Články

Vypadá to, že životopisy ambivalentních figur, jejichž ambicí je narušit naše představy o tom, jak si takové příběhy vyprávíme a jak je čteme, jsou na vzestupu. Nejvýraznějším počinem tohoto typu poslední doby byl rozporuplně přijatý Napoleon Ridleyho Scotta. Nedlouho po něm se ozývá další cinefily milovaný osmdesátník, americký režisér Michael Mann, režisér Nelítostného souboje (Heat), Posledního mohykána (The Last of the Mohicans) a Collateralu, aby nám připomněl příběh kontroverzního zakladatele automobilky Ferrari.

Je to životní příběh, jenž zná asi skoro každý. A také většinu z nás pořádně děsí. Osud uruguayského ragbyového týmu, jehož letadlo spadlo v nehostinných Andách a pasažéři museli po několika dnech přistoupit ke kanibalismu, je známý nejen díky dokumentům, ale také nestárnoucímu snímku Přežít (Alive), na němž vyrostla nejedna generace. Má tedy nové zpracování Sněžné bratrstvo (Society of the Snow) na Netflixu vůbec co nového nabídnout?

V posledních letech jsme si zvykli, že nám studio Blumhouse do nového roku pravidelně servíruje virální horory s inovativně řešenými koncepty. Na hity jako Neviditelný (The Invisible Man) nebo M3GAN čerstvě navazuje kinopremiéra Noční koupání (Night Swim), v němž rodina rehabilitující se baseballové hvězdy koupí nemovitost s krásným bazénem napájeným podzemními a zřejmě léčebnými prameny. Koupání v blahodárné vodě si ovšem žádá své oběti a čtyřčlenná rodina rázem bojuje o život se silami, jež danou půdu opanovaly od pradávných let. Řemeslně slušný horor s výborným obsazením ovšem potenciál novodobého kultu postrádá.

Když Americká Samoa před třiadvaceti lety prohrála v kvalifikaci na mistrovství světa s Austrálií 31:0, nejrozšířenější sport světa na mezinárodní úrovni obohatila o nežádoucí a těžko překonatelný rekord. Novozélandský režisér Taika Waititi měl k podceňovaným ztroskotancům vždy blízko, a jelikož on sám mezi ně po hollywoodském úspěchu s Thorem či oscarovým Králíčkem Jojo (Jojo Rabbit) dávno nepatří, do úlohy trenérského spasitele nejhoršího fotbalového týmu mohl obsadit slavného Michaela Fassbendera. Sportovní a především lidská náprava ve filmu Jeden gól (Next Goal Wins), který právě startuje v tuzemských kinech, skýtá sice triviální, ale zaručeně účinné pohlazení po sebevíc rozbolavělé duši.

Temný případ (True Detective) se stal před deseti lety popkulturním fenoménem. Stvrdil rostoucí pozici prestižní seriálové tvorby, jež si svou propracovaností a uměleckou hodnotou v ničem nezadá s filmem. Matthew McConaughey se stal jednou z nejrozpoznatelnějších a nejparodovanějších tváří Hollywoodu. Další dvě série však nezískaly ani zdaleka tolik pozornosti a zdálo se, že kouzlo vyvanulo. Návrat po pěti letech nicméně provází první nadšené reakce. Recenzi čtvrté série s podtitulem Noční krajina vám nabízíme ještě před její premiérou 12. ledna, kdy se na HBO Max objeví první z šesti epizod.

Zásah štěstím (Coup de chance) měl premiéru na benátském festivalu a od té doby posbíral spoustu pozitivních ohlasů. Od Jasmíniných slz (Blue Jasmine) z roku 2013 si žádný snímek Woodyho Allena nevysloužil tak univerzální spokojenost z kritických i diváckých řad, a tak pokud se skutečně jedná o poslední Allenův film, mistr nebude končit s ostudou. Zároveň však jde o překvapivě malý, skoro až přehlédnutelný snímek, který se ve výčtu nejzásadnějších Allenových děl objevovat rozhodně nebude.

Na Netflixu právě trenduje polský seriál 1670, falešný komediální dokument ze života polské šlechty. Konkrétně neschopného patriarchy Jana Pavla, jehož cílem je stát se nejslavnějším Polákem historie s tímto jménem. Víme, že je odkázaný k neúspěchu. A nejen v tomto ohledu – jedná se o člověka zcela nezpůsobilého k tomu vést, feudální systém mu přesto umožňuje využívat jeho neschopnost a mořit celou dědinu.

Mladý norský režisér Kristoffer Borgli upoutal vloni pozornost svým festivalovým hitem Je mi ze sebe špatně. Jeho další, tentokrát anglicky mluvený snímek To se mi snad zdá (Dream Scenario), natočený pro studio A24, přichází po tomto úspěchu nebývale rychle. A rozhodně nezapře tematickou návaznost. Bizarní a místy nepříjemná komedie s Nicolasem Cagem má však problém s tím, jak zužitkovat svůj chytlavý námět.

Saltburn si velmi rychle vydobyl pozici divnofilmu roku 2023, jehož stylistický exces a agresivní příběh vyžadují pozornost. Stejně jako předchozí snímek režisérky a scenáristky Emerald Fennell Nadějná mladá žena, jež byla cinefilním must see roku 2020. Autorka nás i nyní zve do nespravedlivého světa, proti němuž bojuje antihrdina, jehož metody dalece přesáhnou únosnou míru. Jenže co jiného mu zbývá? Film si již nyní můžete pustit na Amazon Prime.

Luhrmannův loňský Elvis si mohl dovolit poněkud přelétnout a místy i romantizovat vztah krále rocku a jeho mladičké životní lásky. Vypravěče filmu, Elvisova proradného manažera s tváří Toma Hankse, totiž upřímně řečeno příliš nezajímal. Bezskrupulózní byznysmen se celkem uvěřitelně nepozastavoval nad jejich věkovým rozdílem ani nad Elvisovým excentrickým chováním vůči manželce a snímek se mohl oddat opulentní osobní tragédii. Sofia Coppola činí ve filmu Priscilla pravý opak a vypráví příběh mladé dívky, kterou si zamiloval nejmilovanější muž planety. Že to zní jako pohádka? Pak raději odvraťte zrak.

Názory postav se liší od tvůrců, kteří neschvalují nezřízené požívání alkoholu či urážky postavené na rasismu a stereotypech. Zhruba tímto alibistickým upozorněním začíná bláznivá komedie Jedeme na teambuilding a je tedy jasné, že nebude nouze o tzv. nekorektní humor. Jenže jak už to u podobných snah pohybovat se za hranou korektnosti bývá, výsledek je výrazně podprůměrný a nezábavný.

Na Boží hod jsme mohli vidět pohádku, jež bude nevyhnutelně přijatá s menšími fanfárami než ta štědrovečerní. Což je rozhodně chyba. Slovensko-české Tři zlaté dukáty režisérky Mariany Čengel Solčanské jsou totiž o tolik lepší než předchozí mrtvolný veletrh kýče, že je to skoro k neuvěření.

Klíč svatého Petra je další štědrovečerní pohádkou Karla Janáka a dalším filmem, který se vzpírá jakémukoli kritickému hodnocení. Je předem prohraný boj pouštět se do pomyslné diskuze s dílem, jež se v každém svém bodu vzdává dosažení jakéhokoli ideálu kvality a dobře odvedené práce ve jménu performativního kýče, jímž starší generace dokazuje svou dominanci nad tou mladší. Ne, u nás se nebude točit moderně! Nebude se točit tak, aby to odpovídalo skutečnému vkusu dětí! Budeme žít v pseudonormalizačním skanzenu našeho mládí, dokud nám nevyrvou ovladače z našich studených rukou!

Zajímavější než sledovat druhého Aquamana v kině bude možná podívat se na jeho „making of“. Těžko však říct, jestli by takový dokument, jenž má být součástí propagace, mohl být dostatečně upřímný. Blockbuster, jenž vyšel bratru (či kapru) minimálně na 205 milionů dolarů, zaměstnal armádu grafických a akustických designérů, jejichž práci je nutné ocenit. Bohužel tu také byla tlupa scenáristů, kteří na přání producentů přepisovali scénář tolikrát, že ani nepůsobí, jako by šlo o jeden film.

Space opera Zacka Snydera si odnesla ještě horší první reakce, než jsme u něj zvyklí. Svérázný filmař však vždy rozděloval publikum, proto byla taková katastrofa, když měl v DC generovat komiksové filmy pro každého. A ať se o Rebel Moon: První část – Zrozená z ohně řekne cokoli, jeden fakt platí. Tenhle bizarní, stranou stojící film, v němž Snyder může dávat průchod svým testosteronovým múzám, mu sedne o kus víc. Sem patří a je šance, že z toho jednou začas vzejde něco zajímavého. Ne že by to dělalo výsledek jeho aktuální snahy o moc snesitelnější.