Vetřelec je děsivá moc přírody. Androidi jsou pravými inženýry nejhrůznější sci-fi ságy

Chcete-li se vyvarovat spoilerů ohledně Romula, přeskočte rovnou k další podkapitole. Alvarez film úzce propojuje s epilogem původního Vetřelce od Ridleyho Scotta a dál rozkrývá aktivitu mocné vývojářské a kolonizační společnosti Weyland-Yutani, která své pestré výrobní linky zaměstnává mimo jiné sériovými modely syntetiků. Když parta mladých lidí z těžařské planety, již známe z událostí Vetřelců, vyletí na oběžnou dráhu za ztroskotaným plavidlem, vedle funkčních hibernačních kapslí umožňujících únik do veselejších zákoutí vesmíru najde také pozůstatky děsivých lidských experimentů s vetřelčí DNA.

Na palubě se kromě mimozemských subjektů nachází jediný „živý“ pamětník operací Weylandu, zpola zničený android Rook s designem tváře odpovídající Ashovi (Ian Holm) z prvního filmu. Tvůrci tím upevňují kontinuitu a vkládají figuru striktně odevzdanou vyšším požadavkům firmy, která si uvědomuje, že vetřelci jsou nejdokonalejším organismem známého vesmíru, daleko výsadnějším než „příliš křehcí lidé“. Lidským hrdinům možná Rook pomáhá uniknout, ale pouze pod podmínkou, že s sebou odvezou i neporušený vzorek smrtelné přírodní moci s nejtvrdším oříškem v galaxii.

Jeho lidská tvář sedí na zmasakrovaném těle v rozporu s chladnou neemotivní strategičností, což ztělesňuje ještě druhý a důležitější syntetik filmu, zprvu „mentálně oslabený“ Andy (David Jonsson). Věčný parťák lidské protagonistky Rain (Cailee Spaeny), naprogramovaný dělat jednoduše to, co je pro křehkou dívku nejlepší, se po vložení korporátního čipu na cizí lodi upgraduje na řídící systém Matka, jemuž podléhali i Ash a Rook. Bije se v něm ochranářská povinnost vůči Rain s firemní existenční politikou, totiž bez remcání sloužit a nehledět na vedlejší oběti při cestě za kýženým evolučním cílem – pokud možno identifikovat a také překlenout rozdíly mezi lidským stvořitelem a syntetickým, potažmo i biologickým výtvorem. Tedy dvěma subsvěty Vetřelce, jejichž dominanta a úloha se ve stále složitější mytologii variuje a zpochybňuje, ale také soustavně tematizuje. A to hlavně prostřednictvím fascinujících androidů, umělých výtvorů, v nichž však nepředvídatelně vybuchují lidské projevy emocí a kteří se mohou i pasovat na stvořitele.

Originál Ridleyho Scotta na nejzákladnější úrovni šlape jako čistý vyvražďovací horor ve vesmíru s nevinnými oběťmi dělnické třídy a šelmou krvácející kyselinu, která rozpouští chabé obranné mechanismy lidí i jejich masivní vesmírnou loď. Posádku obyčejných pracovníků Weylandu, kteří během daleké cesty domů spoléhají na zakódované instrukce operačního systému Matka, tvoří také dlouho kamuflovaný android Ash. V Holmově odměřeném britském výrazu zprvu těžko vyčteme postranní úmysly i přidružené symboliky. Nikomu nepřijde divné, že Ash zpět na palubu „soucitně“ vpustí Kanea (John Hurt), na cizí planetě napadeného neznámým parazitem.

Nikdo by rovněž distancovaného muže nepodezíral, když se v úvodu napije mléka. Tedy tekutiny, která Scottovi přímo na scéně údajně vnukla nápad, že androidy by měli obdařit bílou krví. Bílá je ostatně prázdná jako nepomalované plátno i jako neemoční inteligence, která se může jednoduše přetížit, když kumulace informací přesáhne jasně danou kapacitu. Ash, jenž vetřelci nenápadně pomáhá dostat se na palubu i uniknout včasnému usmrcení, pomyslně vybuchne a ukáže hluboko vštípenou lidskou temnotu, když hrdinka Ripleyová (Sigourney Weaver) odhalí nelítostný plán Weylandu.

Svou nadřízenou se náhle pokouší udusit srolovaným pornočasopisem, v čemž se vyznavači freudovských psychoanalitických výkladů nepřestávají rochnit. Vyjádřil se k tomu i samotný Scott: „Ash byl asexuální vyjma případu, kdy v něm násilí probudilo sexuální potřebu. Je to jako ptát se, kolik dat musíte do počítače naládovat, abyste překročili hranici emocí?,“ nechal se slyšet roku 2017 v rozhovoru pro Den of Geek. Stroj dost inteligentní na to, aby si mezi lidmi uvědomoval vlastní odlišnost, tak mohl začít nositeli duše pohrdat a s uspokojením sledovat, jak zmírají ve chřtánu bytosti ještě bestiálnější než on. Není ale víc bestiální stvořit perfektně naprogramovaný zdroj, který na rozdíl od vesmírného monstra pouze nebojuje o přežití a neusiluje o rozmnožení, nýbrž cílevědomě napomáhá v eliminaci ryzí lidskosti?

Bishop v podání Lance Henriksena ve Vetřelcích pochopitelně znepokojí Ripleyovou, která se jeho pravé identity tentokrát dohmátne hned ze startu záchranné mise. Spolu s týmem mariňáků letí na planetu znovu představenou v Romulovi, s jejíž kolonií Weyland ztratil signál a kde pravděpodobně řádili vetřelci. Bishopa nechce ve své blízkosti, ačkoli mnohem bodřejší prototyp ji ubezpečí, že pro androida je dle prvního Asimova zákona nemožné ublížit člověku.

Bishop sice vyjadřuje obdiv nad rozpitvanými těly facehuggerů, který ale tentokrát plyne prostě z nastřádaných znalostí a vyznívá fakticky. Syntetik opravdu cestuje s úkolem co nejlépe sloužit lidem a stane se jedním z hlavních hrdinů krvavé konfrontace, jejímž hlavním korporátním padouchem je tentokrát lstivý Burke (Paul Reiser) – v podstatě osoba, která by mohla snadno být jediným tvůrcem a kazatelem Ashe. Bishop je oproti předchůdci spíš jako osiřelý kluk z předměstí Bronxu, který chce někam zapadnout a těší ho, když může svým druhům pomoci.

Třetí díl se vyjma krátkého Bishopova výstupu obešel bez syntetiků, sexuální symboliku i konflikt Jekylla s Hydem uvnitř každého jedince přenesl trochu explicitněji do zádumčivé vesmírné věznice, kde „lidský odpad“ rázem pobýval vedle ženy a také vetřelce, hladce převyšujícího ty nejnásilnější tendence chlapských muklů. Zápornou existenční roli znovu přejali lidé a konkrétně stvořitel Bishopa v opětovném podání Henriksena.

Tento narativ se prodloužil do problematicky přijatého Vzkříšení, v němž Analee Call (Winona Ryder) altruisticky uznala duševní svrchovanost lidských protagonistů před vesmírnými zabijáky i korporátními inženýry, kteří učili metodou pokus-trest poslouchat i jinak nepoddajné vetřelce.

Podobný empatický základ má také Walter (Michael Fassbender) ve druhém dějovém prequelu Ridleyho Scotta Vetřelec: Covenant. O pár fyzických modifikací vylepšený prototyp Davida, jehož Fassbender přivedl k životu v původním prequelu Prometheus, svědomitě ochraňuje posádku vesmírného korábu, která převáží tisíce spících kolonistů na vzdálenou planetu. Část výsadkářů se rozhodne zmapovat signál z neznámé, mnohem bližší a potenciálně také obyvatelné planety.

Ta pozoruhodně připomíná Zemi, na kterou jsme se v hlavní filmové sérii Vetřelce stále ještě nepodívali. Jenže je mrtvolná, bez známek radostně bujícího života a s oparem genetické mutace, již způsobilo kompletní vyhynutí druhů a následná uměle řízená biologická obnova. O tu se totiž mnoho let staral David, na lodi Prometheus původně vyslaný samotným zakladatelem Weylandu objevit původ života a možné substance či vědění potřebné k nabytí nesmrtelnosti. David v Prometheovi přečkával hibernaci posádky fascinací kulturním dědictvím, které mu v prologu Covenanta Weyland (Guy Pearce) vštípil ve scéně, kdy nad čerstvě zrozeným robotem ční Michelangelův David. Syntetik obdivuje roli stvořitele a hluboce pohrdá lidmi, kteří pro vlastní nos nevidí za výplatní šek a jejichž vztahy, empatie a evoluční arogance jim znemožňují pokročit v procesu nevyhnutelné anihilace a posthumanismu.

David, navzdory většímu důrazu na klasickou ženskou hrdinku v Prometheovi nejvýraznější a nejlépe definovaná postava, spatřuje v infikování, smrti, obrodě a stvoření nového druhu, ať už sebevíc monstrózního, akt umění. Walter, jenž funguje jako dokonalý prototyp globální neutrality s dikcí televizní rosničky, v sobě dle Davida „má symfonie“, ale je zcela oproštěný od estetického blaha umění. I přesto, že jde třeba o hru na boha způsobující praskání hrudních košů a hodně křiku v místech, kde vás nikdo ječet neuslyší.

Covenant odkazuje k mytické Arše úmluvy, v níž se ukrývá Mojžíšovo desatero. Z hrudního koše živoucí lidské schránky, která se má řídit božím přikázáním, vytryskne xenomorf ve stínu oslavujícího Davida, jenž měl pouze následovat pokyny lidských stvořitelů. Kruh lidstva, jeho technologie a zdánlivě nesouvisející příšery se uzavírá a na lidské postavy už zdánlivě nezbývá prostor.

I proto odvážný Covenant, ve kterém Katherine Waterstone plnila jen podružnou kanonickou úlohu hrdinky survival roviny, v kinech propadl a nikdy nedostane zamýšlené pokračování. A proto se Romulus uchýlil ke kompromisu, publikum intenzivněji zahrnul hororovou nostalgií a věčné robotické dilema otiskl do jediného androida na bázi Jekylla a Hyda. Být naživu značí ve vetřelčí sérii, kterou brzy prodlouží očekávaný seriál Alien: Earth (ano, konečně nás zavede na Zemi), mnoho různých věcí. Jaké výtvory přitom nemají právo říct, že ony jsou těmi nejvýsadnějšími božskými instrumenty?

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Film Stories, Collider, Den of Geek, The New Republic