České filmy podle skutečných vražd. Jaké snímky nás děsily před Manželi Stodolovými?

Neúcta k obětem, medializování pachatelů, laciné zneužívání nízkých pudů pro finanční prospěch. Tak znějí nejčastější argumenty proti audiovizuálním dílům věnujícím se hrůzným činům s předobrazem v realitě. Ač jsou tyto argumenty naprosto oprávněné a minimálně o podpoře podobných projektů z veřejných peněz můžeme vést debatu, zjednodušování jejich funkce na pouhé ukojení lidské fascinace zlem a násilím vede k přílišnému zjednodušení.

Filmy o vrazích mohou totiž fungovat i jako archetypální příběhy o boji mezi dobrem a zlem, filozofická zamyšlení nad podstatou lidství, ale i ideologické upevnění důvěry ve vládnoucí režim a jeho mocenský aparát.

Českým divákům a divačkám mohou být taková díla vycházející ze zmapovaných kriminálních případů známá zejména z televizních seriálů, od propagandistických Třiceti případů majora Zemana, přes Malého pitavala z velkého města, Expozituru a Případy 1. odděleníaž po nejnovější Metodu Markovič. Jak se ale ukáže dále, opisování z policejních složek není zvláště vzácné ani v celovečerní tvorbě.

Vrah skrývá tvář (1966)

Mistr detektivního žánru Petr Schulhoff natočil v 60. a 70. letech sérii ponurých filmů s tíživou až paranoidní atmosférou inspirovaných skutečnými zločiny; Strach (1963), Vrah skrývá tvář (1966), Po stopách krve (1969) a Diagnóza smrti( 1979). Všechny díla spojuje postava majora Kalaše (Rudolf Hrušínský) a jeho parťáka nadporučíka Vargy (Radoslav Brzobohatý).

Ve druhém snímku ze série se dvojice vyšetřovatelů zabývá řadou sexuálně motivovaných vražd mladých dívek, kterou nakonec pomůže objasnit jedna z přeživších. Vypravěčská perspektiva se zaměřuje na osvícené a veskrze kladné muže zákona, zatímco tajemný vrah až do svého odhalení figuruje spíše jako anonymní zlo děsící již tak neveselý kraj. K temnému tónu přispívá kromě širokoúhlého černobílého obrazu také znepokojivá hudba brněnského skladatele Pavla Blatného, bratrance básníka Ivana Blatného.

Detektivka byla inspirována zločiny sériového vraha Václava Mrázka. Ten zabíjel od roku 1951 v okolí Chomutova. O šest let později byl odsouzen za celkem 150 deliktů, včetně sedmi vražd a čtrnácti pohlavních zneužití. Mrázek nevěděl, že byl v době jeho dopadení v Československu v platnosti trest smrti a čekal pro sebe maximálně deset let ve vězení. V prosinci stejného roku byl však popraven v Pankrácké věznici.

Smrt stopařek (1979)

Kriminální thriller Jindřicha Poláka Smrt stopařek se od snímků Petra Schulhoffa značně liší. Protagonistou tentokrát není sympatický muž zákona, ale samotný vrah. Řidič náklaďáku Charvát, nedávno propuštěný z vězení, nabere v noci cestou z nelegálního kšeftu do svého služebního auta dvě mladé stopařky, kterým ujel poslední vlak. Při zastávce na záchod jednu z nich znásilní a obě pak uškrtí. Náhody nějakou dobou hrají v jeho prospěch, ale nakonec je prozrazen.

Film se svým protagonistou nikterak nesympatizuje a i jeho světlé stránky, srdečný vztah se synem majitelky domu Míšou, nakonec vyznívají do temna, když se zoufalý Charvát pokusí vzít malého chlapce jako rukojmí. Přehlédnout se nedá ani vykreslení vraha jako nepřítele režimu, kromě násilných zločinů totiž také ke svému nelegálnímu obohacení využívá podnikové vozidlo a před spravedlností se snaží utéct za hranice státu.

Předobrazem pro postavu Charváta byl řidič náklaďáku Miroslav Somora, který si v roce 1976 u trenčínského nádraží vytipoval dvě gymnazistky Vieru Kuklskou a Tatianu Gangurovou a nabídl jim odvoz, načež je v lese zavraždil a poté jednu z nich znásilnil. Způsob vražd se od filmu liší, s realitou naopak koresponduje ukrytí těl na skládce. Somoru na rozdíl od Charváta nezastřelili policisté při útěku za hranice. Policie ho dopadla a v roce 1979 byl oběšen v Bratislavě. Případ šokoval celé Československo a Polákův thriller vznikl ještě tentýž rok.

 

Černá punčocha (1986)

I kriminální drama Otakara Fuky Černá punčocha nabízí perspektivu vraha. Sleduje postaršího dámského krejčího Miroslava Opatovského frustrovaného tím, že ho modelky, jimiž je obklopen, neberou jako plnohodnotného muže. Po setkání s atraktivní fotografkou Monikou sní, jak ji škrtí černou punčochou. Sen posléze promění v děsivou realitu, Monika ho během vraždy několikrát vyfotí a krejčí foťák vyhodí do řeky. První vražda v něm však nenávratně probudí potlačované deviantní sklony. Do Prahy navíc přijíždí Opatovského jediná skutečná láska, která mu připomene chladnost manželství, ve kterém žije.

První hlavní filmová role výrazně zasáhla do života představitele Opatovského, operního herce Milana Karpíška. Ten se sice stal ze dne na den slavným, po děsivém ztvárnění sériového vraha už mu však nikdo jiný roli ve filmu nenabídl.

Otakar Fuka se skutečnými událostmi, které se na severu Čech a v Praze udály v osmdesátých letech, inspiroval do té míry, že některé scény natáčel přímo na místech opravdových zločinů. To opět otevírá etické otázky o hranici mezi analýzou a fascinací vrahy a jejich činy ze strany filmařů.

 

Silnější než já (1990)

V prvním porevolučním snímku o sériovém vrahovi se jako hlavní postavy vrací dvojice policistů. Jelikož se však děj odehrává v roce 1986, klaďasi jsou paradoxně ještě příslušníci SNB. Příběh se točí kolem série ubodání a několika napadení mladých dívek, ze kterých kriminalisté Šárka (Karel Roden) a Kraft (Jiří Ornest) podezřívají některého z obyvatel místního učňovského internátu. Jako pachatel se nakonec ukáže v dětství šikanovaný Richard, jehož dvojice mužů zákona zachrání před lynčem běsnícího davu.

Celovečerní debut Petra Šíchy předznamenal zájem režiséra o prostředí sociopatologické mládeže, který později potvrdil například v Bastardech, ale i tendenci k exploataci tématu, o které svědčí plakát na hranici vkusu i distribuční slogan: „Série sexuálních vražd! Skutečný případ, který se může kdykoliv opakovat.“

Za reálný předobraz Richarda posloužil tvůrcům patnáctiletý absolvent zvláštní školy a učeň s IQ 86 Robert Čihák. Ten 11. září 1986 večer bodl na pražském Ovocném trhu do břicha učednici Šárku Zástěrovou a utekl. Při druhém útoku, jehož oběť přežila, si ale způsobil hlubokou řeznou ránu na ruce. Když o dva týdny později vysílali v televizi pátrací pořad s jeho popisem, rodiče ho odvezli na policii. Byl odsouzen ke čtyřem letům ve věznění a následné ústavní péči.

  Sametoví vrazi (2005)

Jako záminka pro kritiku polistopadových poměrů posloužila režisérovi a předsedovi KSČM z let 1990-1993 Jiřímu Svobodovikauza tzv. Orlických vražd. Skupina vedena bývalým příslušníkem URNY Karlem Kropáčem v letech 1991-1993 zabila pět lidí a jejich těla v sudech s louhem shodila do Orlické přehrady, to vše pro relativně malý finanční obnos.

Svoboda příběh vypráví s pozměněnými jmény a kromě samotných vražd a jejich vyšetřování se soustředí i na osobní životy protagonistů a celkové společenské klima. Mimo vrahy tak jako odpudivé postavy figurují i vysocí fotbaloví funkcionáři, slizcí podnikatelé a zkorumpovaní politici. Bylo by však příliš jednoduché smést Sametové vrahy jedním šmahem ze stolu coby tendenční agitku proti vývoji Československa po roce 1989. Filmu totiž jistě nejde upřít jistá míra komplexity a představuje dosud nejpřesvědčivější filmové zpracování jednoho z největších kriminálních případů po revoluci.

Normal (2009)

Za českou odpověď na Hannibala Lectera lze považovat postavu Petera Kurtena ze stylisticky výrazného psychologického thrilleru Julia Ševčíka Normal. Milan Kňažko v něm hraje mnohonásobného vraha, který se v Německu na začátku 30. let vydá policii. Jeho obhajoby se ujme mladý idealistický právník Justus Wehner, jenž chce přes všeobecné volání po Kurtenově popravě dokázat, že je vrah psychicky narušený a měl by strávit zbytek života v léčebně. Rozhovory obou mužů ve vězení, prokládané flashbacky, se tak mění v intelektuální souboj o podstatu člověka. Ztělesňují vrazi čisté zlo, nebo je za každým takovým příběhem řada selhání jejich okolí a společnosti, jak věří Wehner?

Pedofil, zoofil a nekrofil Peter Kürten, přezdívaný upír z Düsseldorfu, byl jeden z nejhorších sériových vrahů v dějinách Německa. Vyrůstal v rodině s násilnickým otcem a první vraždy spáchal již v devíti. Popraven byl 23. dubna 1931 ve věku 47 let poté, co mu bylo prokázáno 48 zločinů, včetně 11 vražd a 15 pokusů o ně. Jak upozorňuje i Ševčíkův film, paradoxem Kürtenova případu zůstává, že i přes celospolečenské pohoršení, které jeho činy vyvolaly, byli na první pohled zdánlivě normálnější Němci (a nejen oni) schopni o necelé desetiletí později pod nacistickou nadvládou páchat podobná zvěrstva.

Kajínek (2010)

Morálně nejproblematičtější snímkem z našeho výčtu je bezpochyby režijní debut Petra Jákla Kajínek o „nejznámějším českém vězni“. Tvůrci v něm líčí Jiřího Kajínka, pravomocně odsouzeného za dvojnásobnou vraždu, jako veskrze pozitivní postavu „čestného“ kriminálníka, který by se k vraždě nikdy neuchýlil a představuje div ne posledního spravedlivého ve zkaženém prostředí českých devadesátek. Protagonistkou se vedle vraha stává taky advokátka Pokorná, jež se do neodolatelného Kajínka zamiluje.

Eticky sporně lze vnímat nejen fakt, že Jákl a jeho scenáristé pomocí manipulací a zkratek posílili v části veřejnosti dojem, že je tento kontroverzní muž ve skutečnosti nevinný, což v konečném výsledku mohla být i jedna z příčin k udělaní milosti od Miloše Zemana. Kajínek navíc získal za práva na svůj příběh finanční odměnu a vraždy se mu tedy vyplatily hned dvakrát.

Uspávačka (2015)

Televizní dokudrama Martina Dolenského Uspávačka rekonstruuje fragmenty ze života nejznámější české sériové vražedkyně Jaroslavy Fabiánové (v filmu Kiliánové), která v období mezi lety 1981 a 2003 zabila celkem čtyři muže. Za první vraždu byla odsouzena ke čtyřem letům vězení, po propuštění spáchala další vraždu, byla opět vězněna a propuštěna, za poslední dvě zabití si odpykává doživotí.

Dolenského snímek kombinuje hrané scény s dokumentárními promluvami vypravěče a více než na estetické hodnoty má za cíl podat co nejvíce informací o životě a motivech Fabiánové.

 

Já, Olga Hepnarová (2016)

To nejlepší na konec. Psychologické životopisné drama Tomáš Weinreba a Petra Kazdy o Olze Hepnarové, která v roce 1973 záměrně přejela autem 8 lidí a následně se stala poslední popravenou ženou v ČSSR, je plné paradoxů. Introspektivnímu vyprávění kontrastuje chladný styl podpořený černobílým obrazem a náznaky empatie s protagonistkou zase nikterak nezlehčují její hrůzný čin. Hepnarová (Michalina Olszańska), vědoma si svých problémů, se nám ukazuje jako duševně labilní osobnost, která čelí nepochopení a šikaně okolí za svou sexuální orientaci a nespolečenské chování. Film s takřka existenciálními rozměry tak není obhajobou jejího činu, ale kromě ženy samotné z ní viní i netolerantní, lhostejnou společnost.

Já, Olga Hepnarová měla světovou premiéru v sekci Panorama na MFF v Berlíně, získala tři České lvy a čtyři Ceny české filmové kritiky.

Pokud vás článek zaujal, podívejte se taky na náš žebříček nejlepších českých krimi seriálů.