Banalita uprostřed ráje. Film Letní světlo, a pak přijde noc nenabízí nic moc
Island v posledních letech zásobuje festivalové obecenstvo rozmanitou směsí kvalitních audiovizuálních děl od drsného i citlivého coming of age Krásné bytosti přes emancipační Ženu na válečné stezce až po brutalistní experiment Last and First Men zesnulého hudebního mága Jóhanna Jóhannssona. Letní světlo, a pak přijde noc bohužel ani zdaleka nedosahuje kvalit zmíněných předchůdců, i tak nejspíše dokáže solidně uspokojit milovníky a milovnice severské krajiny, motivačních citátů či bizarních scén.
Příběh sleduje obyvatele odlehlé vesnice kdesi na Islandu, kteří žijí své každodenní životy, jež však mají zároveň působit zdáním mystičnosti a hloubky. Místní podnikatel se po snu v latině vzdá byznysu a hledá smysl života v astronomii a filosofii, farmář podvádí svou manželku, ovdovělý policista se snaží, aby šel syn v jeho stopách (co do povolání, ne mrtvé manželky), atd. atd. Postavy se v rámci tohoto síťového narativu potkávají a navzájem ovlivňují, takže každý okamžik jejich životů vytváří závěrečnou mozaiku v souladu s všehomírem. Nebo si to tak alespoň tvůrci představovali.
Napříč filmem nás provází hlas vševidoucí vypravěčky, jedné z obyvatelek vesnice. Její zasvěcené komentování jednotlivých postav a situací v sobě snoubí jakousi „moudrost věků“ s čímsi na způsob new age spirituality a snaží se nás přesvědčit, že každá nejobyčejnější událost je součástí většího plánu, jinými slovy, co se má stát, stane se. Tato paní má na svědomí zhruba 90 % otravnosti celého snímku, nemluvě o faktu, že použití voiceoverového vypravěče patří mezi vůbec nejlínější způsoby adaptace knižní předlohy.
Zbylých 10 % otravnosti jde za zmiňovanou postavou podnikatele po prozření, jenž hledá neměnné pravdy o vesmíru ve starých knihách, hvězdném nebi nad sebou a mravním zákonu v sobě. Pasuje se navíc do duchovního pastýře místní komunity a nebohým vesničanům vypráví na přednáškách v kulturním centru cosi o pohybu vesmírných těles a Descartovi.
Splňuje tak dětsky naivní představu o učenci, který se rozhodl hledat pravdu a po přečtení dostatečného množství knih také tu jedinou opravdovou Pravdu poznal, nyní jí disponuje a může důležitě pronášet věty jako „Všichni jsme notami ve věčné symfonii vesmíru.“ Každý, kdo měl v rukou i nějakou knihu mimo kategorii ezoterika a osobní rozvoj, přitom nejspíš tuší, že takhle čtení úplně nefunguje.
Pokud bychom se od těchto dvou iritujících gnostiků dokázali oprostit, což bohužel reálně nejde, neboť vyznění filmu na jejich průpovídkách staví, zbude nám série neurážejících, byť obyčejných příběhů ze života islandského venkova. I těmi ovšem ve finále prosakuje v české anotaci vyzdvihovaná hřejivost, jejíž přesný význam není jasný, evokuje však příslovečný „smrádek, ale teploučko.“
Záblesky zábavy
Po většinu své skoro dvouhodinové stopáže působí Letní světlo, a pak přijde noc jako jasný příklad kýče, nebo možná ještě přesněji tzv. midcultu, tedy produktu, který vnějškově napodobuje znaky vysokého umění, zatímco vevnitř zeje prázdnotou. Takové čtení problematizuje skromný počet příjemně divných scén vytrhávajících diváky a divačky z poklidného rytmu filmu.
Uprostřed zelených pastvin se tak například setkává farmář opravující ohradu a běžkyně v upnutých elasťácích. Po chvíli zdvořilostního rozhovoru se dvojice korpulentních čtyřicátníků pouští do animálního sexu, při němž se záhyby jejich těl divoce vlní. Po pár sekundách nastává střih a vracíme se zpět do nudných kolejí. Jiná postava objeví oběšence a při hrůzném nálezu se pomočí. Odvážný naturalismus ale opět nezapadá do celkové atmosféry díla. I nečekaná úmrtí hlavních postav vyvolávají osvěžení, škoda že bezprostředně následují těžkopádné vypravěčské komentáře typu „Někdy je zítřek tak daleko, že vůbec nenastane.“
Bylo by asi příliš vstřícné snažit se tyto podivné pasáže interpretovat jako spiklenecké pomrkávání tvůrců či pečlivě distribuované zcizující efekty. Daleko spíše jde o nezáměrné vychýlení z celkového tónu. Přesto tuhle severskou variantu českých Bábovek oživují a rozšiřují možnosti jejího čtení, což je vtipné i smutné zároveň. Už aby přišla ta noc.
50%
Hezký film, řekl by kdekdo. Pod povrchem této hezkosti se ale skrývá něco podbízivého, podivně mazlavého a nebezpečně zjednodušujícího vnímání světa. Od katastrofy do průměru snímek vytlačuje jen pár podivuhodných obrazů. Hardcore příznivci a příznivkyně severské krajiny a motivačních citátů budou přesto nadmíru spokojeni.
Pokud vás snímek příliš nezaujal, ale jste naladěni prozkoumat islandskou kinematografii, mnoho kvalitních tipů najdete v našem žebříčku nejlepších islandských filmů.