Blowjob taxikáři i výhra nad miliardáři. Oceňovaný dokument spojuje bohému a aktivismus

Nan Goldin má za sebou výjimečný životní příběh rámovaný bojem proti měšťácké morálce a blízkostí k marginalizovaným skupinám společnosti. Když jí bylo 11, její sestra spáchala sebevraždu. Dívka, která ze sestřiny smrti vinila úzkoprsé rodiče, strávila část dospívání v pěstounské péči. Následně se začlenila do queer a uměleckých komunit nejdříve v Bostonu a pak i v New Yorku. Užívala drogy, procházela vášnivými vztahy s lidmi bez ohledu na pohlaví, živila se jako sexuální pracovnice a svůj život neúnavně zachycovala prostřednictvím fotoaparátu Leica. Takto vzniklé portrétní momentky představovaly svou otevřeností a autenticitou v 70. let zjevení a zásadně ovlivnily další vývoj estetiky umělecké fotografie.

Podobně intimně působí i Všechna ta krása a zabíjení, jejíž dvouhodinová stopáž je strukturována do šesti kapitol. První část každé z nich sleduje určitou fázi autorčina života. Slyšíme tak hlas samotné Nan Goldin, zatímco její fotografie zpřítomňují vyprávěné v obrazové rovině. Druhé části kapitol nás přenášejí blíže k přítomnosti a zachycují Goldinin politický boj proti rodině Sacklerových, jejichž farmaceutická firma stojí za opiovým lékem oxycontin.

Ten pomohl ve druhé polovině 90. let vyvolat v USA takzvanou opiovou krizi trvající dodnes, závislá na něm byla i Goldin. Aby si Sacklerovi vylepšili pověst, masivně podporují kulturní instituce v západním světě, proti čemuž Goldin usilovně protestuje. Umění se střetává s politikou a otevírá takové množství témat a podnětů k vlastním úvahám, že by vystačily na několik dalších filmů.

Politická linka ze současnosti sice tvoří podstatnou část díla, nejsilnější je však dokument v sondáži fascinujícího prostředí nejen newyorského undergroundu 70. a 80. let, kde se ve špinavých skorosquatech potkávají herci z filmů Johna Waterse, drogově závislí, drag queens, novináři Reuters a představitelé postpunku. Toto divoké prostředí zachycuje kromě autorčiny paměti také její fotografická esej Balada o sexuální závislosti, jejíž část snímek používá k ilustraci dobové atmosféry.

Právě okolo sexu, o kterém mluví podobně otevřeně jako s ním pracuje na svých fotkách zobrazujících často samu autorku či její přátele při souloži, se točí značná část vyprávění Nan Goldin. Když se tak dostane k tomu, jak poprvé jela ukázat své dílo kurátorovi galerie, lakonicky se smíchem dodá: „Taxikář mě tam dovezl za to, že jsem mu vykouřila. To byl můj vstup do uměleckého světa.“ Detabuizuje i sexbyznys, když popisuje, jak se v New Yorku živila nejdříve jako go-go tanečnice a později prostitucí.

Nanina naprostá transparentnost ještě podtrhuje samozřejmost toho, že žena se svým tělem může nakládat zcela podle svého uvážení. A když se ho v muži ovládaném světě rozhodne využít k tomu, aby mohla dělat umění, není to nic, o čem by později nemohla mluvit, naopak tato zkušenost může být jeden z pramenů motivace, proč svět změnit.

Sex protagonistce samozřejmě neslouží jen jako pragmatický nástroj. Po celý život představoval též nedílnou součást jejích romantických vztahů ústících pro svou intenzitu a nespoutanost občas až do násilí. Před diváky a divačkami se v této osobní rovině vyjevuje paradox spočívající v kontrastu. Ani příslušníci subkultury založené na oproštění se od mravních konvencí většinové společnosti a sexuální svobodě nemohou uniknout před závislostí na druhém, jeho dotycích, blízkosti a lásce.

Baladický příběh o sexuální (ne)závislosti se svého ponurého vyústění nakonec dočká ve druhé polovině 80. let, kdy mnoho Naniných blízkých podlehne bující pandemii AIDS. I tento smutný podnět však fotografka dokáže transponovat do umění a jako první uspořádá výstavu věnovanou zhoubné nemoci, kterou se pokusí cenzurovat umělecká nadace NEA, což zafunguje jako impulz k autorčině obratu směrem ke společenské angažovanosti.

Sekvence mapující aktivistický boj proti miliardářské rodině Sacklerových, jež film prezentuje téměř jako kolektivního bondovského záporáka, se nesou ve značně dynamičtějším tempu než nostalgické vzpomínání doprovázené statickými fotografiemi. Sledujeme schůzky a záškodnické happeningy skupiny P.A.I.N. v muzeích a galeriích sponzorovaných farmaceutickými magnáty.

Odhaluje se nová vrstva závislosti. Stejně jako jsou pacienti, jímž byl zlobbovanými lékaři předepsaný návykový lék oxycontin, po pár měsících odkázaní k pravidelnému užívání, z peněz jeho výrobců do jisté míry žijí i prestižní kulturní instituce. Svoboda umění a umělců se ukazuje jako iluzorní a jejich existence podmíněná penězi ze soukromých, často pochybných zdrojů.

Ač se Nan Goldin nakonec podaří alespoň částečně prosadit svou, některé galerie spolupráci se Sacklerovými ukončí a rodina musí být přítomná slyšení, při němž vypovídají oběti jejich chamtivosti, zejména pro české publikum má toto vítězství hořce ironickou příchuť. Autorčino nejznámější dílo, již zmiňovanou Baladu o sexuální závislosti, totiž tuzemští milovníci a milovnice umění mohli nedávno spatřit v pražské galerii Kunsthalle. Ta patří miliardáři Petru Pudilovi, který zbohatl mimo jiné na fosilním průmyslu. Podle Pudilových kritiků se tak Nan Goldin mohla stát součástí toho, co sama kritizuje – artwashingu.

Finální katarze se však od politické roviny opět do značné míry oprošťuje a vrací se zpět k osobnímu, do dětské etapy a k sestře. Tento vyprávěcí oblouk navíc celistvě odhaluje promyšlenou strukturu dokumentárního díla, což spolu s emocionální stopou dává pochopit, proč si Laura Poitras z Benátek odnesla Zlatého lva.

Pokud jste zrovna v náladě na dokumentární filmy, žebříček těch nejlepších najde zde.