Dny evropského filmu jsou v plném proudu. Jaké filmy byste zde neměli minout?

V české premiéře se na festivalu představil snímek Daaaaaalí! o španělském velmistrovi surrealismu, který následně poputuje i do distribuce. Francouzský hudebník, režisér a vtipálek Quentin Dupieux chrlí v posledních letech jeden zábavný film za druhým a jeho fanoušky a fanynky jistě nepřekvapí, že od jeho nového počinu nemůže nikdo očekávat jedinou relevantní informaci o životě Salvadora Dalího nebo, nedejbože, souvislý příběh.

Co naopak očekávat lze? Různé variace na scénu, v níž kovboj loví kněze, mrtvé psy padající z nebe místo deště a pět herců střídajících se bez náznaku logiky v roli Dalího. Příběh o novopečené novinářce toužící udělat rozhovor s extravagantním malířem, jenž stále zvyšuje své požadavky, se podle nejlepších tradic surrealismu mění v zacyklený sen ve snu ve snu ve snu (atd.). Díky své hravosti tak na ploše necelé hodiny a půl dokáže předat radost z kinematografie a absurdity, jakou umí málokdo prodat lépe než Quentin Dupieux.

Bulharské sociální drama Blažiny lekce mohlo české publikum vidět již na loňském ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, odkud si odneslo mimo jiné prestižní Velkou cenu. Neúprosný kritik bulharských poměrů, Stefan Komandarev, se v něm tentokrát zaměřuje na jednu z nejzranitelnějších sociálních skupin, důchodce.

Sedmdesátnice Blaga nedávno ovdověla a musí se potýkat se samotou i nejistou finanční situací, kterou ještě zhoršuje výška částky, jíž musí vynaložit na manželův hrob. Stane se navíc obětí podvodného telefonátu, který ji přinutí vyhodit všechny své úspory doslova z okna. Zoufalá bývalá učitelka, o jejíž případ nejeví policie přílišný zájem, je tak nucena porušit své celoživotní pevné morální zásady a začít se světem nakládat podobně nečestně jako se zachoval on k ní.

I Chiméru italské režisérky Alice Rohrwacher mohla hrstka vyvolených vidět již minulý rok ve Varech, díky distribuční společnosti Aerofilms se však film v květnu do kin podívá také mimo projekce Dnů evropského filmu. Tajemný Angličan se v něm vrací z vězení na italský venkov, kde společně se skupinou vykradačů hrobů a pouličních umělců v jednom rabuje etruské hrobky, které dva tisíce let nespatřilo lidské oko, a prodává jejich vzácný obsah. Angličanův dar vycítit, kde pod zemí se vytoužené artefakty nacházejí, ale provázejí podivné vize, chiméry, a vzpomínky na jeho mrtvou lásku.

Alice Rohrwacher na sebe upozornila již svým minulým snímkem Šťastný Lazzaro, jenž kombinoval postupy italského neorealismu s mytologickými prvky. S Lazzarem sdílí Chiméra uhrančivé prostředí italského venkova a zaměření na jedince vyčleněného z běžného života do sfér až magického bezčasí. Stylisticky však autorčin nejnovější počin působí svěžejším a sebeuvědomělejším dojmem. Nebojí se prolamování čtvrté stěny, netradičních kamerových úhlů ani hudebních čísel odhalujících další střípky příběhu.

Ač se ani Unavená naděje zatím nedostala do širší distribuce, figurovala v nejednom tuzemském žebříčku nejlepších filmů roku 2023, včetně toho našeho. A není divu, více než tříhodinový monument románových rozměrů tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana vypovídá prostřednictvím desítek a desítek minut propracovaných dialogů i pohlcujících obrazů o současné turecké společnosti a hledání naděje v beznaději.

Příběh sleduje vcelku nesympatického venkovského učitele Sameta, který se na vesnické škole v Anatolii cítí nedoceněný a intelektuálně nestimulovaný, snaží se proto o přeložení do Istanbulu. Právě studie neproniknutelné, místy odpudivé, Sametovy osobnosti, která však může v mnohém připomínat naše vlastní životy, dodává Unavené naději pozoruhodnou přesvědčivost.

Rumunský filmař Radu Jude, jehož snímek Od konce světa nic dobrého nečekejte přinášejí Dny evropského filmu do tuzemských kin, je s Českem propojen hned několika vazbami. Jeho „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ vyhrálo v roce 2018 Křišťálový glóbus v Karlových Varech. Režisérův vítězný film z Berlinale, Smolný pich aneb Pitomý porno, pak dokonce obsahoval českou postavu a vtipy na Karla Gotta či Václava Havla. I v nejnovějším počinu se objevuje česká stopa, byť zdaleka ne tak výrazná. Přesto je na co se těšit.

Radu Jude proslul na evropské scéně nabitými intelektuálními odkazy, které s neúprosnou ironií a kousavým humorem tepou do současné rumunské společnosti. Není proto divu, že ve své rodné zemi není Jude zrovna miláček davů. A nestane se jím ani po svém novém počinu. Od konce světa nic dobrého nečekejte vypráví o přepracované asistentce produkce, která po chaotické, zácpami paralyzované Bukurešti hledá oběti pracovních nehod, s nimiž by pro svého klienta natočila film o důležitosti dodržování pravidel bezpečnosti práce. Postupně se však ukazuje, že viníky nehod nejsou nepozorní zaměstnanci, ale lhostejné korporáty, které se snaží maximalizovat zisk bez ohledu na zdraví pracovníků. Režisér si tak tentokrát bere na paškál divoký kapitalismus, bezohlednost Rumunů, fanatický automobilismus ale i krajně pravicové influencery á la Andrew Tate.

Podívejte se také na žebříček nejlepších dramat podle Kinoboxu.