Jen pro trpělivé. Hvězdy v poledne zobrazují milostnou paranoiu

Doznívající pandemie covidu-19, ozbrojenci na každém kroku, nedostatek základních potravin, devalvující měna a nevíra v nadcházející volby, to jsou hlavní rysy současné Nikaraguy, v níž nalézáme drzou Američanku Trish (Margaret Qualley). Ta o sobě tvrdí, že ve středoamerické zemi působí jako novinářka a snad dokonce napsala několik reportáží o únosech místní opozice, její údajný nadřízený, šéfredaktor časopisu o luxusních dovolenkových destinacích, se k ní však nehlásí a mladá žena popíjející v jednom kuse rum tak přežívá díky milostnému poměru s důstojníkem místní armády a náměstkem ministra turismu, kteří jí za styk platí všude žádanými dolary.

V hotelu pro zahraniční novináře a významné hosty, kde vyhlíží bohaté klienty, se Trish setká s tajemným Angličanem Danielem (Joe Alwyn), který se představí jako konzultant ropné společnosti, jeho opravdové poslání však zůstává do konce filmu nejasné. První sex ještě proběhne za peníze, oba se však do sebe brzy vášnivě zamilují. Danielovi jde ovšem po krku rozvědka sousední Kostariky, místní orgány i CIA, rozhodne se proto s Trish, jež nemá platný pas, utéct ze země.

Snímek se sice na některých místech své předlouhé stopětatřicetiminutové stopáže tváří jako politický či špionážní thriller, ve skutečnosti tak však nefunguje. Celou dobu si nejsme jistí, kdo je v geopolitické hře intrik mocenských a ekonomických zájmů ten hodný (pokud někdo) a kdo zlý, nedočkáme se ani žádné finální pointy, jež by to odhalila. Stejně tak panuje nejistota ohledně skutečné identity a motivace všech postav.

Jediné, na co se tak obě hlavní postavy i diváci a divačky mohou zdánlivě spolehnout, pevný bod autenticity uprostřed nestabilního režimu, je vztah mezi Trish a Danielem. Nejde zde o klasické vzplanutí mezi přitažlivou ženou a nebezpečným, tajemným drsňákem, kterým se Daniel na počátku zdá být.  Oba se brzy stávají podobně zranitelnými a pociťují stejný strach. Vášeň projevovaná v decentních erotických scénách nevychází ze vzrušujícího pocitu nebezpečí, lze za ní vidět spíš zoufalou snahu čelit mezní situaci prožíváním intimity a blízkosti druhého člověka.

Situace pronásledování a hrozící smrti jako by zviditelňovala a zintenzivňovala aspekty milostného vztahu, niterně přítomné i za běžných okolností. Oba hrdinové se k překonání hranice vzájemně potřebují, což mezi nimi vytváří závislost a paranoiu z opuštění a zrady. Nejhorší chvíle tak postavy zažívají, když se probudí bez toho druhého po boku nebo když se vrátí do pokoje, kde na ně nikdo nečeká. Scéna, v níž se agent CIA, jenž může, ale nemusí být záporák, snaží Trish přimět, aby svého milého zradila, pak působí jako svádění k nevěře.

Celkové věrohodnosti zobrazovaného vztahu značně napomáhají herecké výkony obou hlavních představitelů. Margaret Qualley zdatně kombinuje provokativnost a něhu, zatímco Joe Alwyn představuje typ nové maskulinity, nesnažící se potlačovat emoce a zakrývat zranitelnost, známé také například z hereckých projevů Pedra Pascala či Paula Mescala.

Navzdory romantické zápletce a atraktivnímu exotickému prostředí nejsou Hvězdy v poledne divácky vstřícným filmem. Nastolují více otázek než odpovědí a svou tajemností a nedořečeností můžou leckoho otravovat. Vůbec nejproblematičtější je kombinace pomalého tempa a dlouhé stopáže, kteréžto aspekty zároveň nejsou dovedené tak důsledně, aby snímek poskytl pocit bezčasí a nového vnímání trvání času jako nejlepší zástupci slow cinema.

Celková úmornost díla se samozřejmě nedá vnímat jako nezáměrná chyba, jejím cílem má být vyvolání záhadné atmosféry, jíž podporuje i hudba od skupiny Tindersticks, která by se klidně mohla linout i z klubu ve filmu Davida Lynche. Vlivem těchto aspektů Nikaragua působí jako mystická země nikoho, v níž nepanují nám známá pravidla a kde je třeba fungovat zcela nově, nacházet nové identity, novou podstatu a nenechat se zatížit předešlými zkušenosti se světem. Spolu s tím se však středoamerická země ukazuje jako kolabující region plný korupce a porušování lidských práv, jenž si nenápadně rozebírají okolní státy i nadnárodní společnosti.

Zájemci a zájemkyně o dění v této části světa by se měli předem vzdát naděje, že se ze snímku dozvědí cokoli konkrétního o politické situaci. Stejně jako Claire Denis příliš nezajímá vytváření jasně vypointované zápletky, nezaměřuje se ani na společenský kontext. Atmosféra a pocity zde jasně vítězí nad jakýmikoli racionálně uchopitelnými informacemi. A to může být náročné.