Citlivý člověk vyvolává přecitlivělé reakce. Umí být radikální i otravný

Filmové zpracování Topolovy látky si z původního románu vybírá jen fragmenty. Sdílí s ní některé postavy, zápletky, motivy i scény, výrazně ji zároveň odpoutává od současnosti a politických přesahů, které byly v době vydání knihy spojené zejména s ruskou anexí Krymu. Kočovný divadelník Mour (David Prachař) se vrací se svou partnerkou Soňou (Tatiana Dyková) a dvěma syny zpět do Česka, které se od jejich odjezdu značně změnilo. Poté, co Mourovi zemře otec (Jiří Schmitzer) a alkoholička Soňa je hospitalizovaná v nemocnici, vydává se i se syny na pouť Posázavím, kde potkává rozmanité figurky. Jeho cíl však zůstává nejasný.

Režisér Tomáš Klein má s celovečerním filmem zkušenosti již z natáčení posledního snímku legendárního Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad, u kterého nejdříve figuroval jako asistent režie, a když se Němcův zdravotní stav zhoršil, sám ho dotočil. V Kleinově novém počinu přitom můžeme najít nejednu paralelu s prvním porevolučním filmem velikána české nové vlny V žáru královské lásky. V něm se Němec, stejně jako Klein, svérázným způsobem chopil díla výrazného autora (v tomto případě Ladislava Klímy) a jeho silně stylizovaná adaptace byla kritizovaná za nesoudnost a nevkus. Ale zatímco Němcův film fungoval jako originální aktualizace Klímova romaneta, Citlivý člověk je nejsilnější tam, kde prosvítá Topolův text.

Citlivý člověk svádí ke snaze pokusit se napasovat ho do žánrových škatulek jako sci-fi či postapokalyptický film, ve kterých nikdy nemůže obstát. Daleko lépe mu sluší společnost lehce surreálních karnevalových či groteskních zástupců československé kinematografie jako Vtáčkovia, siroty a blázni, Valerie a týden divů či již zmiňovaný snímek V žáru královské lásky.

S prvky postapokalyptického žánru má Topolova imaginace společné tribalistické vnímání světa, které se promítá i do Kleinovy adaptace. V krajině podél řeky Sázavy tak nenajdeme žádné stopy po nějaké společenské struktuře či státní moci. O nemocnici, v níž leží Soňa, víme pouze z doslechu, bezpečnost obstarává militantní skupina hrající si na policii a Mour potkává gang vesnických motorkářů či zdivočelé zahrádkáře.  

Všichni si úzkostlivě hlídají své teritorium. Spíš než k Mad Maxovi má takové rozvržení světa blíž k představivosti starších dětí, které v různých partách bojují o hřiště na sídlišti, nebo k lidové slovesnosti a městským legendám. Tomu odpovídá i výprava, která se svou silně stylizovanou vizualitou pohybuje někde mezi estetikou špinavých squatů a laciných poutí. K pocitu bezčasí zase přispívá nechronologické střídání ročních období nebo dne a noci.

Do tohoto prostředí jsou zasazené pitoreskní postavičky, jejichž pábitelské monology dávají v plné míře vyznít Topolově vytříbenému slohu. Rozhovory s nimi tak představují vrcholy filmu. Starej Bašta (Jiří Lábus) z vrakoviště fantazíruje o expres hospicu bez oživovacích přístrojů, sebevrah (Milan Mikulčík) děsí Mourova syna svým nihilistickým pohledem na mezilidské vztahy a rybář Slavoj (Vladimír Javorský) si stěžuje, že mu utekla partnerka, kterou věznil v chatrči postavené na pilíři zbořeného mostu. Mistrem v teatrálnosti a mletí pantem je i samotný Mour, který se citacemi ze Shakespeara a neustálým přívalem slov snaží zamluvit bezútěšnou situaci, v níž se rodina ocitá.

Právě očekávání, koho dalšího jeho famílie potká a jaké historky se od nich dozví, sunou dvouhodinovou stopáž efektivněji než takřka neexistující příběh vyznívající do prázdna. Opojný verbální gejzír a nádherně špinavá bezdomovecká estetika jsou klíči k tomu, jak si Citlivého člověka neznechutit.

Problém nastává, když se Klein z féerických, groteskních poloh snaží přeladit do vážného a sebedůležitého tónu či se nedej bože pokouší o jinotaje. Na české poměry nebývale temné pasáže z bytu umírajícího Mourova otce či auta sebevraha ještě dokážou vzbudit autentický pocit úzkosti a kultovní píseň Žiletky Filipa Topola, jež uzavírá temnější polovinu filmu, vyvolá minimálně u fanoušků a fanynek jeho poetiky husí kůži. Flashbacky na tyto pasáže v pozdějších částech však již vyvolávají minimálně rozpaky. Náznaky duchovního spojení mezi matkou a synem, klukova schopnost vzkřísit mrtvého ptáka či animovaný anděl na konci pak představují prvky vyloženě směšné a nesoudně velikášské.

Kritizovat se do jisté míry dá i role ženských postav, které zde mají pouze tři polohy: žena–matka, žena–vamp a kombinace obého. Když se v jedné ze závěrečných pasáží Mourův syn ocitne na kotvící nákladní lodi, kterou obydlela skupina místních prostitutek–sirén, z nichž žádná během dlouhých minut ani jednou nepromluví a jen se hihňají a kroutí, je těžké snažit se neposmívat míře neochoty napsat ucházející ženskou postavu. Nemusela by přitom mít psychologickou hloubku, tu zde záměrně nemá skoro nikdo, ale aspoň pábit kdyby dokázala…

Tomáš Klein by možná rád vnímal svůj film jako hluboké podobenství o vztahu syna a otce či metaforu dospívání. Nic takového se rozhodně nekoná a každý, kdo bude snímek chtít číst primárně takto, bude oprávněně zklamaný. Na druhou stranu jako halucinační jízda českým venkovem se silnou autorskou vizí, povedenou výtvarnou stránkou a zábavnými figurkami Citlivý člověk funguje velmi dobře. Každý si tak může vybrat, zda ho chce milovat, nebo nenávidět.