Největší český žijící filmař slaví 90 let. Připomeňte si nejlepší filmy Jana Švankmajera

Náš žebříček otevírá druhý Švankmajerův celovečerní film a první vzniklý po revoluci. Najednou se mohlo říkat cokoliv, jen bylo problém, kdo vám za to zaplatí. Snímek tedy vznikl v koprodukci čtyř evropských zemí, krom Česka ještě Británie, Francie a Německa. Švankmajera známe hlavně jako nekompromisního umělce, lidé z filmového průmyslu ale ví, že jeho produkční společnost Athanor je také tvrdý vyjednávač co do financí. Když nějaký světový festival Švankmajera pozve, obratem přijde dotaz na finanční ohodnocení. To vše samozřejmě ve jménu další tvorby.

Lekce Faust s Petrem Čepkem v hlavní roli shromažďuje jakožto první Švankmajerův kapitalistický produkt všechny jeho trademarky tak, aby se tvůrci podařilo vyčlenit pro sebe místo na trhu. Opět to zní velmi vypočítavě, ale taková je realita filmové produkce. Nutně to navíc nebrání tomu, aby vzniklá varianta na faustovskou legendu stála za to. V mnoha ohledech se jedná o best of dosavadního Švankmajera, ve snímku se mísí snové výjevy plné animací a loutek s živými herci, dílo těží z atmosféry Prahy, která ještě není turistickým skanzenem. Nejde o režisérův vrchol, ale jistě důležitou přechodovou kapitolu jeho tvorby.

Jeden z nejpřístupnějších Švankmajerových filmů, jistě i proto, že ústřední pohádku o Otesánkovi každý zná, může tedy sloužit jako poměrně slušný záchytný bod. Švankmajerovy filmy jsou tradičně těžké na usledování, přídomek surrealista nenosí jen pro svůj výtvarný vkus, ale i přístup k výstavbě díla a jeho logice (či její absenci). Hlavní role navíc ztvárňují populární herci Veronika Žilková a Jan Hartl.

Otesánek rozhodně skýtá mnoho příležitostí k zajímavému výkladu. Příběh o bezdětných rodičích, kteří si přivlastní potomka, jenž se nakonec stane jejich zkázou, je pro Švankmajera jako dělaný a hrátky s dřevěným samorostem zas skvěle pasují k jeho stop motion animaci a loutkářství. Snímek vyhrál hlavního Českého lva a Švankmajer se tím nejvíc přiblížil mainstreamu, což jeho nejvěrnější příznivci samozřejmě nevidí rádi. Rozhodně to ale není žádné zaprodání se a změkčilost, spíš dobře využitá příležitost.

Někteří označují Šílené za Švankmajerův tvůrčí vrchol, jiní, za první známku toho, že už je za zenitem. Vzhledem k umístění v tomto žebříčku asi nemá smysl předstírat nestrannost, za Šílenými stojíme a nedáme na ně dopustit. Sám Švankmajer označil tento svůj film inspirovaný povídkami E. A. Poea a postavou markýze de Sadea za „filosofický horor“. Pavel Liška ztvárňuje mladého muže, jenž se pohybuje na hraně šílenství a smrt matky je pro něj poslední kapkou.

V mentální instituci se setkává s Janem Třískou, který věří, že je markýzem de Sade. Což zní jako sranda jen tak dlouho, dokud vám nedojde, čeho byl de Sade schopný. Snímek těží z uzavřeného prostoru, v němž se odehrává děj. Opět existují určité záchytné body, díky nimž se jde v této halucinační jízdě trochu zorientovat. A pokud máte rádi patos Jana Třísky, jistě vás strhne i jeho poslední příležitost plně herecky exhibovat, navíc ve filmu, který snese jeho expresivní herectví.

Ohledně Jana Švankmajera si samozřejmě nejde vystačit s celovečerní tvorbou, která podle mnohých nikdy nedosáhla kvality jeho krátkometrážního portfolia. Obzvlášť pro surrealistu může být menší formát samozřejmě výhodou, protože mu umožňuje na malé ploše rozvést jeden nápad a netrápit se tolik s gradací, kontinuitou a strukturou. Pokud se vám tedy někdy poštěstí v programu kina zahlédnout pásmo Švankmajerových krátkých filmů, jednoznačně doporučujeme vyrazit.

Pokud máme zmínit některé konkrétní tituly, raná Zahrada z roku 1968, ikonické Možnosti dialogu z roku 1982 a pozdní Konec stalinismu v Čechách či úplně poslední kraťas Jídlo z roku 1992 patří k tomu nejlepšímu, co Švankmajer natočil a právě distribuce těchto kraťasů nejvíc posloužila věhlasu jeho osobnosti a výtvarného stylu. Většina z nich jen navíc na YouTube či dalších platformách, i když negarantujeme, že jde o oficiální kanály.

Na první místě lze stěží očekávat překvapení. Něco z Alenky je film považovaný za vrcholnou ukázku filmového surrealismu a musí ho povinně znát každý světový cinefil. Je tím nejlepším, co Švankmajer vytvořil? Asi není? V určitém ohledu to je irelevantní otázka, pokud se bavíme o vlivu díla. Málokterému umělci se poštěstí, aby nečitelná změť dobového vkusu a distribučního štěstí vedla k tomu, že jeho nejznámější dílo je i tím nejpovedenějším, nebo takovým, které ho nejlépe vystihuje. Alence například takřka chybí specifický švankmajerovský humor. Její dopad je ale neoddiskutovatelný.

Svérázná adaptace Lewise Carrolla byla prvním Švankmajerovým celovečerním filmem a vznikla ještě na sklonku znárodnění kinematografie. Režisér byl nespokojený s tím, že klasickou knihu filmaři tradičně překládají jako pohádku, postaral se tedy o to, aby se na světě objevila alespoň jedna hororová verze. Snímek vyhrál festival v Annecy, nejdůležitější animátorskou přehlídku, a od té doby je tučně zapsaný v učebnicích filmu.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, IMDb