Láska, vášeň a sex ženskýma očima. Portrét dívky v plamenech je uhrančivá queer romance

V souvislosti s feministickým filmem se v poslední době mluví zejména o Gretě Gerwig, která se díky miliardě dolarů vydělané její Barbie, stala první režisérkou v historii, již se něco takového povedlo. V evropské festivalové scéně posledních let ale představuje nejvýraznější feministickou autorku Céline Sciamma. Ta vyniká ve schopnosti vymodelovat mnohorozměrné ženské postavy a přesvědčivě zachytit vztahovou dynamiku mezi nimi.

V Holčičí partě (2014) tak sleduje snahu dospívajících obyvatelek pařížského předměstí proklestit si cestu k sebevyjádření nehostinným macho prostředím špinavých sídlišť, na nichž vládnou mužská pravidla. V Mamince (2021) se vydává do krajiny dětství a zkoumá propojení mezi matkou a dcerou. Precizně vykreslený a skvěle odstínovaný Portrét dívky v plamenech zase divačkám a divákům zprostředkovává erupce zakázané touhy dvou mladých žen v 18. století.

V roce 1760 připlouvá na bretaňský ostrov talentovaná a nezávislá malířka Marianne (Noémie Merlant), která zde má za úkol vytvořit svatební portrét panské dcery Héloise (Adele Haenel), jenž je třeba poslat jejímu domluvenému snoubenci. Marianne však musí malovat tajně, aby Héloise, která se vdávat nechce, nepojala podezření. Obě dívky, zkušená Marianne i vzdorovitá Héloise, se do sebe vášnivě zamilují, což v dané době a místě nedává příliš nadějí na šťastný konec.

V Portrétu dívky v plamenech se vše točí kolem pohledů a vizuality. Marianne nejdříve upřeně sleduje každé drobné gesto svého protějšku z čistě profesního zájmu o co nejpřesnější zachycení Héloise na plátně. Postupně se však upřené pohledy plné rozechvění a potlačované touhy stávají hlavním dorozumívacím prostředkem obou žen.

Dvě třetiny vášní nabitého snímku proto v podstatě sestávají ze vzájemného pozorování, což může znít spíše jako nuda než romantický masterpiece, díky skvělému výkonu hereček je ale každý jeden pohled naplněný významem a specifickým tónem. Dlouhá zraková předehra navíc umocňuje okamžik bouřlivého propuknutí fyzického vztahu – první polibek milenců byl málokde zachycen s takovou intenzitou.

Téma zraku a vizuálního opojení okamžikem se zde neoddělitelně snoubí s motivem pomíjivosti. Do příběhu malířky a jejího modelu se na několika úrovních vplétává antický mýtus o Orfeovi a Eurydice, v němž se Orfeus po cestě z podsvětí i přes zákaz naposledy ohlédne za svou milou a tím ji navždy ztratí. Obrazy, ty fyzické i zachycené v paměti, v podání Sciammy fungují jako zoufalý pokus uchovat jedinečnost významné chvíle a citu, jež jsou odsouzeny k zániku. Skončí každá láska jen jako série takových obrazů?

Důrazu na vizualitu přispívá i formální stránka filmu. Céline Sciamma natáčela v 8K rozlišení, aby vynikly nejjemnější odstíny všech barev. Ty hrají svou roli i u kostýmů, mezi nimiž kontrastují hřejivé tóny červených šatů Marianne a chladnější zelená a modrá u Héloise. Velké celky zachycující postavy mezi útesy před rozbouřeným mořem, jež jdou samozřejmě chápat i jako lehce prvoplánové metafory, pak hraničí s romantickým kýčem. Dostatečně pohlcené diváky a divačky však ještě více vtáhnou do neklidné atmosféry snímku.

Feministická teoretička Laura Mulvey zastávala v sedmdesátých letech názor, že většina filmů kopíruje mužský úhel pohledu (male gaze) a ženy jsou v nich jen pasivní objekty sloužící mužské slasti ze sledování. V posledních desetiletích se stoupajícím počtem ženských režisérek se čím dál víc prosazuje opak tohoto pohledu, tzv. female gaze, a právě Portrét dívky v plamenech se stal jedním z jeho nejznámějších příkladů.

Počet mužů, kteří ve filmu promluví, by se dal spočítat na prstech jedné ruky, žádný navíc neřekne více než větu. Menstruace, která se v komerčních romantických snímcích vyskytuje jen málokdy, je zde přirozenou, samozřejmou součástí života a obě hrdinky navíc pomáhají potratit nechtěně těhotné služebné. To vše jsou jistě svrchovaně feministické prvky, opravdu jedinečně ale působí způsob zobrazení romantických a milostných scén.

Stejně jako přichází Marianne malovat portrét své budoucí milenky, protože mužští malíři ve snaze o něj pohořeli, i Sciamma vykresluje intimitu jinak, než jak jsme zvyklí. Tam, kde například režisér Abdellatif Kechiche v oceňovaném Životě Adèle (2013) potřeboval k přesvědčivému zobrazení tělesného pouta mezi svými hrdinkami řadu dlouhých, explicitních sexuálních scén, stačí Sciammě k erotickému účinku pár detailů na vzájemné dotyky vrcholící mazáváním halucinogenní masti do podpaží jedné z žen.

Female gaze se v podání Sciamma vyznačuje důrazem na autenticitu, něhu a prožívání, což z Portrétu dívky v plamenech dělá společně s opojnou audiovizuální stránkou a emocionálně naprosto destruktivní poslední scénou jeden z nejlepších romantických filmů vůbec.