Od Tropické bouře po Školu Ro(c)ku. Připomeňte si nejlepší role ultimátního komika Jacka Blacka

Určitě jedna z ultimátních rolí Jacka Blacka, jistě i proto, že v satirickém snímku Bena Stillera hraje přehnanou verzi otravného amerického mainstreamového komika, takže tak trochu sebe sama. Tvůrci mu ostatně psali scénář na tělo, přestože si rezignovaný šašek s udupanými ambicemi Jeff Portnoy pořádný kus inspirace bere i od Eddie Murphyho a Chrise Farleye.

Většina pozornosti u Tropické bouře vždy směřovala k samotnému Stillerovi a hlavně památné skoro oscarové roli Roberta Downeyho Jr., Jack tedy zůstává tak trochu v jejich stínu. Je ale jasné, že nikdo jiný by v tu chvíli stejný stereotyp nemohl ztvárnit s větší přesvědčivostí. Kolegy podle všeho překvapil tím, že jako jeden z mála herců uměl celkem zručně zacházet se zbraní a nepotřeboval se účastnit výcviku.

Jack Black je přesně ten typ komika, který sice většinu času dělá nejbanálnější komedii, je ale dost inteligentní na to, aby si to uvědomoval. Tím mnohé trochu provokuje: „Copak nemáš na víc?" Jeho peněženka si ale rozhodně nestěžuje a vždy je možné udělat úkrok k hodnotnější roli. Jako je ta v Tropické bouři.

Jednou z největších příležitostí, jak ukázat rozsah, měl být pro Blacka jistě opulentní tříhodinový King kong Petera Jacksona. Monumentální exces vystavený na úspěchu Pána prstenů sice nevedl k reakcím publika, v něž se doufalo, přesto je úžasné, že tenhle atypický film, který jako by přišel z jiné dimenze, existuje. Přes jeho nedostatky a nestřídmost platí, že nikdo jiný a nikdy jindy by ho nemohl natočit. Stačí ho porovnat s novějšími inkarnacemi Konga, aby bylo jasné, jak je tahle pocta zlaté éře Hollywoodu výjimečná.

Jack Black ztvárňuje arogantního, přesto sympatického filmového producenta, který stojí za výpravou na Kongův Ostrov lebek. Aby docílil svých plánů, tedy natočení vzrušujícího dobrodružného filmu, lže všem okolo sebe, jako když tiskne. Přesto, když dojde na akci, se v něm najde kus lidskosti. Není to jednoznačný záporák, nejde tedy o snadnou či přímočarou roli a Black se s ní vypořádal velmi dobře.

Michel Gondry se po svém Věčném svitu neposkvrněné mysli stal jedním z nejuctívanějších režisérů své generace, přesto se na několik let stáhl zpět do Evropy a točil domácí produkce, reklamy, klipy a europudinky. Nakonec se ale přeci jen rozhodl, že nechce skončit jako Jan Svěrák, a vrátil se za oceán, aby zužitkoval svůj společenský kapitál. Prosím, přetočte je přesto relativně malý a nenápadný snímek, který jako by dělal vše pro to, aby nemohl být považován za nástupce jedné z nejmilovanějších romancí nového století.

Jedná se o poctu nerdské subkultuře (která měla brzy naplno vstoupit do mainstreamu, marvelácké tažení ale tvůrci ještě nemohli předvídat) a nevyhnutelně mizející éře videopůjčoven i analogového amatérského filmu. Jack Black a Yasiin Bey jednoho dne nedopatřením smažou kompletní videotéku své půjčovny a jejich šíleným řešením je milované klasiky po domácku scénu po scéně svépomocí natočit.

Prosíme, přetočte se tedy stává milostným dopisem filmovým nadšencům a konkrétněji všem těm, kteří se jednak zapomínají ve svých oblíbených klasikách, a navíc mají odvahu je bez profesionálních prostředků napodobovat. Jedná se o příjemný snímek, který dokáže ve správnou chvíli emocionálně rezonovat.

Black hraje málokdy proti typu, i jeho komplexnější výkony se většinou pohybují v bezpečných komediálních mantinelech a on ztvárňuje hlasité extrovertní šašky. Režisérka a scenáristka Nancy Meyers si ho ale zamilovala ve Škole Ro(c)ku s tím, že ocenila jeho podceňovanou „roztomilost“. Jack byl z toho všeho poněkud nesvůj, režisérka ale tak sršela nadšením, že ji nedokázal odmítnout.

Tak se Black octnul v romantické komedii jako filmový skladatel randící s Kate Winslet. Spárovat herce, který neodpovídal standardům mužské krásy, s hrdinkou největšího romantického filmu všech dob, bylo dalším záměrem režisérky.

Od té doby už se hodně napsalo o tom, jak absurdní je, že Jack Black byl často rámovaný a marketovaný jako „ošklivý“ a „komicky tlustý“ muž, u něhož je směšné si představit, že by měl úspěch u žen. Přestože rozhodně nikdy netrpěl obezitou, jen běžnou nadváhou, a jeho obličej je... prostě normální. Estetické nároky kladené na ženy jsou velké téma, totéž u mužů se často podceňuje a Prázdniny patří k filmům, které se proti tomu snaží bojovat.

Před uvedením Kung Fu Pandy nikoho ani nenapadlo, že by tenhle Dreamworks animák mohl být čímkoliv jiným než přihlouplou komedií, na kterou se rychle zapomene. Snímek ale dopadl tak nečekaně dobře, že dodnes platí za jeden z nejlepších CGI filmů své éry, který navíc odstartoval úspěšnou sérii, jež prakticky po celou dobu překvapuje tím, že je o pořádný kus lepší, než bychom předpokládali.

Ve středu toho všeho stojí Jack Black a jeho panda Po, jež se ukazuje být skvěle koncipovaným hrdinou. Jak nám řekl režisér filmu John Stevenson během své návštěvy Anifilmu, pro tvůrce bylo důležité, aby hrdina nebyl typickým neschopným patlalem. Po má svoje vrtochy, v jádru to je ale schopný hrdina, který se může vypracovat k výjimečnosti stejně jako každý jiný hrdina bojového filmu.

Jack Black se aktivně účastnil toho, jak správného mixu nadsázky a blízkosti docílit a Po se po jeho zásahu stal o kus sympatičtějším a méně otravným hrdinou, než měl být podle prapůvodního plánu. Tvůrci rozhodně narazili na zlato, protože tenhle hrdina s Blackovým hlasem utáhl už čtyři celovečerní filmy. Neříkáme, že to je vrchol kinematografie, ale slušná rodinná zábava určitě.

Dávno před tím, než scenárista Mike White strhl svět svým fenomenálním seriálem Bílý lotus (a nějakou dobu před tím, než soutěžil v Survivorovi... ale to je příběh na jindy) spojil síly s milovaným nezávislým režisérem Richardem Linklaterem a dal světu tuhle kultovní komedii, která v mnoha ohledech ustanovila veřejnou persónu Jacka Blacka a napevno určila směr, jakým se bude ubírat jeho kariéra.

Jack Black se osobně o hudbu zajímá (má ostatně kapelu Tenacious D), takže v roli zneuznaného hudebníka, který uprostřed životní krize přijímá roli suplujícího učitele, nemusel nadšení pro rock předstírat. To ostatně není překvapivé, White totiž napsal scénář v době, kdy byl Black jeho soused a často pouštěl klasiky na maximální hlasitost. Whitea upřímně řečeno hudba nezajímala, jeho pozornost si však získal energický soused, středně úspěšný herec, jehož kariéra se zjevně neubírá tím nejvíc produktivním směrem, frustraci si tedy vybíjí svou hlasitou extroverzí. Tomu se vážně říká role na tělo.

Jak Whiteův, tak později Linklaterův cit dokázaly zkrotit Blackův potenciál a svět dostal jednu z nejpříjemnějších komedií široko daleko. I když nejde ani o režijní, ani o scenáristický vrchol tvůrců, Blackovo charisma vyplňuje mezery a přes jednoduchý námět vede k zapamatování hodnému zážitku, bez nějž bychom dnes tohohle komika nejspíš neznali.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, IMDb, Kinobox