Prachař, Kotek a Polívková jedou na teambuilding. Drsná komedie hýří souložemi a lihem

Režisérka Zuzana Marianková stejně jak v případě svého debutu Známí neznámí (2021) zpracovala česko-slovenský remake úspěšného zahraničního titulu. Za nápadem však stála Petra Polnišová, podílející se na projektu i produkčně, scenáristicky a herecky. Polnišová s Mariankovou adaptovali rumunský komerční hit Sázka na teambuilding, který se loni na podzim stal nejvýdělečnějším rumunským filmem za posledních 30 let. Nepříliš zábavný, avšak divácky bezesporu vděčný snímek je momentálně k vidění na Netflixu.

Původní scénář Alexe Coteta Polnišová s Mariankovou překlopily téměř jedna ku jedné, nejde tedy o žádnou kreativní práci s originálním materiálem, kterou nedávno předvedl Tomáš Dianiška s typově podobným projektem Lítá v tom. Charaktery postav, jejich vztahy, vývoj příběhu a dokonce i většina hlášek, to vše je v tuzemské verzi důsledně okopírované. Zároveň je však nutné uznat, že česko-slovenská adaptace disponuje schopnějšími a sympatičtějšími hereckými tvářemi a více než 35milionový rozpočet je na technické stránce znát. Tím však klady pomalu končí.

O čem Jedeme na teambuilding vlastně je? Hlavním hrdinou (či spíše postavou) je Jakub Prachař jakožto manažer Aleš. Snaží se dosáhnout povýšení v korporátu, který se zaměřuje na nabízení půjček a jehož firemní filosofií je výsostně kapitalistická myšlenka, že šťastný člověk má děti a splátky, díky čemuž nemá prostor na zbytečné přemýšlení. Od svého sebestředného šéfa (Alexander Bárta) se však Aleš namísto povýšení dočká přeložení do obávaného call centra, údajně jako trest za to, že pracuje až příliš.

Tímto nelogickým vývojem se Aleš ocitá v podzemním doupěti, jež se zjevně inspirovalo Partičkou IT. Zde se Aleš setkává s děsivou a nefunkční sebrankou plnou mizantropů a podivínů – tým tvoří nihilistický Vojtěch Kotek, fanynka konspirací a pletení Petra Polnišová, hrubiánský zvrhlík Robin Ferro, nesmělý nekňuba Bořek Čermák a přísná samotářka Anna Polívková. Není třeba dodávat, že tyto i všechny další postavy jsou zhmotněním jasně čitelných stereotypů, s nimiž se musí nevýrazný Aleš vypořádat, což pro žánr komedie nemusí být nutně špatně.

Aleš se ocitne v podivné situaci, kdy musí bojovat o záchranu call centra i své kariéry v sérii soutěží, pořádaných nepřátelskou personalistkou Nikol (Erika Stárková). Ty se odehrají na každoročním teambuildingovém výjezdu, kde se Alešův rozklížený tým utká se třemi dalšími – věčně opilými auditory z Brna, marketingovými krasavicemi z Teplic a především všestranně dokonalými Slováky.

Kvůli velkému množství postav a jejich dílčích zápletek bobtná i stopáž, zmíněné trio konkurenčních týmů navíc neprochází žádným vývojem, a tak jsou některá jejich vystoupení poměrně úmorná. Bohužel značně předvídatelné je i dění v rámci ústředního týmu call centra, jelikož každý z jeho členů má jasně definovaný problém, který se dočká předvídatelného vyřešení – a samozřejmě se během toho ukáže, že i ti největší outsideři oplývají netušenými kvalitami, blablabla, nic nového.

Když už ne na příběhu, tak by nová komedie mohla stát alespoň na humoru. Ten se však až příliš často spokojí s nekorektností a sprostými nadávkami, jež však nejsou samy o sobě dostatečně neotřelé, navíc se je nedaří ani dostatečně nápaditě prodat. „Politická korektnost je umění někoho urazit, aniž by to bylo právně napadnutelný,“ blábolí Aleš, který jako nadávku používá i korporátní frázi „kind reminder“. Možná někoho uspokojí humor točící se kolem poruch erekce, házení volejbalového míče do slabin či názvu koktejlu sex on the beach; příznivci vtipů, co ještě nebyly stokrát recyklované, však musejí hledat jinde.

Docela zábavná je nečekaná bocelliovská variace, zaujme i od začátku vyhlížené cameo Michala Davida a milovníky hrubozrnného humoru možná potěší také závěrečný chaos upomínající na Slunce, seno a pár facek (1989). Většina materiálu se však pohybuje vyloženě za hranou trapnosti. Úzkost se zde léčí pomocí facek, erektilní dysfunkce zase BDSM praktikami a vyjma zmíněné, do umrtvení opakované hlášky „kind reminder“ film navzdory svému tématu nenabízí ani nijak poutavý ponor do absurdity korporátní identity a firemních procesů.

Stmelený herecký ansámbl na tiskové konferenci působil dojmem, že během měsíčního natáčení o zábavu nebyla nouze. Herci a herečky skutečně dělali, co mohli, avšak bezkrevná adaptace spoléhající se na buranství a sprosťárny toho opravdu nenabízí mnoho. Oproti podobným čistokrevným taškařicím jako Padesátka (2015) nebo Prázdniny v Provence (2016) má aktuální snímek jen tu výhodu, že scénář kopírující úspěšnou předlohu drží jakžtakž pohromadě. Což je opravdu jen chabá útěcha.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.