První Beetlejuice představil světu Tima Burtona. Co nám o filmaři říká po třech dekádách?

První Beetlejuice vznikal v relativní Burtonově nejistotě ohledně toho, co mu u studia projde. Producenti však cítili po úspěchu jeho debutu Pee-Weeho velké dobrodružství poměrně velkou důvěru v to, že publikum stojí o „divnost“ víc než o uhlazené blockbustery.

Burton byl navíc vždy ochotný přizpůsobovat scénář požadavkům, dokonce se nechal přesvědčit k obsazení Michaela Keatona, jenž nebyl jeho vlastní volbou (v tu dobu ho neznal). Snímek tedy vznikl bez pikantních zákulisních dramat, tedy nad rámec toho, že Burton musel poněkud couvat ohledně prvků nevhodných pro rodinné publikum. Zmizelo explicitní násilí, sexuální humor byl redukován na minimum.

Větší problém byl poměrně těsný patnáctimilionový rozpočet, v němž se našel jen jediný milion na speciální efekty. Proto musel Burton uhnout k staromilské stylizaci, která přiznává svou umělost a dovoluje nedostatek prostředků prodat jako umělecký záměr. Jednalo se o jednoznačné štěstí v neštěstí, diváci si stop motion animaci a pestrobarevné dokreslovačky zamilovali a Burton si odnesl cenou lekci do budoucna ohledně toho, jak uhranout publikum.

Z filmu si samozřejmě pamatujeme hlavně ústřední strašidlo, proto během sledování překvapí, že Keaton se ve filmu jako postava objeví poprvé přesně v polovině stopáže a celkem je v obraze 15 minut z hodiny a půl. Beetlejuice není příběhem Beetlejuice, ten v něm dokonce není ani jednou z hlavních postav. Sledujeme místo toho manželský pár Adama a Barbaru (Alec Baldwin, Geena Davis), kteří zemřou při autonehodě, brzy se ale octnou zpět ve svém domě a musí se smířit s tím, že svět živých je jim uzavřen.

Zdá se, že by byli ochotní se s tím i smířit, pokud by mohli navěky existovat sami ve svém milovaném hnízdečku. Do něj se však brzy vkrádá nový manželský pár Beetzových (Catherine O'Hara, Jeffrey Jones), který má velmi odlišné představy o tom, jak má rodinné sídlo vypadat. Úkol je tedy jasný – začít strašit a rodinku vyhnat. Jenže to je těžší, než se zdá. Hrdinům se zprvu podaří pouze navázat kontakt s depresivní emo dcerou Lydií (Winona Ryder), která je z přítomnosti duchů nadšená, zatímco její rodiče paranormální jevy ani nedokážou registrovat. Jako poslední zoufalé řešení se otevírá možnost vyvolat démona Beetlejuice, který je prý na vyhánění lidí profesionál. Ve skutečnosti chce uniknout ze zajetí a terorizovat celý svět.

Nevznikl myšlenkově složitý film, což bylo pro část odborné i široké veřejnosti důvodem, proč si k němu nenašli cestu. Tito nespokojenci však byli v menšině, snímek se stal velkým hitem a mimo jiné umožnil Burtonovi roztočit Batmana, který do té doby ležel u ledu. 75 milionů se možná nejeví jako velká suma, vzpomeňme ale na skromné náklady. Burton měl najednou dveře dokořán a mohla začít jeho veleúspěšná kariéra během devadesátých let.

Tento text vzniká ještě před zhlédnutím druhého dílu, který mnozí považují za Burtonův návrat do formy po zhruba dvou dekádách stagnace. Zvěsti o comebacku se rozhodně krásně poslouchají. Někteří kritici si možná stěžují na propadnutí díla nostalgii, ta však byla vždy předním hnacím Burtonovým motorem. Pokud něco, je hezké, že je z jeho tvorby opět cítit emoce jakéhokoliv typu.

Důvod, proč Tim v posledních letech upadl do irelevance, souvisí s tím, jak málo zřejmě rozumí sám sobě a svému postavení ve filmové branži. Uvěřil tomu, že je protisystémovým autorem, který vše, na co sáhne, ozvláštňuje příslovečnou „hloubkou“. Když ho o sobě slyšíte vyprávět, mluví s vervou nevybouřeného teenagera o tom, jak se vzpírá autoritám a bojuje o to, aby mohl realizovat své nekonformní vize.

Pravdou je pravý opak. Burton je mistrem povrchu, manýry a velmi přímočarých emocí, proto jeho tvorba konvenuje nejvíc dospívajícím. Od samého počátku své kariéry navíc točí pro velká studia. S výjimkou prvních pár konfliktních měsíců, které strávil jako internista u Disneyho, ho Hollywood přijal s otevřenou náručí a zatímco si v médiích budoval pověst rebela, producenti pracovali na tom, aby se z něj stal jeden z nejlukrativnějších brandů. (Je sice pravda, že mu studio sebralo třetího Batmana, protože chtělo produkci odbýt rychleji a rozhodlo se uhnout od Burtonovy značkové divnosti, netrvalo ale dlouho, než měl novou práci. Nejde o tak velký rozkol, jak se někteří tváří.)

Jeho úpadek v novém století se často spojuje s tím, že se prý v této době zaprodal mainstreamu, ale to je jeden velký omyl. Burton nemá období, kdy by byl malým nezávislým tvůrcem. Jeho první celovečerní film byl ostatně zakázka Pee-Weeho velké dobrodružství. Beetlejuice byl již plně ponořen do systému merchandisingu a „doplňkového contentu“, včetně animovaného seriálu. Marketing filmu agresivně cílil na nejmenší, jimž prodával tematické figurky na hraní, jež po zmáčknutí pronášely chytlavé one linery Michaela Keatona. Tim Burton byl vždy na prodej, nehledě na to, jak se prezentuje veřejnosti.

Tohle odhalení nemá Burtona shodit a znehodnotit, pouze zasadit jeho tvorbu do kontextu. Burton má úžasný vizuální cit a světy v jeho raných filmech ožívají a vtahují nás do sebe. A to prodává. Je ostatně v první řadě výtvarníkem, k filmu přišel jako animátor, který má navrhovat design postaviček a lokací. V tom také exceluje. Jeho schopnost načrtnout svět je výpovědnější než jeho dialogy.

Jeho filmy přestaly být zajímavé nikoliv ve chvíli, kdy přišly o hloubku (kterou nikdy neměly), nebo když se začal ohlížet na zájmy studia (což dělal vždy), ale když přišly o burtonovsky vypiplaný povrch. Alenka, Dumbo, Temné stíny a bůh ví, co ještě, jsou nezajímavé, protože se na ně tak špatně kouká. Protože jsou stylisticky nudné, monotónní, zaplněné sterilními digitálními triky, takže nevzbuzují zájem a nejsou inspirací pro naši fantazii. Burton upadl do rutiny a každý jeho film začal vypadat stejně. Jako by se stal imitátorem sebe sama. Každou látku prostě ošetří „způsobem, jakým by to udělal Tim Burton“ a věří, že jí to dodá potřebnou sílu z principu. Ve chvíli, kdy však z jeho filmů zmizela unikátní výtvarná řešení, nezbylo nic k docenění.

O druhém Beetlejuicovi se mluví jako o dvou hodinách sympatického blbnutí a třeskuté zábavě. Pokud je to pravda, možná se vážně podaří znovunalézt Burtonovo ztracené kouzlo. Právě to by ho totiž mohlo vyprovokovat k tomu, ale vyšel z komfortní zóny a přišel s nějakými novými audiovizuálními gagy a zajímavými nápady. Budeme jenom rádi, když se mu to podaří.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, IMDb