Keanu Reeves slaví 60 let. Připomeňte si nejlepší role kdysi vysmívaného, dnes milovaného herce

U nás se Bill a Ted nikdy nedočkali stejně výrazného popkulturního postavení jako v domácích Spojených státech. Premiéru si odbyli na přelomu 80. a 90. let, kdy do Československa proudila obrovská kvanta dekády zadržovaného západního obsahu a některé velmi populární dobové brandy se jednoduše ztratily v davu.

Pro Reevese a jeho kariéru jde ale, v dobrém i zlém, o určující dílo. V době premiéry měl za sebou už pár let snažení před kamerou, z nichž nejvýraznějším počinem byla nejspíš vedlejší role v Nebezpečných známostech. Začínal se profilovat především jako herec v teen dramatech. Svérázná komedie o floutcích, co cestují časem, však byla jeho největším komerčním úspěchem a spolu s Alexem Winterem se stal jedním z prototypů bezstarostného, přihlouplého, ale dobráckého hrdiny 90. let.

Snímek se dočkal pokračování o 2 roky později a legacy sequelu v roce 2020. Sledovat ho dnes, když k němu na rozdíl od Američanů necítíme nostalgii, je upřímně řečeno maličko neuspokojivé, ale takový je osud většiny podobných filmů, když se vzdálí svému popkulturního kontextu.

Hned zkraje kariéry měl Keanu vyšší umělecké ambice. Dosvědčuje to jeho střet s Gusem Van Santem, jenž byl v 90. letech vrcholným představitelem amerického nezávislého filmu. Mé soukromé Idaho je zlomový snímek neformálního hnutí new queer cinema, jež pomalu, ale jistě přesouvalo LGBT+ témata z periferie do amerického mainstreamu.

Reeves a jeho dobrý kamarád River Phoenix ztvárňují dva prostituty, kteří se ke své práci dostali z velmi odlišných důvodů. Reevesův Scott rebeluje proti svému zazobanému způsobu života, chudý Mike naopak bojuje o přežití. Oba muži se spřátelí, problém však je, že Mike cítí ke Scottovi víc, než co může cítit on k němu. Aby toho nebylo málo, trpí Mike narkolepsií. Snímek byl především považován za tour de force mladého Rivera Phoenixe, jemuž všichni předvídali velkou budoucnost. O dva roky později se třiadvacetiletý herec předávkoval a zemřel. Zůstalo tu ale tohle výjimečné drama, v němž oba herci představují svůj potenciál.

Ač se to zdá skoro neuvěřitelné vzhledem k tomu, že Keanu Reeves je dnes považovaný za jednoho z nejvíce charismatických herců Hollywoodu, první polovina 90, let se nesla v přesně opačném duchu. Keanu měl postavení oficiálního fackovacího panáka popkultury. Jeho dramatické role publikum nepřesvědčily a mladý muž byl považovaný za naprostý antitalent, herecké poleno, neschopnou hezkou tvář. Bylo cool se mu vysmívat, a čím více, tím lépe. Když ho Coppola obsadil do svého opusu Dracula, studia zaplavila vlna rozhořčených dopisů. Díky bohu, že tehdy ještě neexistovala současná digitální infrastruktura, Keanu by zažil ještě o kus větší peklo.

Abychom byli k antifandomu fér, Reeves má rozhodně velmi specifický manýrismus a není v žádném ohledu chameleonem. Což ale platí o drtivé většině herců, kteří se nesetkávají se stejným výsměchem. U nich chápeme, že záleží hlavně na režisérovi, aby se svým svěřencem naložil způsobem, který zužitkuje jeho klady, proč totéž nepřiznat Reevesovi?

Je Dracula případem vhodného angažmá? Vlastně ano. Reeves hraje naivního mladého muže, kterým může transylvánský netvor snadno manipulovat. Problém je, že jeho prázdné pohledy a vyjevené pronášení dialogů si mnozí vyložili jako neschopnost činit cokoliv jiného. Nehledě na to, že přesně pasuje k jeho postavě a ke Coppolově nadreálnému režijnímu přístupu. Keanu tedy svou pověst o mnoho nezlepšil, až zpětně musíme uznat, že k filmu přispěl právě tím, čím bylo potřeba.

Když se posuneme o dekádu dopředu, najdeme přesně opačný případ. Film, který byl ve své době považovaný za nedomrlé zklamání, táhne Reevesovo nově doceněné charisma tak úspěšně, že se o pár let později začalo chystat pokračování (stále jsme se ho nedočkali, stále nám ho slibují).

V době premiéry byl Constantine považovaný za nepřípustné změkčení temného komiksu ve prospěch mělké zábavy pro teenagery. Po čase ale, jistě i v důsledku nostalgie, kterou tentokrát cítíme stejně silně jako Američané, doceňujeme hlavně charisma Tildy Swinton, Rachel Weisz, Petera Stormara a samozřejmě Keanu Reevese v hlavní roli.

Je rozhodně pravda, že režisér Francis Lawrence neobjevil s Constantinem Ameriku, přesto nabídl dobrou komiksovou kusovku, která vyniká tím víc v porovnání s marveláckou šablonou. Když jsme si před 20 lety stěžovali na to, jak je Constantine infantilní oproti předloze, tak jsme ještě nevěděli, jak dobré to s ním máme v porovnání s tím, co přijde.

Reeves možná maličko zanevřel na nezávislou kinematografii a dramata vzhledem k tomu, jak nepřátelská vůči němu byla dlouho podstatná část cinefilní obce. Přesto jednou za čas udělá výjimku, patří k nim i nabídka Richarda Linklatera. Jednoho z mála filmařů, který může s Van Santem soupeřit o pozici přední ikonické nezávislé osobnosti 90. let.

Temný obraz je adaptací stejnojmenné literární předlohy Philipa K. Dicka, v níž sledujeme Ameriku blízké budoucnosti, jež se proměnila v dystopickou zemi, v které jsou obyvatelé pod neustálým dohledem (ještě že se něco takového nemůže stát i ve skutečnosti). Společnost se tedy oddává droze D a ztrácí jasný směr a smysl.

Linklater volí animátorskou metodu rotoskopie, aby zdůraznil atmosféru nepřirozenosti a narušené lucidity. Keanu ztvárňuje agenta na misi, jemuž se ale v důsledku všudypřítomné mánie rozdvojí osobnost. Celé vyprávění překrývá surreální opar, v němž se ztrácí individualita postav a logika děje. Jedná se o unikátní zážitek, v němž navíc Reevesovi sekundují velká jména jako Robert Downey Jr., Woody Harrelson a Winona Ryder.

Nebezpečná rychlost byla prvním krokem k rehabilitaci Reevesova postavení ve filmovém byznysu, kdy se konečně zdálo, že pro něj filmaři našli pevní místo. Keanu přitom rozhodně nebyl typický akční hrdina, až v éře Smrtonosné pasti se do popředí akčňáku mohl postavit i chlap s celkem běžnou fyziologií. Jan de Bont, kameraman Pasti, prodal tento film studiu právě jako variaci na veleúspěšný akčňák s Brucem Willisem.

Keanu nebyl zdaleka prvním kandidátem na hlavní roli, de Bont si ho vybral na základě jeho výkonu v Bodu zlomu. Chtěl však, aby Reeves zcela odhodil jakékoliv náznaky jeho floutkovské a mladistvé nátury, Reeves si tedy jako první gesto musel oholit hlavu (do natáčení si pak nechal pár vlasů narůst) a přeci jen vyrazit do posilovny. Režisér usiloval o to, aby byl hlavní hrdina mladý, ale schopný. Blízký, přesto v dobré kondici. „Výjimečnost, jaké lze dosáhnout.“ Šlo vymezení se vůči Arnoldům a Slyům 80. let. Od té doby jsme se z větší části k nerealistickým hrdinům opět vrátili, v době premiéry však Keanu přesně zapadl do nálady a konečně se dočkal pořádné chvály, i když v kontextu komerční role.

John Wick poprvé spatřil světlo světa už před deseti lety, nicméně stále jde o roli, která pro tento okamžik určuje veřejnou persónu Keanu Reevese. V poslední dekádě se stal tak trochu internetovým memem, tak trochu ztělesněním pozitivní maskulinity, a tak trochu parasociálním kamarádem mnoha lidí, hlavně mladých mužů.

Reeves si během let vypěstoval pověst herce, který se vždy, nehledě na okolnosti a kariérní i osobní zádrhely, oklepe a pokračuje kupředu. Těžké dospívání, smrt nejlepšího kamaráda Phoenixe, později smrt dítěte při porodu a po dalších několika letech smrt partnerky Jennifer Syme. Kariérně pak dlouhá období výsměchu a odmítnutí. Keanu se ale vždycky sebere a jde. Bez ohledu na to, jak to bolí.

John Wick se stal skvělou nádobou pro tenhle příběh. Na povrchu se to zdá skoro nepatřičně, vždyť Reeves ztvárňuje nadlidsky schopného nájemného zabijáka. Tvůrcům se ale podařilo nastavit takovou úroveň vypravěčského odstupu, že o viděném nikdy neuvažujeme do důsledku. Wick se stává prostě ztělesněním člověka, který přijímá jednu ránu za druhou, ale stojí na nohou a neúnavně pokračuje dál a dál. To vše okořeněné skvělými akčními scénami plnými dostatečně fyzické akce na to, abychom úmornost a námahu pocítili i přes vrstvu nadsázky. Kdyby hrál hlavní roli kdokoliv jiný, nemohlo by to fungovat tak dobře, právě Reevesova osobnost tomu všemu ale dodává legitimitu a osobní rozměr.

V kariéře Keanu Reevese je samozřejmě před vším ostatním jiné lomítko. Stejné jako v dějinách amerického mainstreamového filmu. Před Matrixem a po Matrixu. Akční revoluce sester Wachowských nabídla neodolatelný mix popkulturní a popfilosofické pastiše, představila široké veřejnosti postmodernu a oznámila nástup digitální éry.

Snímek chytlavě zkombinoval rebelského a kontrakulturního ducha s přístupností a zábavou. Matrix vždy provázely obavy z toho, že vágnost jeho poselství ho otevírá dezinterpretacím, jež vzhledem k agresi v jeho středu mohou mít neblahé následky. Těžko ale říct, jestli by se snímek mohl stát takovým fenoménem, kdyby ztratil něco ze své intuitivní univerzálnosti. Wachowské se pokusily své myšlenky lépe formulovat v pokračováních, ale asi není náhoda, že se žádné z nich nedočkalo stejně ultimátního postavení.

Matrix je zkrátka určujícím filmem celé jedné generace. Skutečnost, že se v mnoha ohledech vymkl kontrole vlastních tvůrkyň a žije vlastním životem, je toho nedílnou součástí. Nikdy před tím a nikdy potom se ale nepodařilo stejně chytlavým způsobem zkombinovat nevídanou akci a provokativní teze. Reeves se jeví jako nenahraditelná součást projektu. Jeho kosmopolitní původ z něj dělá dokonalého hrdinu globální éry. Střetají se v něm etnika i kultury a výsledkem je muž, který na jednu stranu vypadá každodenně, na druhou má v sobě něco unikátního. Tenhle zdánlivý protimluv provází nejen Nea, ale i Reevese celou kariéru.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, IMDb, Kinobox