O 17. listopadu 1989 se v Česku víc mluví a píše, než natáčí. To je vzhledem k posedlosti tuzemské kinematografie historií překvapivý stav věcí. Zvlášť když uvážíme, že události konce roku 1989 v životech mnoha současných filmařů představují nejvýznamnější historický milník, kterého se sami účastnili.
Ještě do neděle probíhá ve dvanácti městech po České republice 31. ročník festivalu Dny evropského filmu, který do tuzemských kin uvádí to nejlepší z evropské artové kinematografie, nezřídka v české premiéře. Napříč kategoriemi proto vybíráme pět snímků, které by v současné audiovizuální hojnosti rozhodně neměly zapadnout.
Osmým dílem v pondělí skončila druhá řada komediálního seriálu Dobré ráno, Brno!, jenž se točí kolem svérázného štábu ranního pořadu brněnského studia České televize. Tvůrci v čele s Janem Prušinovským tentokrát přesouvají svou pozornost od satirického pohledu na zákulisní fungování veřejnoprávního molochu k soukromým životům hlavních postav. Daří se jim tak bez prohlubování příkopů uvěřitelně vykreslit generační střet a zároveň nerezignovat na kousavý humor ani brněnský genius loci.
Do tuzemských kin se pomalu blíží celovečerní debut Petra Hátleho Manželé Stodolovi o známém vraždícím páru. Zobrazení reálných vrahů ve filmu budí očekávání i pochopitelné kontroverze. Stejně jako v zahraničí, i v Česku mají ale snímky inspirované opravdovými zločiny dlouhou tradici.
Létající talíře, zelení mužíčkové, mimozemské invaze či kradení těl. To jsou motivy spojované s jedním z nejčastějších subžánrů science fiction, který se zabývá kontaktem lidí s nepozemskými entitami. Nová česká komedie Franta mimozemšťan nám ale připomněla, že v tuzemské kinematografii najdeme podobně laděných snímků poskrovnu. Nabízíme proto výběr deseti nejlepších děl, v nichž jsou Češi konfrontování s návštěvou z vesmíru.
Nahé ženy si povídají o životě. Tak by se dal s notnou dávkou vulgarizace shrnout minimalistický koncept estonského dokumentárního snímku Sestry z kouřové sauny režisérky Anny Hints, který po úspěchu na Sundance zamířil do českých kin. Zakouřené přítmí takřka očistného snímku však skrývá mnohem víc.
Mýtus o Oidipovi, Vivaldi, homofobní vražda, sebevražda s asistencí ještěrky, minimum slov. Takovou směsici odkazů a těžko rozluštitelných symbolů si pro diváky a divačky připravila představitelka tzv. berlínské školy Angela Schanelec. Už její předchozí, formálně výrazné filmy nebyly jednoduchou podívanou, dalo se v nich všaj často zachytit alespoň subtilně vyobrazených mezilidských vztahů. Do nejnovější Hudby (Music), oceněné za scénář na Berlinale, lze proniknout jen velmi těžko. Mnohé tak může po svém konci zanechat v zoufalém dumání o tom, co to právě viděli.
Více než rok po svém uvedení na festivalu v Benátkách, odkud si odnesl hlavní cenu, vstupuje do českých kin dokumentární snímek Všechna ta krása a zabíjení. Oscarová režisérka Laura Poitras se v něm zabývá životem a dílem nonkomfortní umělkyně a aktivistky Nan Goldin. Ač film nenabízí žádné významně inovativní formální postupy, předkládá mimořádně citlivý a komplexní portrét své protagonistky a skvěle funguje i jako sonda do newyorské bohémy a queer komunity.
Celovečerní režijní debut Tomáše Kleina Citlivý člověk vzbudil povyk už po svém uvedení v hlavní soutěži letošního karlovarského festivalu. Jedni film považovali za pseudoumění a div ne druhou Jarmareční boudu, druzí oceňovali odvážné autorské gesto a zachování ducha předlohy Jáchyma Topola. Pravdou je, že Citlivý člověk bude asi většinu lidí rozčilovat. Není to ale nakonec jejich chyba?
Nedávno uplynulo padesát od vojenského puče v Chile pod vedením generála Augusta Pinocheta, během něhož byl svržen demokraticky zvolený prezident Salvador Allende. Následovala vojenská diktatura, která si vyžádala tisíce mrtvých a až desítky tisíc mučených civilistů a civilistek. Jelikož i v srdcích některých českých zastánců neoliberalismu zůstává podivná nostalgie po Pinochetovi, není od věci si toto krvavé výročí připomenout. Režisér Pablo Larraín nabízí na Netflixu upírský film Hrabě balancující mezi hororem, satirou a existenciálním dramatem, který ze všeho nejvíc vypovídá o banalitě zla.
S ročním zpožděním se v české distribuci objevila druhé část filmového diptychu provokativního rakouského režiséra Ulricha Seidla. Po Rimini, které soutěžilo na festivalu v Berlíně, má tak české publikum možnost vidět také Spartu, jíž ještě před světovou premiérou provázely kontroverze spojené s podezřením z neetického zacházení s dětskými neherci. Snímek samotný přitom pojednává o nesnadném tématu a ne každý ho dokáže dokoukat do konce.
Francouzská režisérka Claire Denis patří ve svých sedmasedmdesáti letech mezi stálice evropské artové scény. Na kontě má ocenění z Berlinale, San Sebastianu, Benátek i z Cannes. Právě z posledně jmenované filmové přehlídky si letos odvezla velkou cenu poroty. Její romantický thriller s erotickými prvky Hvězdy v poledne otevírá překvapivě univerzální otázky o mezilidských vztazích, přesto je divácky těžko stravitelný.
Zástupci současné severské kinematografie často kromě fotogenické přírody sází na specifický humor, temnou atmosféru či trefnou sociální kritiku. Nový snímek Letní světlo, a pak přijde noc režiséra Elfara Aðalsteinse na všechny tyto klasické trademarky víceméně rezignuje a místo toho zapleveluje stopáž iritujícími moudry à la Paulo Coelho. Ale umí i překvapit.
Prestižní magazín Sight and Sound před časem umístil ve svém žebříčku nejlepších filmů všech dob romantické drama francouzské režisérky Céline Sciammy Portrét dívky v plamenech (2019) na 30. místo, daleko před mnohé známější klasiky světové kinematografie. V čem tkví kouzlo tohoto senzuálního snímku, který lze nyní zdarma zhlédnout na iVysílání České televize?
Témata jako Islámský stát, válka v Sýrii či integrace uprchlíků patří dlouhodobě spíš do sféry zájmů dokumentaristů než tvůrců hraných snímků. I pouze napsaná za sebou mohou působit příliš náročně a nezáživně. O to příjemněji překvapí belgicko-lucembursko-francouzský Rebel, jenž se problematiky chopil s formální odvážností a až románovou komplexitou.