Americký Gigolo ucházející se o Pretty Woman. 10 nejlepších rolí k 75. narozeninám Richarda Gera

Richard se začal ve filmech objevovat v polovině 70. let. Svou první hlavní roli měl původně ztvárnit v dramatu Páni Flatbushe, produkce ho ale vyměnila pár dnů po začátku natáčení, když se ukázalo, že se na place nesnese s o kus slavnějším Sylvesterem Stallonem, jehož dobrá nálada byla pro studio o kus důležitější než relativně neotrkaný Gere.

Naštěstí netrvalo dlouho, než dostal Gere další šanci, a to v druhém filmu ikonického režiséra Terrence Malicka. Pokud si myslíte, že Kubricka obklopuje aura tajemna a nepřístupnosti, vězte, že oproti Malickovi to je slabý odvar. Tajemný režisér prakticky nevystupuje v médiích, jen jednou za uherský rok vyplivne cinefily milovaný film (až v novém století Malick nečekaně zvýšil tvůrčí tempo a poněkud zevšedněl).

Nebeské dny jsou uhrančivou freskou života raného 20. století. Příběh vypráví o Billovi, dělníkovi, který jednoho dne při šarvátce omylem zabije svého šéfa a utíká z města na venkov. Chvíli vypadá, že se zde bude moct ztratit zákonu a usadit, ohledně happy endu si ale přílišné naděje nedělejte.

Richard Gere se ke studiu filosofie skutečně dostal skrz svou výjimečnou kondičku, což zní jako něco, co by neměla být pravda. Demonstruje to však, jak prakticky dokázal zužitkovat své vrozené dary a využít je právě takovým způsobem, jaký mu vyhovuje. Nestyděl se nikdy svou krásu a zdatnost zužitkovat ani při herectví, takže není divu, že se právě on octl v kriminálce Americký Gigolo, která zbořila tabu a ukázala jako jeden z prvních hollywoodských mainstreamových filmů... všechno, co může takový herec ukázat. Jestli si rozumíme.

Gere hraje gigola, jenž se připlete k vraždě, kterou se na něj viníci pokoušejí hodit. Snímek svého času vyvolal hlasitou reakci a zatímco Nebeské dny sloužily jako představení Gera cinefilnímu světu, Americký Gigolo z něj učinil hollywoodskou hvězdu. Snímek režiséra Paula Schradera je druhým dílem volné noční tetralogie, již započal Scorseseho Taxikář (k němuž psal Schrader scénář) a následovaly mu snímky Muž bez spánku a Jako vzteklí psi, které už rovněž sám režíroval.

Drtivá většina široké veřejnosti má dnes Gera zafixovaného hlavně jako hlavního hrdinu z romantických dramedií. To možná není úplně reprezentativní co do jeho hereckého rozsahu, ale není se za to třeba ani stydět. Důstojník a gentleman je pak prototypem této jeho tváře. Režisér Taylor Hackford vypráví příběh nezodpovědného floutka, který nemá kam jinam jít než do armády. Na vojenské škole se zamiluje do ženy z přilehlého města i přes varování, že místní dívky si motají kadety kolem nosu pouze proto, že chtějí skončit s důstojnickou penzí. Jenže srdci neporučíš!

I přes jednoduchý námět se Důstojník a gentleman dočkal nadšených reakcí díky skvělé práci s postavami a realistickým zobrazením života na vojenské škole. Jistě se jednalo o konformnější film, než jaký by nejspíš vznikl o deset let zpět, kdy byla důvěra v americkou armádu vzhledem k vietnamské válce na bodu mrazu. Nyní bylo opět možné rozehrát v tomto prostředí vkusnou romantiku.

Tohle mohlo dopadnout hodně špatně! U konce s dechem je americkým remakem jednoho z vůbec nejikoničtějších a nejdůležitějších filmů všech dob, stejnojmenné francouzské klasiky Jeana-Luca Godarda a Françoise Truffauta. A nutno dodat, že Evropané tenhle film zpravidla absolutně nesnáší a z principu jím pohrdají. Když se ale podíváme na anglofonní žebříčky nejlepších Gereových filmů, zjistíme, že na nich pokus Jima McBridea dokázat nemožné téměř vždy figuruje. Domácímu publiku tedy snímek zjevně stále imponuje.

Dnes je jen málokdo, kdo by tenhle remake vytáhl místo originálu, nicméně se jedná o zajímavý artefakt doby, kdy Hollywoodu stálo za to přetáčet evropské klasiky. Dnes už by se nic takového nestalo ne proto, že by studia cítila nějakou úctu k původnímu dílu, ale protože by producenti nevěřili, že by takový film mohl v dostatečné míře někoho zajímat.

Jen o rok později se dočkal premiéry jeden z prokletých projektů Francise Forda Coppoly, na němž pracoval pět let, dalece přesáhl rozpočet a pohořel v pokladnách kin. The Cotton Club vypráví o trumpetistovi Dixiem (Gere), který v době americké prohibice hraje v eponymním černém klubu, kde se schází celé podsvětí. Z toho pro něj samozřejmě vyplyne řada nepříjemných důsledků.

Režisér Kmotra (jehož literární autor Mario Puzo byl původním scenáristou tohoto snímku, než ho vystřídal William Kennedy) tentokrát nenarazil na zlatou žílu, získal si přesto srdce většiny cinefilů. Snímek má velký zájem o opulentní estetiku jazzové éry a je radost ho sledovat (a poslouchat). Jak to tak u Coppoly bývá, takto nesmlouvavou vizi jinde neuvidíte. Jistě nepřekvapí, že hudebně zdatný Gere odehrál všechna svá jazzová sóla. Je skoro s podivem, že Richard se ke komplikované produkci přidal relativně na poslední chvíli, role mu i přesto padne jako smoking ušitý na míru.

Pro širokou veřejnost nejspíš vůbec nejpamátnější role Richarda Gera. Je celkem známou filmovou zajímavostí, že Pretty Woman měla být původně tíživým dramatem, v němž by nakonec bohatý podnikatel vysvětlil své velmi specifické zaměstnankyni, že k ní nikdy nic necítil a vždy šlo jen o obchod. Jakmile se ale k námětu nachomýtl Disney, přetvořil tento snímek v nezapomenutelnou bezstarostnou vánoční komedii s tím nejšťastnějším ze šťastných konců.

A víte co? Je to dobře! Svět potřebuje mít, z čeho se těšit. Chemie mezi Gerem a Julií Roberts je nenahraditelná a dobrá nálada filmu je nakažlivá. Tenhle film je takovým velkým otevíracím ceremoniálnem pro americkou popkulturu 90. let v jejich bezostyšné bezstarostnosti. Samozřejmě, že doba nebyla zdaleka tak růžová, jak se zdá z hollywoodských produkcí, jak se ale dá nostalgii po té době nepropadat, když má v rukávu tak silná esa?

Pokud byste někde Richarda Gera nejspíš rozhodně nečekali, tak ve filmu japonského mistra, jednoho z nejuctívanějších režisérů Akiry Kurosawy. Velikán stojící za Sedmi samuraji v předposledním filmu své bohaté kariéry nevyhnutelně bilancuje nejen nad svým dlouhým životem, ale i nad poválečným vývojem svého národa, nad nímž jako by se stále ještě tyčil atomový mrak.

Stárnoucí japonská žena Kane ztratila manžela během nukleárního výbuchu nad Nagasaki. Od té doby zdánlivě uplynulo už mnoho času, některé rány ale zůstávají navěky čerstvé. Nenadálé události dává do pohybu její nově nalezený synovec Clark (Gere), bohatý muž žijící na Havaji, který je ochotný zaměstnat mladší členy rodiny na svých plantáží. Příležitost vede ke konfrontaci tří japonských generací ohledně vztahu svého národa k Američanům. I zde Gere nastoupil na rozjetý vlak, přebral roli po Gene Hackmanovi. A přestože jde tentokrát o vedlejší úlohu, ostudu samozřejmě nedělá.

Uvolnit atmosféru po docela těžkém zážitku můžeme s televizním evergreenem Prvotní strach, v němž ztvárňuje Gere dalšího ze svých arogantních právníků. Případ mentálně narušeného Edwarda Nortona obviněného z vraždy přijímá s tím, že musí být pro člověka v jeho postavení brnkačkou. Asi víte, jak moc se to nakonec zamotá. I když Prvotní strach působí zpětně jako nedopečená nápodoba devadesátkových thrillerů jako Šestý smysl a Klub rváčů, je to vůči němu maličko nefér. Už proto, že oběma těmto klasikám chronologicky předchází.

Režisér Gregory Hoblit dobře vycítil dobové trendy a dopřál nám zábavný a strhující, i když nepříliš hluboký zážitek. Při sledování si dnes už ani neuvědomujeme, že šlo o Nortonův herecký debut. Jeho role z principu strhává většinu pozornosti a získává většinu chvály. Gere mu ale ve své pohodlné poloze elitního právníka skvěle nahrává a umožňuje mu plně vyniknout.

Gere měl s muzikály bohatou zkušenost ze začátku své kariéry, překvapivě zřídkakdy u toho však byly kamery. V době natáčení Chicaga už poněkud odrost rozdováděnému skotačení, to mu ale nezabránilo chopit se hlavní mužské role v Chicagu. Vězeňský muzikál vychytrale naskočil na nenadálý trend a posbíral všechny Oscary, které si akademici o rok dříve netroufli dát Moulin Rouge!. Jednalo se svého času o notoricky agresivní kampaň Harveyho Weinsteina, lepší tuhle kapitolu neotevírat.

Chicago možná trochu zaostává za Luhrmannovým spektáklem, režisér Rob Marshall v sobě nikdy neměl tolik živelnosti a filmařské intuice. Stlouká ale dohromady velmi soudržný tvar opentlený chytlavými melodiemi, jemuž dodávají život hlavně Catherine Zeta-Jones, Renée Zellweger a právě Richard Gere. V době premiéry se Chicago jevilo maličko jako krok zpět, když si ale uvědomíme, jak málo klasických muzikálů srovnatelné kvality jsme od té doby dostali, vlastně musíme být celkem vděční.

Tento žebříček snad jednoznačně demonstroval, že portfolio Richarda Gera toho skrývá mnohem víc, než se zdá na první pohled. Pracoval s některými z největších filmařů, bořil některá z největších tabu. Ani jsme nezmínili, že ještě v sedmdesátých letech byl jedním z prvních herců s ambicemi v mainstreamovém Hollywoodu, který si zároveň v broadwayské hře Bent troufl ztvárnit gaye, což tehdy ještě budilo pozdvižení. Vždy měl umělecké ambice a nebál se je následovat, stejně jako neměl problém přijmout nenáročnou komerční roli. Jedná se v mnoha ohledech o typickou ukázku herce následujícího krédo: „Jednu roli pro ně, jednu pro sebe.“

Rozhodně tedy skvěle zapadá do experimentálního filmu Todd Haynes Beze mě, stylizovaného životopisu, v němž šest různých herců ztvárnilo variace na populárního hudebníka Boba Dylana. Jednalo se svého času o neoficiální přehlídku nejlepších z nejlepších, Gera doplňuje například Heath Ledger, Christian Bale nebo Cate Blanchett. Gere mezi ně rozhodně zapadal.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, IMDb, Kinobox