V dokumentu Sestry z kouřové sauny si estonské ženy povídají o životě

„Staň se mocnou!“ slyšíme na samém začátku filmu zpívat rituálně znějící ženské hlasy. Ač takové heslo může mnohým evokovat samozvané ezokněžny prodávající pod vznešenými názvy za nehorázné peníze laciná dilda na posílení „jóni“, Sestry z kouřové sauny naštěstí nepatří do těchto mentálních sfér. Taktéž se tu sice koketuje s jakousi tajemnou ženskou silou, probleskávající spirituální aspirace však zdaleka nepůsobí tolik prvoplánově. Hlavní důraz je kladený na terapeutickou moc kouřové sauny, která se stává prostorem sdílení a sounáležitosti.

Estonská kouřová sauna zapsaná na seznam kulturního dědictví UNESCO postrádá na rozdíl od ostatních typů komín, kouř se tak drží přímo uvnitř. V jedné z nich, umístěné kdesi na okraji lesa, tráví čas i skupina protagonistek dokumentu. Mezi poléváním rozžhavených kamenů i vlastních těl vodou, přikládáním do kamen a ochlazováním v nedalekém zamrzlém jezeře se ženy navzájem svěřují.

Již po chvíli si nelze nevšimnout, že většina hovorů se točí kolem tělesnosti a sexuality. Na řadu přicházejí těžká témata jako potrat, znásilnění, rakovina prsu či špatně přijatý coming out. Ty se střídají s odlehčenějšími pasážemi. Jedna z návštěvnic sauny za všeobecného veselí například vypráví o svém bývalém, jenž po ní při styku vyžadoval, podle posluchaček inspirovaný pornem, verbální vyjádření její touhy, které vypravěčka většinou odbývala slovy: „Můžu, prosím, penis?“

Jako častý námět se objevuje vztah s matkou či jinou starší příbuznou, který hrdinky vykreslují jako plný nepochopení, bodyshamingu či vštěpování rigidní morálky a genderových norem. Tímto způsobem se vytváří kontrast mezi nehostinným prostředím vně sauny svázaným nezřídka s misogynními společenskými pravidly a solidární atmosférou sauny. Načrtnutou propast prohlubuje i hlas staré ženy, která v záběrech mimo saunu vypráví o své „tradiční“ výchově.

Tělesnost však tvůrci nereprezentují jen prostřednictví promluv protagonistek, ale i v obrazové rovině. Sauna je s ní ostatně neoddělitelně spjatá, vstupuje se do ní bez oblečení, tělo v ní každý pociťuje minimálně přes intenzivní pocení a na regeneraci fyzické stránky člověka se také primárně zaměřuje. Kamera proto během monologů nesnímá pouze obličej promlouvající, nýbrž jiné její části; prsa, břicho či nohy. Cílem přitom není sexualizace či jakési zpříjemnění diváckého zážitku, za vším stojí spíše snaha o vykreslení lidské celistvosti a nerozdělitelného propojení duše s tělem.

Zpravidla dokonce nelze ani přesně rozeznat, zda snímané partie patří ženě, která zrovna mluví. V potemnělém a stísněném vše nějak splývá dohromady. Neznáme jména jednotlivých protagonistek, můžeme jen tušit vztahy mezi nimi, nemáme přehled, která co říká, a postrádáme možnost sestavovat si improvizovaný psychologický profil postav. To vše vede k dojmu, že je zapotřebí vnímat osazenstvo sauny jako kolektivní hrdinku vyprávějící nikoli pouze řadu osobních příběhů, ale obecnou každodenní zkušenost Estonek a do jisté míry i žen obecně.

Kromě hrozivého příběhu ženy znásilněné při stopování a následně zneužité dalšími stopaři, který svou absencí dobra a naděje jako by vypadl z dílny Gaspara Noého, se sdílené zkušenosti příliš neliší od toho, slýcháme v běžném životě. Nejsou zvlášť „filmově zajímavé“, a přesto v sobě mají nečekanou sílu. Potící se posluchačky je často beze slova vyslechnou, nesnaží se klást otázky či dávat plané rady. Vše má takřka charakter zpovědi, s tím rozdílem, že po ní nepřichází rozhřešení od kněze, ale pohlazení či obejmutí od blízko sedící kolegyně. I útěcha má tedy tělesnou dimenzi.

Zatímco milovnice kouře, jež se s potem zbavily i dlouho nevyřčených trápení, vycházejí očištěné ze sauny, katarzi prožívají i divačky a diváci. Její zdroje nejde shrnout pouze výčtem zmíněných aspektů snímku. Zbývá cosi těžko uchopitelného, co je, v případě zájmu, nutné osobně prožít prostřednictvím obrazovky nebo ještě lépe prostřednictvím plátna kina.

Pokud stále hledáte inspiraci, podívejte se také na náš žebříček nejlepších dokumentů.