Potěšení z frustrace? Ke snímku Hudba, který běží v kinech, najde klíč jen málokdo

Existují filmy, jejichž bizarnost či nepochopitelnost si lze užít i bez snahy jakkoli je analyzovat či v nich dokonce hledat smysl. Narazit můžeme i na snímky, které samy sebe okázale prezentují jako skládačky a svým divákům a divačkám dříve či později předloží návod ke složení, aby se při závěrečných titulcích mohli navzájem pyšně plácat po ramenou, jací jsou pašáci, že všemu dokonale porozuměli (Hello, Mr. Nolan). A pak jsou tu díla jako Hudba, jež nás bez poskytnutí jasného klíče zahrnou možná symbolickými, možná doslovnými obrazy, u nichž ani není jisté, zda dohromady skládají eliptický příběh, či jsou pouze za sebou poskládanými črtami moderního mýtu.

Už pouhá rekonstrukce děje funguje v tomto případě jako interpretace. Pokud se podržíme vodítek poskytnutých odkazem na mýtus o Oidipovi, respektive jeho Sofoklovo zpracování, na nějž upozorňuje i oficiální anotace, poskládá se před námi zhruba následující zápletka. Jon (Aliocha Schneider) je jako dítě nalezený kdesi v řeckých skalách a vychovávaný pěstouny. V rané dospělosti se ho na výletě s přáteli pokusí políbit muž, Jon do něj strčí a nedopatřením ho zabije. Ve vězení se zamiluje do dozorkyně Iro (Agathe Bonitzer), po Jonově propuštění se vezmou a mají spolu jedno či více dětí. Náhle se však Iro, stejně jako Sofoklova Iokasté, dozvídá o svém blízkém vztahu k muži, jehož Jon zabil. Dopadne moderní hrdina podobně tragicky jako jeho antický předobraz, nebo má současnost větší tendenci k rozdávání druhých šancí?

Takto příběh funguje, pouze pokud při jeho zpětném sestavování ignorujeme celou plejádu dalších postav, událostí a kamerou zdůrazňovaných motivů. Je proto velmi dobře možné, že Hudba ve skutečnosti vypráví o něčem zcela jiném. Nebo o ničem. Klasický příběh o řeckém králi každopádně představuje nejpevnější stéblo, kterého se můžeme chytnout, nechceme-li skončit v hlubinách divácké rezignace.

Porozumění filmu v tradičním smyslu slova příliš nepomáhá ani fakt, že Angela Schanelec není starořecká dramatička, ale postmoderní autorka nebojící se formálních i narativních experimentů. Aristotelovo pravidlo jednoty místa, času a děje známé i z Krále Oidipa německá režisérka obrací v opačný extrém. Mezi dvěma střihy jejího počinu mohou bez nejmenšího upozornění uplynout roky, aniž se změní prostředí. Hlavní postavy zůstávají napříč desetiletími stejně staré, mění se jen věk dětí okolo nich. Vyprávění začíná na prašných cestách řeckých vysočin a končí v ruchu německé metropole, vysvětlení kdy, proč a jak se tam postavy přemístily, přitom nepřichází.

Jako by Schanelec chtěla naznačit, že jádro toho, o čem pojednává, disponuje podobnou univerzálností a odolností proti času jako řecká mytologie. A že postavy, které ve filmu nevidíme stárnout, mají blíž k ideám či archetypům než k živým lidem. Nebo je (minimálně) filmová kauzalita iluze a tvůrkyně se ji snaží demaskovat předkládáním řetězce vzájemně nesouvisejících „teď“?

I snaha zorientovat se prostřednictvím dialogů velmi brzy ztroskotá. První artikulovaný lidský hlas zazní až po deseti minutách od začátku a o moc upovídanější není sto osm minut trvající Hudba ani dál. Z informačně obsažnějších interakcí mezi postavami vyvstanou alespoň jejich jména, většina skromně dávkovaných rozhovorů se však točí kolem banalit typu fotbalový zápas či tajenka křížovky. Bez přehánění jde dokonce říct, že pro mnou popsaný příběh je důležitý jeden telefonát, jeho zbytek se odehrává de facto mimo verbální projevy.

Při sledování věčně mlčících figur ve statických záběrech se proto musí logocentricky orientovaná pozornost přeorientovat k jiným vodítkům. Cvrkot cikád, ruce něžně spojené pod vodou tekoucí z kohoutku, ještěrka proběhnuvší po chodidle ženy chystající se skočit z útesu. Všechny tyto detaily opouštějí sféru samozřejmosti a stávají se potenciálními nositeli nejasného významu.

Samotný název filmu pak vyvolává otázky po roli hudby v celém díle. Jon je vokalista se zájmem o klasiku a muzika pro něj bezesporu funguje útěšně. Zpívat zde však slyšíme i jiné lidi. Při snaze držet se srovnání s řeckým dramatem by hudební výstupy šlo dát do souvislosti s úlohou chóru v tragédiích. Některé zpěvy lze skutečně vnímat jako komentář k ději či vyjevení jinak nejasných pocitů postav.

S hudbou i mýtem nakonec novinka Angely Schanelec sdílí jeden důležitý princip. Přes jejich vnitřní řád a pravidla dokážou iracionálně zapůsobit i na ty, kteří nejsou do jejich tajemství zasvěcení. Před odvážlivci v kině tak stojí volba. Bojovat a snažit s napnutím kognitivních schopností proniknout do všech tajemství filmu. Nebo se vyhnout pravděpodobné frustraci z této snahy, nechat se unášet až k závěrečným titulků a teprve po nich se vynořit zpět do světa svázaného kauzalitou a rozumem.