Když je pedofil lepší než biologický otec. Do kin vstupuje kontroverzní Sparta

Už v Rimini Ulrich Seidl zmenšil svůj obvyklý kritický odstup od snímaných postav a projevil jistou dávku empatie vůči hlavnímu hrdinovi. Tím byl Richie Bravo, časem ošlehaný Rakušan, jenž si v neméně oprýskaném italském letovisku Rimini vydělává zpěvem šlágrů a sexem se svými fanynkami důchodového věku. Ač v lecčem ne zcela morální, dokázal zkrachovalec Richie vyvolat i známky sympatií. Ještě s větším soucitem režisér sleduje v novém, taktéž fikčním filmu Ewalda, pedofilního bratra Richieho.

Spojení rakouské kinematografie s tématem pedofilie může některým artověji zaměřeným divákům a divačkám asociovat mrazivý thriller Markuse Schleinzera Michael o úředníkovi zneužívajícím uneseného Wolfganga vězněného ve sklepě. V tuzemském kontextu si pak lze vzpomenout na dokumentární portrét Danielův svět Veroniky Liškové, v němž se mladý protagonista vyrovnává s faktem, že ho přitahují malí kluci, takže nikdy nesmí dosáhnout objektu své touhy. S prvním jmenovaným sdílí Sparta statickou, nečinně pozorující kameru, s českým dokumentem pak snahu nestigmatizovat pedofily jako automatické zločince zneužívající děti.

Rakušan Ewald pracuje v Rumunsku jako technik v elektrárně. Do své domoviny dojíždí pouze na návštěvy za otcem bloudícím v mlze stařecké demence po chodbách domova důchodců. Vyhýbá se milostnému životu se svou rumunskou partnerkou a nejšťastnější je, když si může hrát s dětmi, proto také objíždí dětská hřiště. Jednoho dne pod falešnou záminkou odcestuje na rumunský venkov, kde kupuje opuštěnou školu, kterou záhy předělá na volnočasový prostor a místní drobotinu zde učí judo.

Ulrich Seidl je mimo jiné charakteristický tím, jak diváky a divačky zavádí daleko mimo jejich komfortní zónu zobrazením tělesnosti a sexuality. Nepříjemný pocit z režisérova podání sexuálních scén, známý z jeho předchozích filmů jako Ráj: Láska či Import/Export, se dostaví hned na začátku Sparty, když se Ewaldova přítelkyně snaží vzrušit svého partnera, ten však hledá výmluvu, jak se styku vyhnout, a posléze se zoufale snaží dosáhnout erekce v koupelně.

Od začátku tušíme, že protagonistu nejspíš trápí nějaký problém, na hranici snesitelnosti se nicméně dostaneme až v části z venkova, v níž vrcholí Ewaldova interakce s dětmi. Byla by ovšem chyba čekat jakékoli šokující záběry násilí na nezletilých. Seidl vyvolává úzkost daleko sofistikovaněji. Jeho Ewald představuje v jádru morálního, hluboce rozervaného tragického hrdinu. S dětmi se sice při hře dostává do fyzického kontaktu a občas se s nimi i mazlí, nikdy se však nedotýká žádných intimních partií, k tomu si polonahé chlapce fotí, a dokonce se s nimi nahý sprchuje. To vše přijde nepřijatelné nám, dospělým divákům, a není lehké se na takové scény dívat. Snímek však nenabízí jediné vodítko, že by se v těchto situacích cítil nepříjemně i některý ze svěřenců.

Slovo pedofil přitom ve Spartě nezazní ani jednou. Hlavní postava svoje pocity a potřeby s nikým neprobírá ani je sama nereflektuje. Vše si tak musíme domýšlet z Ewaldova chování, pohledů, záchvatů zoufalství a studených sprch. Nonverbální komunikace zastává klíčovou roli i při interakci s malými judisty, Rakušan totiž příliš neovládá rumunštinu, a tak se jeho repertoár omezuje na pár pokynů a jednoduchých vět. Slova jako by nehrála roli, stačí se dívat.

Obtížnost pohledu pak vrcholí ve scéně, v níž si Ewald večer na velké obrazovce promítá pořízené fotky chlapců ve spodním prádle. Kamera chvíli snímá, jak si kouřící muž snímky pozorně prohlíží, po nějaké době však přichází střih, kamera se ocitá na Ewaldově místě a my si náhle prohlížíme částečně obnažené děti jeho očima.

Rakouský pedofil patří mezi Seidlovy nejrozporuplnější postavy vůbec. Ewaldovo zoufalství a jasný záměr nikomu neublížit vyvolávají minimálně lítost a soucit. Chudým dětem na periferii Rumunska navíc poskytuje náplň volného času a místo, kde být spolu. Na druhou stranu to vše dělá se zištným cílem alespoň trochu ulevit své touze (fotky, doteky) a nelze mít naprostou důvěru v sílu jeho vůle. Dilema ještě komplikuje alternativa, jež chlapci mají: jejich otcové.

Ty zastupuje táta Octaviana, kluka, který hledá v Ewaldovi, jenž se do dítěte zamiloval, náhradní mužský vzor. Octavianův rodič je pupkatý, pálenku věčně chlastající degenerát (mimochodem výborně nacastovaný naturščik). Svého syna pravidelně mlátí a chce z něho udělat „opravdového chlapa“ například tím, že ho nutí podříznout králíka, jehož Octavian vnímá jako mazlíčka.

Jak se ukazuje později, ostatní otcové nejsou o nic lepší. Není proto divu, že jejich potomci vyhledávají přítomnost citlivého a pečujícího Ewalda. Jedna z mála poněkud temných ironií, pro Seidlovy filmy jinak typických, přichází, když hlavní hrdina naoko přijímá maskulinní rétoriku „skutečného chlapáctví“, volnočasový areál nazývá Sparta a klukům rozdá přezdívky po hrdinech řecké mytologie a antických bozích.

Představuje pro chlapce větší nebezpečí nenásilný pedofil, nebo alkoholičtí tátové, kteří své potomky fyzicky i psychicky týrají a snaží se jim vnutit své zvrácené hodnoty? A není to falešné dilema? Otázku, již by se málokterý režisér odvážil vyslovit, si musí každá divačka či divák zodpovědět podle svého svědomí. Už jen za její položení si však Seidlův film zaslouží respekt.