výjimečnosti. Jenže je tu ten nezpochybnitelný fakt, že Richard byl vždy, jak to říct a nepřehánět, nejdokonalejší lidská bytost, jakou si jde představit. Na střední škole exceloval v gymnastice i ve hře na hudební nástroje. Jeho výjimečné sportovní výkony mu zajistily stipendium na vysoké škole, kde se rozhodl ze všech možných věcí studovat filosofii. Gere je zkrátka jedním z těch otravných, nesnesitelných lidí, kteří jsou skvělí naprosto ve všem. Od začátku 70. let začal hrát v divadle, často v muzikálech, kde zužitkoval svou hereckou i fyzickou všestrannost. Do osmdesátých let pak vstupoval jako rodící se hollywoodská star. Připomeňme si chronologicky 10 největších výkonů jeho kariéry v den jeho 75. narozenin.

Jack Black se narodil do rodiny satelitních inženýrů. A tím není myšleno satelity, s nimiž se dá naladit na nejčerstvější díl Hry o trůny, ale takové, s jejichž pomocí se odpalují nukleární rakety. To je původ jako dělaný pro kariérního komika. Jsou situace, kdy se dá buď brečet, nebo smát, a vyrůstat ve stínu nukleární hrozby je jedna z nich. Jack Black si to vzal k srdci a stal se jedním z nejznámějších amerických bavičů své generace. Ve středu oslavil své 55. narozeniny, připomeňme si tedy šest jeho nejlepších rolí. Mělo jich být pět, ale kterou vyřadit? Snad to působí aspoň trochu legračně.

Trailer na Megalopolis Francise Forda Coppoly před pár dny vzbudil hodně emocí – nejprve kvůli odvážnému kroku proti kritikům, kteří údajně nedocenili několik předchozích Coppolových hitů, a posléze kvůli přiznání, že nespokojené výkřiky recenzentů na adresu Kmotra, Apokalypsy či Drákuly si studio Lionsgate vycucalo z prstu; respektive z umělé inteligence. Zní to jako bezprecedentní šílenost, přesto se před dvěma dekádami už něco trochu podobného přece jen stalo.

Jedním ze stěžejních témat současné kinematografie je, že dnešní doba už nerodí filmové hvězdy. Ty byly sice na ústupu prakticky po celý náš život (zářivost hvězd zlatého Hollywoodu první poloviny minulého století je nenapodobitelná), přeci jen ale ještě přelom století měl své ikony. Proto pokaždé trochu bodne u srdce, když u některého z posledních gigantů hrozí konec kariéry. Nyní se fanoušci bojí o Denzela Washingtona, pro něhož může být druhý Gladiátor (Gladiator II) labutí písní. Zároveň je ale předčasné charismatickému herci rovnou zamlouvat lůžko v domovu důchodců.

Pokud jste už stihli do kina vyrazit na sci-fi Vetřelec: Romulus (Alien: Romulus), jejímž prostřednictvím režisér Fede Alvarez vyplňuje dílky zejména mezi původním Vetřelcem (Alien) a jeho prvním pokračováním Vetřelci (Aliens), jistě vás zaujalo, jak přímočařeji hororový snímek nakládá s postavami humanoidních androidů zvaných syntetici. Vesmírných predátorů s vystřelovací čelistí i jejich oplodňovacích výsadkářů si užijeme dostatek, ale stejně jako ve většině předchozích částí pětačtyřicetileté ságy to vlastně nejsou zabijáčtí xenomorfové, před nimiž by lidé měli být nejvíc na pozoru a kdo tahá za nejrozvětvenější tematické nitky. V takové pozici stojí tentokrát hned dva roboti s biomechanickou strukturou, jejichž činy zvýznamňují letité tření mezi lidskou empatií a korporátní vykalkulovaností v průběhu celé franšízy. A nejen to.

Máme tu poslední prázdninový týden, což znamená jediné – hlavní stanice už naplno startují podzimní televizní sezónu plnou novinek i návratů hlavních seriálů. A proto jsme se rozhodli vám tentokrát místo klasických filmových tipů přiblížit některé z řady nových titulů.